18 C 50/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 68 882,75 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 982,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a.</b> <b>z částky 14 558 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení,</b> <b>z částky 1 360,26 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení,</b> <b>z částky 1 064,49 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení,</b> <b>do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 51 900 Kč s úrokem ve výši 28,059 % p. a. z částky 51 900 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 51 900 Kč od 30. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 14. 2. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 68 882,75 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 30. 5. 2019 uzavřena úvěrová smlouva č. [spisová značka] (dále též jen Smlouva). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 160 046 Kč za účelem zaplacení kupní ceny předmětu financování - motorového vozidla - a částka úvěru byla vyplacena na účet prodejce. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 28,059356 % p. a., žalovaný se zavázal svůj úvěr uhradit v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 774 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 27. 6. 2019 a konečná splatnost úvěru byla určena na den 27. 5. 2021. Žalovaný se celkem zavázal uhradit částku ve výši 210 576 Kč Součástí smlouvy byly i úvěrové podmínky (dále jen„ ÚP“). Žalobkyně před uzavřením smlouvy hodnotila schopnost žadatele splácet, zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto úvěry platí a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, SOLUS a dále provedla lustraci v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, porovnala příjmy a výdaje žadatele o úvěr. Žalovaný však porušil svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně tedy využila svého oprávnění a úvěr zesplatnil ke dni 12. 12. 2020, což bylo žalovanému oznámeno výzvou k zaplacení celého úvěru - zesplatnění ze dne 15. 12. 2020. Dlužná částka byla ke dni zesplatnění vyčíslena na 103 438 Kč, což zahrnuje: dlužné splátky do data zesplatnění úvěru ve výši 47 792 Kč úrokové vyrovnání, resp. obchodní úrok, který byl spočítán od data poslední splátky před zesplatněním úvěru do data ukončení smlouvy ve výši 568,07 Kč nesplacenou jistinu, kterou měl žalovaný hradit po dni zesplatnění ve výši 48 587,93 Kč smluvní sankci účtovanou v případě prodlení ve výši 5 000 Kč dorovnání POV ve výši 1 360,26 Kč účelně vynaložené náklady ve výši 130 Kč Ani po výše uvedené výzvě žalovaný svůj závazek vůči žalobci neuhradil a byl vyzván k odevzdání vozidla, kterým byl úvěr zajištěn. Zajištění vzniklo podpisem Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k 30. 5. 2019. Žalobkyně tedy přistoupila k prodeji předmětu smlouvy, automobil byl zajištěn a přes obchodního partnera, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], bylo vozidlo dne 19. 2. 2021 zpeněženo. Částka, která byla prodejem získána, byla, po odečtení nákladů zpeněžení, odečtena od celkového dluhu žalovaného. Pohledávka se tedy po prodeji vozidla skládala z: dlužných splátek do data zesplatnění úvěru ve výši 14 726,75 Kč nesplacené jistiny, kterou měl žalovaný hradit po dni zesplatnění ve výši 48 587,93 Kč smluvních sankcí účtovaných v případě prodlení ve výši 5 000 Kč úrokového vyrovnání, resp. obchodní úrok, který byl spočítán od data poslední splátky před zesplatněním úvěru do data ukončení smlouvy ve výši 568,07 Kč účelně vynaložených nákladů ve výši 130 Kč Žalovaný ani přes opakované výzvy dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobce se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>6. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 12. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:

13. Ze Smlouvy o úvěru č. [spisová značka] ze dne 30. 5. 2019, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi věřitelem společností [právnická osoba] a dlužníkem [celé jméno žalovaného] smlouva o úvěru za účelem pořízení osobního automobilu zn. Volkswagen Passat, [VIN kód], výše úvěru byla sjednána ve výši 160 046 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 28,059356 % p.a., úvěr měl být vrácen v 24 měsíčních splátkách po 8 774 Kč ke každému 27. dni v měsíci. Dále pak byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která byla součástí úvěrové smlouvy, kdy účastníci sjednali, že v případě porušení povinností ze smlouvy, zejm. neplacení splátek úvěru, může věřitel zahájit výkon zajišťovacího převodu práva, tzn. odebrat dlužníku auto, zpeněžit jej a výtěžek započíst na dluh vůči věřiteli.

14. Ze splátkového kalendáře, z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný nehradil řádně sjednané splátky, z listiny nazvané Výzva k zaplacení celého úvěru-zesplatnění ze dne 15. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalovanému bylo oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu dlouhodobého nehrazení a byl vyzván k úhradě částky 103 438,26 Kč do 14 dnů ode dne sepsání výzvy.

