18 C 44/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní titul Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupené advokátem titul titul . jméno příjmení , titul za jménem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 21 911 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 532,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. od 22. 1. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 26. 1. 2021 zaplacení celkem částky 21 911 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že a) žalovaný uzavřel dne 27. 11. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ 1. Smlouva“). Před uzavřením smlouvy poskytovat půjčky splnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr – žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v této zákaznické kartě, zejm. pracovní smlouvou, výplatními páskami za poslední 3 měsíce a nájemní/podnájemní smlouvou. Podle ní poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 16 534 Kč, celkem tedy 30 534 Kč a to formou 60 týdenních splátek po 676 Kč, přičemž zápůjčka měla být splacena 21. 1. 2019. Poplatek zahrnoval úrok ve výši 4 293 Kč, poplatek za administrativní činnost 5 933 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 6 308 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 29 % p.a. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 22. 10. 2018, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaný uhradil do doby postoupení pohledávky částku 20 467,34 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: jistiny – dlužné částky zápůjčky ve výši 12 982,55 Kč dlužné částky poplatků ve výši 7 084,21 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 4 132,56 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 1 360,28 Kč, úroku ve výši 29 % p.a. z dlužné jistiny 12 982,55 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9,75% z částky 12 982,55 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. b) žalovaný uzavřel dne 18. 8. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ 2. Smlouva“). Před uzavřením smlouvy poskytovat půjčky splnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr – žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v této zákaznické kartě, zejm. pracovní smlouvou, výplatními páskami za poslední 3 měsíce a nájemní/podnájemní smlouvou. Podle ní poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 7 233 Kč, celkem tedy 15 233 Kč a to formou 60 týdenních splátek po 254 Kč, přičemž zápůjčka měla být splacena 12. 10. 2018. Poplatek zahrnoval úrok ve výši 1 431 Kč, poplatek za administrativní činnost 3 366 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 436 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 29 % p.a. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 22. 10. 2018, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaný uhradil do doby postoupení pohledávky částku 13 388,76 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: jistiny – dlužné částky zápůjčky ve výši 1 142,85 Kč dlužné částky poplatků ve výši 701,39 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 527,37 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 159,90 Kč, úroku ve výši 29 % p.a. z dlužné jistiny 1 142,85 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9% z částky 1 142,85 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet každou poskytnutou zápůjčku dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobkyně, resp. [právnická osoba] před uzavřením každé jednotlivé smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet každou jednotlivou zápůjčku a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem každé ze zákaznických karty a dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet každou jednotlivou zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně však z listin, na které odkazovala, k výzvě soudu předložila pouze zákaznickou kartu k té které smlouvě s tím, že kopie žalovaným předkládaných dokladů nemá k dispozici. Pro případ, že by soud shledal, že nebylo dostatečně prokázáno splnění zákonné povinnosti dle zák. č. 257/2016 Sb., upozornila, že smlouvy byly uzavřeny po 1. 12. 2016 a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětných smluv.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 27. 1. 2017, Smluvní podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 27. 1. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 24 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 pravidelných týdenních splátkách po 676 Kč, první splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou další nejpozději do posledního dne dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 40 534 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 24 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 16 534 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 4 293 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 6 308 Kč, částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 5 933 Kč Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 29% p.a. při 60 týdenních splátkách. Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce (bez podpisu žalovaného) obsahují v čl. 18 Smluvních podmínek, že Smlouva je uzavírána na dobu určitou, její účinnost trvá ode dne podpisu Smlouvy do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky. Bude-li však zákazník v okamžiku splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost Smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Ukončení účinnosti Smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

12. Ze zákaznické karty sepsané dne 27. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl způsob bydlení nájemník, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, pracuje jako automechanik, uvedl adresu svého zaměstnavatele, s tím, že se jedná o plný pracovní úvazek a čistou mzdu uvedl ve výši 15 367 Kč, dále uvedl ostatní příjmy 5 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti 7 000 Kč, odhadované měsíční náklady pak uvedl 6 000 Kč měsíčně, interní splátky PF 2 280 Kč s tím, že jiné zápůjčky u jiné společnosti nemá. Měl předložit pracovní smlouvu na dobu neurčitou, 3 výplatní pásky za srpen - říjen. Důvod půjčky označil neočekávané výdaje.

13. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 18. 8. 2017, Smluvní podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 18. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 pravidelných týdenních splátkách po 254 Kč, první splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou další nejpozději do posledního dne dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 15 233 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 8 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 7 233 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 1 431 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 436 Kč, částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 3 366 Kč Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 29% p.a. při 60 týdenních splátkách. Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce (bez podpisu žalovaného) obsahují v čl. 18 Smluvních podmínek, že Smlouva je uzavírána na dobu určitou, její účinnost trvá ode dne podpisu Smlouvy do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky. Bude-li však zákazník v okamžiku splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost Smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Ukončení účinnosti Smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

14. Ze zákaznické karty sepsané dne 18. 8. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl způsob bydlení nájemník, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, pracuje jako automechanik, uvedl adresu svého zaměstnavatele, s tím, že se jedná o plný pracovní úvazek a čistou mzdu uvedl ve výši 16 511 Kč, odhadované měsíční náklady pak uvedl 5 000 Kč měsíčně, interní splátky PF 1 264 Kč s tím, že jiné zápůjčky u jiné společnosti nemá. Měl předložit pracovní smlouvu na dobu neurčitou, 3 výplatní pásky za květen – červenec 2017. Důvod půjčky označil neočekávané výdaje.

15. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

16. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud zato, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

19. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

21. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

22. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze 2 zákaznické karty s tvrzením, že žádné kopie předkládaných dokladů nemá k dispozici. Pouhý vyplněný tiskopis však není dostatečným důkazem k prokázání, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignoval. U 1. Smlouvy se spokojila se s nedostatečným tvrzením, že výdaje žalovaného jsou odhadované ve výši 6 000 Kč měsíčně, ačkoliv věděla, že žalovaný minimálně musí mít prokazatelné výdaje na nájemní bydlení, běžnou spotřebu apod.. Žalovaný uváděl, že má další interní splátky u [právnická osoba], k tomuto opět žádné důkazy předkládány nebyly, nebylo možné zjistit, jaká je platební morálka žalovaného apod.. Pokud jde o příjmy, pak žalovaný uváděl kromě příjmu ze zaměstnání další příjmy a to ve výši 5 000 Kč a 7 000 Kč, tyto příjmy opět nebyly nijak zjišťovány ani ověřovány, nebylo zřejmé z jakých zdrojů tyto příjmy jsou, když mimo jiné žalovaný ani neuváděl, že by snad žil s někým ve společné domácnosti a mohlo by se snad i jednat o příjem partnera žalovaného, přičemž se v podstatě jedná o příjem téměř dosahující výše jeho příjmu ze zaměstnání. Pokud pak jde o 2. Smlouvu, která časově přecházela 1. Smlouvě, pak zde se žádné další příjmy domácnosti neuvádějí, pouze příjem ze zaměstnání, opět není blíže zjišťována jaké jsou další závazky žalovaného u [právnická osoba], jaká je jeho platební morálka, jaké jsou skutečné výdaje na nájemní bydlení apod.. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v ani jenom případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem ani u jedné ze smluv prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti v žádné ze smluv řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost každé ze smluv a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud tedy uložil žalovanému z titulu 1. Smlouvy zaplatit pouze částku 3 532,76 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 24 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 20 467,24 Kč. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 22. 1. 2019, tj. ode dne následujícího po posledním termínu splatnosti (výrok I.). Pokud jde o nárok z titulu 2. Smlouvy, pak za situace, kdy žalovanému byla poskytnuta částka 8 000 Kč a žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 13 388,76 Kč, tedy více, než je jeho povinnost, pak soud tomuto nároku nemohl vyhovět ani z části a proto v části přesahující částku 3 532,76 Kč žalobu zamítl (výrok II.).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 21 911 s příslušenstvím Kč, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 3 532,76 Kč, tj. jen 16,12 %, proto soud při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).

24. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.