18 C 45/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 284 841,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 280 584,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 43 236,53 Kč, s úrokem ve výši 39 892,70 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 284 841,38 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 9,9 % p.a. z částky 280 538,48 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení,se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené opatrovnici , Jméno advokátky, se přiznává odměna ve výši 35 973,30 Kč.

V. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích č. 19-625561/0710, VS 1811004525, státem zálohovanou odměnu ustanoveného opatrovníka ve výši 35 541,62 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 29. 10. 2024 zaplacení celkem částky 284 841,38 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 10. 7. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jen „banka“) smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka (dále jen smlouva), na jejímž základě poskytla banka žalované částku 500 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit formou řádných měsíčních splátek včetně poplatků. Jistina byla úročena sazbou 9,9 % p.a. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas, proto byl úvěr ke dni 24. 5. 2023 zesplatněn a ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 304 318,22 Kč. Banka uplatnila i právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných pod ni prohlášení úvěru za splatný. Po postoupení pohledávky žalovaná uhradila částku 8 700 Kč. Žalobkyně tak požaduje zaplacení:- dlužné jistiny ve výši 280 538,48 Kč- poplatků a smluvní pokuty ve výši 4 302,90Kč- kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 10 224,06 Kč- kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 19 997,84 Kč- úrok z úvěru ve výši 29 668,64 Kč za období od 25. 5. 2023 do 31. 5. 2024- úroku z prodlení ve výši 23 239,69 Kč za období od 24. 11. 2023 do 31. 5. 2024- úroků ve výši 9,9 % p.a. z částky 280 538,48 Kč od 1. 6. 2024 kdo zaplacení- úroků z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 284 841,38 Kč od 1. 6. 2024 do zaplaceníK výzvě soudu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, žalovaná předložila potvrzení o příjmu, z kterého bylo zjištěno, že od 6. 1. 2017 je k zaměstnaná na dobu neurčitou s příjmem 19 630 Kč, ze mzdy nebyly prováděny žádné srážky, příjem domácnosti uvedla 80 000 Kč, s tím, že nemá vyživovací povinnost a má vlastní bydlení. Z interních zdrojů banka zjistila, že v době podání žádosti o úvěr měla závazky ve výši 5 580 Kč měsíčně, další závazky zjištěny nebyly. Žalobkyně měla zato, že banka správně přikročila k posouzení výdajů dle ekonomického modelu a odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 C 367/2020-170. Uvedla, že žalobkyně uhradila na úvěr částku 487 043,20 Kč a předložila přehled jednotlivých splátek a způsob jejich započtení. Naposledy žalovaná uhradila splátku 17. 4. 2023.

2. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokazovala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 11. 2023, kdy došlo s účinností k 21. 11. 2023 k postoupení pohledávek na žalobkyni. Toto postoupení bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 8. 12. 2023.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a požádala o ustanovení zástupce. Uvedla, že v době žádosti o úvěr měla účet u právní předchůdkyně žalobkyně, končila studium střední školy a plánovala pokračovat na soukromé vysoké škole, kde se hradilo školné. Předkládala bankéři výplatní pásku a pracovní smlouvu, nevzpomněla si, zda se jí bankéř ptal na formu bydlení či na nějaké výdaje. Při studiu pracovala na plný úvazek, chtěla se osamostatnit, vzala jsi úvěr a pronajala si vlastní byt, zaplatila kauci na byt a pořídila vybavení bytu, zbývající částku uložila na náklady spojené se studiem. Další část úvěru použila na stěhování z , adresa, a pracovala dále na poloviční úvazek. Žalované se nepodařilo dokončit vysokou školu, neplánovaně otěhotněla, narodila se jí v únoru 2023 dcera a vrátila se do , adresa, , kde je levnější bydlení. Nyní je jejím jediným příjmem rodičovský příspěvek, manžel dosahuje příjmu 27 000 Kč měsíčně, pobírají příspěvek na bydlení, není schopna dlužnou částku zaplatit jednorázově.

4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 ZSU. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Expres půjčka, ze dne 10. 7. 2017, Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z úvěrového účtu, platební historií, Oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 5. 2023 bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely dne 10. 7. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 500 000 Kč, žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 7 165,88 Kč, první splátka byla splatná do 18. 8. 2017, další pak ke každému 18. dni v měsíci, dále pak byla žalovaná povinna platit poplatky uvedené v čl. III. 4. ( za poskytnutí úvěru 1 295 Kč, za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu, za každou změnu data měsíční splátky, 600 Kč za každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný). Úroková sazba byla sjednána ve výši 9,9 % p.a. a celkem měla žalovaná splatit částku 793 804,85 Kč. V případě prodlení je banka oprávněna ukončit smluvní vztah s klientem (čl.. III. 6., 11.). Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela, byla vyzvána dopisem ze dne 25. 5. 2023 k splacení celé pohledávky, úvěr byl prohlášen za splatný a dlužná částka k tomuto dni činila 304 318,22 Kč.

12. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaná uvedla svůj měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 19 630 Kč, uvedla adresu svého zaměstnavatele, celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedla 80 000 Kč s tím, že zdroj příjmu je jen jeden, nemá vyživovací povinnost, nemá srážky ze mzdy, nehradí jiné měsíční splátky, u nezbytných měsíčních nákladů uvedla částku 0 Kč. Z posouzení úvěruschopnosti, kterou prováděla banka bylo dále zjištěno, že žalovaná je svobodná, má vlastní bydlení a dosavadní externí splátky žalované činí 5 880 Kč. K tomuto bylo předloženo potvrzení o výši příjmu.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

15. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

16. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr, kde sice uvádí finanční údaje a údaje o zaměstnavateli žalované, žádné listiny, kterými by prokázala samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by právní předchůdce žalobkyně provedl ověření jakýchkoliv výdajů žalované, na výzvu soudu nepředložila. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně vyhodnotil aktuální finanční situaci žalované dle interních a externích databází, porovnal finanční situaci žalované podle částek životního minima, částek normativních nákladů na bydlení a dosavadních závazků. Přestože žalovaná uvedla, že příjem domácnosti je 80 000 Kč, neprovedla banka žádné další prověření těchto příjmů. Žalovaná neuvedla žádné povinné měsíční splátky, přesto banka zjistila její měsíční závazky 5 880 Kč, nezkoumala ale dále jaká je její platební morálka, jaká je celková výše takového závazku apod.

17. Ust. § 86 ZSU ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 16 000 Kč není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 5 228 Kč (4 800 Kč+ 428 Kč) měsíčně, když nejsou současně známy všechny její ostatní výdaje (závazky).

18. Podepsaný soud má tedy ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp35 973,30. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalovaná předložila bance svůj měsíční příjem, další deklarovaný příjem domácnosti však nebyl nijak ověřován, nebyly zjišťovány ani skutečnosti ohledně jejích nákladů na bydlení, byť uváděla, že má vlastní bydlení ani jaké jsou její další výdaje.

19. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou ji zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté ze smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o.z. Žalobkyně, resp. banka, poskytla žalované částku 500 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 495 743 Kč dle tvrzení žalobkyně, proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 4 257 Kč (výrok I.).

20. Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

22. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

23. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 284 841,38 Kč, úroku z prodlení a úroku. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z jistiny 284 841,38 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 42 726,20 Kč, a při pětiletém plnění úroku ve výši 9,9 % p.a. z jistiny 280 538,48 Kč částka 27 773,30 Kč, celkem tedy 355 340,80 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 1,2 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

24. V souladu s § 30 o.s.ř. soud byla žalované ustanovena zástupkyně , Jméno advokátky, . Odměna ustanovené advokátky (chybně ve výroku uvedeno opatrovnice) byla stanovena dle vyhl. č. 177/96 Sb. Za této situace tedy soud přiznal , tituly před jménem, , jméno FO, odměnu dle § 7, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 9 460 Kč (převzetí věci, písemné vyjádření a účast u jednání soudu), náhradu hotových výdajů za 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH. Celkem se jedná o částku 35 973,30 Kč.

25. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát.

26. Soud dále rozhodoval dle § 149 o.s.ř. o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady nákladů ustanovené zástupkyně (chybně uvedeno ve výroku opatrovnice) a to v rozsahu jejího neúspěchu, tj. v rozsahu 98,8 %, což představuje částku 35 541,62 Kč.

27. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, a to i s ohledem na výši uložené povinnosti...

28. Na závěr soud dodává, že k návrhu žalobkyně se zabýval mimo jiné i jejím návrhem na vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze takový rozsudek vydat pouze tehdy, jestliže žalovaný nárok uznal a žalobě by bylo možné vyhovět, kdyby byla prokázána všechna tvrzení žalobce. Soud je proto povinen posoudit, zda nárok vyplývá z platného právního vztahu. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok z titulu smlouvy o úvěru, avšak soud dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná (§ 580 občanského zákoníku). Za této situace nelze žalobě vyhovět, a tudíž nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, i kdyby žalovaná nárok uznala.