18 C 358/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 279 943,49 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 147 961,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 24. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 131 982,25 Kč s úrokem z prodlení z částky 129 542,25 Kč od 24. 8. 2019 ve výši 10 % p.a., se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 20. 2. 2020 zaplacení celkem částky 279 943,49Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 15. 9. 2016 s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace Plus úvěru (dále jen smlouva), na jejímž základě poskytl žalované částku 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit formou 118 řádných měsíčních splátek ve výši 4 800 Kč splatných vždy k 26. dni v měsíci, počínaje dnem 26. 10. 2016 společně s úhradou pojištění ve výši 428 Kč. Jistina byla úročena sazbou 14,4% p.a. Dále se strany smlouvy dohodly, že právní předchůdce žalobkyně je oprávněna požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty mimo jiné ve výši 20% z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný, a to za opakované prodlení se splátkou. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas, proto byl úvěr ke dni 7. 8. 2019 zesplatněn a ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 280 416,88 Kč, přičemž po dni zesplatnění žalovaná ničeho neuhradila. Žalobce tak ke dni 28. 1. 2020 vyčíslil dlužnou částku na 279 943,49 Kč, která představuje: nesplacenou jistinu ve výši 277 503,49 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužné částky po splatnosti ke dni 28. 1. 2020 ve výši 9 146,60 Kč úrok z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 289 090,09 Kč ode dne 29. 1. 2020 do zaplacení dlužné poplatky za vedení účtu, náklady za upomínání ve výši 2 440 Kč K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr, žalovaná deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 16 000 Kč, uvedla, že je od 1. 1. 2016 zaměstnána jako dělník u společnosti [právnická osoba], bydlí u rodičů a celkový měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Banka porovnávala její příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. V době podání žádosti žalovaná neměla žádné další závazky, konsolidovala jeden interní závazek žalované úvěrem 300 000 Kč, když výše nové splátky byla 4 800 Kč. Právní předchůdce měl zato, že správně přikročil k posouzení výdajů dle ekonomického modelu a odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12C 367/2020-170. Dále uvedla, že část úvěru ve výši 188 203,36 Kč čerpala žalovaná ve prospěch úvěrového účtu č. [bankovní účet] a zbývající část ve prospěch běžného účtu žalované č. [bankovní účet]. Žalovaná uhradila celkem částku 152 038,76 Kč, přičemž částka 39 293,26 Kč byla použita na úhradu jistiny, částka 99 906,74 na úhradu úroku, částka 12 501 Kč na úhradu poplatků a částka 337,76 Kč na úhradu úroků z prodlení.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2021 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobkyni. O procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením podepsaného soudu ze dne 31. 1. 2022, č.j. 18 C 358/2021-102.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Žalovaná se k jednání dne 18. 10. 2022 nedostavila bez řádné omluvy, proto soud jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti. <i>5. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 ZSU. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 12. Smlouvou o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace Plus ze dne 15. 9. 2016, Smluvní dokumentací týkající se flexikreditu, Oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 9. 8. 2019 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 15. 9. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 300 000 Kč, který byl čerpán tak, že prostředky ve výši 188 203,36 Kč byla splacením dluhu ve prospěch úvěrového účtu č. [bankovní účet] a byly ve prospěch tohoto účtu odeslány a zbývající částka byla zaslána ve prospěch běžného účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných 78 měsíčních splátkách po 4 800 Kč, první splátka byla splatná do 26. 10. 2016, další pak ke každému 26. dni v měsíci, pojištění bylo sjednáno ve výši 428 Kč měsíčně, dále pak poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 795 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 14,4% p.a. a celkem měla žalovaná splatit částku 565 005,83 Kč. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela, byla vyzvána dopisem ze dne 9. 8. 2019 k splacení celé pohledávky, úvěr byl prohlášen za splatný a dlužná částka ke dni 7. 8. 2019 činila 280 416,88 Kč.

13. Z výpisu z běžného účtu žalované za měsíc září 2016 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek úvěru činil 79,98 Kč, obrat debetní činil – 74 420,04 Kč, obrat kredit pak 134 325,65 Kč. Z tohoto výpisu je zřejmé, že je zde evidován příjem ze zaměstnání ve výši 16 529 Kč, čerpání úvěru pak 51 796,64 Kč a 60 000 Kč, během měsíce je zde hrazen úvěr ve splátce 4 639,12 Kč a současně za nepovolený debet je účtován úrok, žalovaná prováděla výběry z bankomatu ve výších3 800 Kč, 1 800 Kč, 12 000 Kč, 50 000 Kč. Z žádosti o úvěr pak soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má 1 vyživovací povinnost, pracuje jako dělní, celkový příjem ze zaměstnání je ve výši 16 000 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti je 50 000 Kč, má jen 1 zdroj příjmu, u [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], a.s měla úvěr ve výši 203 000 Kč s měsíční splátkou 4 368,12 Kč. Dle vyjádření poskytovatele její příjem byl ověřen z dokladu o příjmu, uvedla, že je svobodná, žije u rodičů, dosavadní interní splátky uvedla ve výši 196,92 Kč 14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

15. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr, kde sice uvádí finanční údaje a údaje o zaměstnavateli žalované, žádné listiny, kterými by prokázala samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by právní předchůdce žalobkyně provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalované, na výzvu soudu nepředložila. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně vyhodnotil aktuální finanční situaci žalované dle interních a externích databází, bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd., porovnal finanční situaci žalované podle částek životního minima, částek normativních nákladů na bydlení a dosavadních závazků Bohužel žádné důkazy, prokazující, že takto skutečně poskytovatel učinil, nepředložila.

18. Ust. § 86 ZSU ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 16 000 Kč není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 5 228 Kč (4 800 Kč 428 Kč) měsíčně, když nejsou současně známy všechny její ostatní výdaje (závazky).

19. Podepsaný soud má tedy ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány a zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Žalovaná deklarovala svůj měsíční příjem, který lze sice dovodit z výpisu z běžného účtu, deklarovaný příjem domácnosti však nebyl nijak ověřován, nebyly zjišťovány ani skutečnosti ohledně vyživovací povinnosti k dítěti, není zřejmé, zda žalovaná má dítě ve své péči, zda na něj pobírá výživné či jiné sociální dávky, či naopak je dítě v péči jiné osoby a jí svědčí vyživovací povinnost, bylo zřejmé z výpisu z účtu, že žalovaná hradí úroky z prodlení, tedy neplní včas své povinnosti, nebylo nijak deklarováno, jaká je její platební morálka ve vztahu ke konsolidovanému úvěru, nebyla zjišťovány její náklady na bydlení, byť uváděla, že žije u rodičů ani jaké jsou její další výdaje.

20. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté ze smlouvy.

21. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované částku 300 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 152 038,76 Kč dle tvrzení žalobkyně, proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 147 961,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 24. 8. 2019, tj. ode dne následující po stanovení lhůty k úhradě dlužné částky po zesplatnění (výrok I.). Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

22. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

23. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

24. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobce domáhal zaplacení částky 279 943,49 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9 146,60 Kč a dále pak úroku z prodlení z částky 277 503,49 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 10% p.a. z jistiny 279 943,49 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 139 971,74 Kč, celkem tedy 419 915,23 Kč. Úspěch žalobce v řízení byl tedy jen ve výši 35 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

25. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.