18 C 304/2024

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně . sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 510 103,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 434 949,90 Kč to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 75 153,22 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 969,12 Kč za dobu od 21. 1. 2022 do 21. 10. 2023, s kapitalizovaným úrokem ve výši 60 639,48 Kč za dobu od 22. 10. 2023 do 29. 8. 2024, s úrokem ve výši 4,9 % p.a. z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení do 21. 10. 2023, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 1. 10. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 510 103,12 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli Smlouvu o hotovostním úvěru ", Anonymizováno, " č. , Anonymizováno, dne 21. 1. 2022. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalované, když zadáním autorizačního kódu žalovaná potvrdila svůj souhlas s uzavřením smlouvy o hotovostním úvěru, přičemž autorizační kód nahrazuje fyzický podpis žalované. Dle Smlouvy výše jistiny úvěru činila 600 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet formou 96měsíčních splátek ve výši 9 067,42 Kč měsíčně, dle § 5.

1. Smlouvy byly sjednány smluvní úroky ve výši 4,9 % p.a. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, proto využila žalobkyně svého práva a odstoupila od Smlouvy, čímž se stal celý dluh splatným ke dni 21. 10. 2023. Od dne prodlení žalované se splácením úročí žalobkyně veškeré splátky po splatnosti smluvním úrokem z prodlení dle Smlouvy a dále úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovaná tak nadále dluží ke dni odstoupení částku 510 103,12 Kč, neuhrazený úrok z jednotlivých neuhrazených splátek jistiny splatných ke dni splatnosti pohledávky ve výši 11 969,12 Kč, neuhrazený úrok z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti ke dni 29. 8. 2024 ve výši 60 639,48 Kč, úrok ve výši 4,9 % p.a. z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2024 kdo zaplacení. ve výši 3 830,47 Kč. Do současné doby nebyl dluh ani přes výzvy uhrazen.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně s tímto postupem vyslovil souhlas, žalovaná se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

4. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), zejména podle ust. § 1810 a násl., upravujících závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, ust. § 2395 a násl., upravujících úvěr, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“).

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Z žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru mPůjčka plus-předschválená nabídka bylo zjištěno, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 800 000 kč, uvedla, že je vdova, nemá žádné vyživovací povinnosti, její čistí měsíční příjem je 30 000 Kč, měsíční splátky půjček a hypotečních úvěrů činí 1 225 Kč, na náklady bydlení vynakládá částku 4 000 Kč měsíčně, žádost není datovaná, je podepsaná oprávněným pracovníkem banky.

13. Ze Smlouvy o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, “ č. , Anonymizováno, ze dne 21. 1. 2022, která byla uzavřena distančně, prostřednictvím elektronických prostředků mezi žalobkyní a žalovanou, sazebníkem, podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů žalobkyně, Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč dle čl. 1.

1. Smlouvy připsáním této částky na účet žalované , Anonymizováno, č. , č. účtu, a žalovaná se zavázala vrátit úvěr nejpozději do 20. 2. 2030 v 96 měsíčních splátkách vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce a to po 9 067,42 Kč dle čl. 2.1. smlouvy. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 4,9 % p.a. dle čl. 5.1. a pro případ, že žalovaná nezaplatí splátku úvěru řádně a včas, uhradí žalobkyni úrok z prodlení dle čl. 7.

1. Dle čl. 7.2. pro případ prodlení žalované s plněním peněžitých dluhů, může žalobkyně především vypovědět tuto smlouvu a požadovat okamžité vrácení jistiny a splacení všech pohledávek z úvěru.

14. Z transakční historie úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut úvěr dne 21. 1. 2022 ve výši 600 000 Kč, který byl žalovanou průběžně splácen, žalovaná uhradila celkem 165 050,10 Kč za dobu od 21. 1. 2022 do 20. 12. 2023. žalovaná v průběhu splácení úvěru byla opakovaně s úhradou splátek v prodlení.

15. Z dopisu ze dne 21. 10. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu neuhrazení dlužné pohledávky.

16. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

18. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

20. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

21. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla, že příjem žalované byl ověřen z transakcí na úctě žalované, který byl u žalobkyně veden, tato dosahovala průměrného příjmu 24 203,33 Kč, ačkoliv žalovaná uvedla, že nemá splátky mimo banku, žalobkyně dotazem na CCB/CBCB zjistila, že žalované jsou poskytnuty úvěry se splátkovým zatížením 3 600 Kč, ohledně bydlení vycházela žalobkyně i interního ekonomického modelu a stanovila její životní náklady na 4 000 Kč. Předložila současně výpis z mKonta žalované za dobu od založení účtu, tj. od roku 2017. Soud z výpisů z účtu žalované zjistil, že na tento účet skutečně pravidelně přicházel příjem ze zaměstnání uváděný žalobkyní, nicméně již od května 2021 byl zůstatek žalované v záporných číslech, stejně tak tomu bylo v červnu, červenci 2021, v srpnu 2021 byl záporný zůstatek ve výši 59 992 Kč, v září 2021 i v říjnu záporný – 60 000 Kč, 25. 11. 2021 byl čerpán úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 60 000 Kč, ale již 30. 11. 2021 byl zůstatek účtu žalované v záporných číslech – 12 541 ,10 Kč, v prosinci 2021 byl v záporných číslech – 59 987,41Kč, , 21. 1. 2022 byl čerpán úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 22 000 Kč a stejného dne od žalobkyně ve výši 600 000 Kč. Soud se s ohledem na tato zjištění, kdy má za prokázané, že minimálně od května 2021 (tedy více jak ½ roku před žádostí o úvěr a jeho poskytnutí) byla žalovaná permanentně v záporném zůstatku na svém účtu, a to v nemalých částkách, které přesahovaly její pravidelný měsíční příjem, neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že úvěruschopnost žalované dostatečně prověřila. Žalobkyně neprovedla správně posouzení úvěruschopnosti žalované, nesplnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících výdaje žalované, zejména pokud jde o její náklady na bydlení, prověření její platební morálky, pokud jde o již dříve poskytnuté úvěry (od května 2021 šlo minimálně od 2 úvěry či půjčky), na tyto skutečnosti rezignovala. Žalobkyně, pokud tedy žalované úvěr poskytovala, měla být ve svém jednání obezřetnější.

22. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu.

23. Soud tedy uložil žalované platit pouze částku 434 949,90 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaná jí do současné doby nevrátila – žalovaná uhradila na poskytnutou částku 600 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 165 050,10 Kč (výrok I.).

24. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., pak vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

26. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

27. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 510 103,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 969,12 Kč a 60 639,48 Kč a úroku ve výši 4,9 % p.a. z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 510 103,12 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroku ve výši 4 % p.a. a pětiletém plnění úroků z prodlení ve výši 15 % p.a., se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 124 975,26 + 382 577,34 Kč, celkem tedy 1 017 655,70 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 42,7 % (434 949,90 Kč) a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci ji pak žádná náhrada nákladů nepřísluší, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.