15. Z oznámení o prodeji vozidla a výzvy k doplacení dluhu ze dne 2. 3. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že vozidlo bylo prodáno za částku 39 000 Kč náklady spojené s prodejem vozidla byly účtovány ve výši 3 380 Kč a s odběrem a uskladněním vozidla ve výši 1 064,49 Kč, celkový výnos z prodeje vozidla pak po odečtení nákladů je 34 555,51 Kč a nyní tedy byl vyzván k zaplacení zbývající dlužné částky ve výši 73 296,15 Kč do 14 dnů ode dne sepsání této výzvy.

16. Z kupní smlouvy uzavřené dne 19. 2. 2021 mezi prodávajícím [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a společností [právnická osoba], coby kupujícím, a z protokolu o předání a převzetí předmětu smlouvy bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo prodáno za kupní cenu 39 000 Kč 17. Z faktury vystavené [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] bylo zjištěno, že odběrateli společnosti [právnická osoba] byla fakturována částka 2 420 Kč jako provize za prodej vozidla v aukci ze smlouvy č. [spisová značka].

18. Z faktury vystavené společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že žalovanému byla fakturována částka 960 Kč za náklady spojené s odprodejem vozidla a dále pak částka 1 360,26 Kč + 1 064,49 Kč za dopojištění POV po ukončení smlouvy.

19. Žalobkyně k výzvě soudu, aby prokázala, jak posoudila před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet uvedla, že žalovaný uváděl, že je zaměstnaný s trvalým příjmem, pravdivost údajů, které žalobkyně zaznamenala do tzv.„ matričního listu klienta“ stvrdil žalovaný svým podpisem, jeho tvrzení tedy žalobkyně považovala za dostatečné. Použila při výpočtu příjem 28 000 Kč, měsíční výdaje 5 500 Kč, životní minimum 3 410 Kč a splátky NRKI 4 880 Kč, Od získané částky odečetla měsíční splátku úvěru ve výši 8 774 Kč. Dále pak žalobkyně provedla kontrolu v registrech SOLUS a NRKI. Z matričního listu klienta, který žalobkyně vyhotovila, bylo zjištěno, že je zde uveden příjem klienta 28 000 Kč, příjem partnerky 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 3 000 Kč, žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Z výpisu z NRKI bylo zjištěno, že žalovaný má úvěr ve zbývající částce 198 457 Kč, 4 splátky má po splatnosti, měsíční splátky jsou ve výši 4 880 Kč a úvěr měl být předčasně ukončen, dále měl žalovaný úvěr ve výši 10 000 Kč, který splácel po 1 399 Kč, nebyl s úhradami po splatnosti, dále pak úvěr ve výši 10 000 Kč s měsíční splátkou 1 373 Kč, přičemž zde byl žalovaný již s jednou splátkou po splatnosti, další úvěr byl ve výši 105 250 Kč s měsíční splátkou 2 108 Kč, zde žalovaný nebyl po splatnosti s hrazením.

20. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

21. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

23. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

25. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

26. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze tzv. Matriční list klienta, kde sice uvádí finanční údaje o příjmech žalovaného a jeho partnerky, žádné listiny, kterými by prokázala samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by provedla ověření jakýchkoliv příjmů žalovaného, však na výzvu soudu nepředložila. Pokud jde pak o výdaje žalovaného a jeho aktuální finanční situaci, předložila sice výpis z NRKI, který však nekoresponduje s jejím tvrzením, že by měl splátky žalovaný v době žádosti o úvěr jen ve výši 4 880 Kč. Naopak z tohoto výpisu je zřejmé, že v té době měl žalovaný existující 4 úvěry, nikoli jen jeden, přičemž u dvou úvěrů byl s úhradami splátek po splatnosti, celkem tedy na tyto úvěry měl vynakládat částku 9 760 Kč (4 880 + 1373 399+2 108). Už skutečnost, že žalovaný je v prodlení s úhradou některého z úvěrů, měla být signálem pro žalobkyni, aby důkladně prověřila schopnost žalovaného splácet další poskytovaný úvěr, který měl být splácen ve výši 8 774 Kč, což by celkem představovalo jenom na splátkách úvěrů měsíčně 18 534 Kč. Soud tedy uzavírá, že pouhý vyplněný tiskopis není dostatečným důkazem k prokázání, že by žalobkyně splnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně při uzavírání smlouvy ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala. Žalovaná se spokojila s nedostatečným tvrzením o příjmech a výdajích žalovaného, splátky stávajících úvěrů nebyly nijak podrobeny prověření, pokud jde o platební morálku žalovaného. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele, které nejsou ani nijak ověřeny, není možné bez dalšího dovodit, že bude žalovaný schopen splácet pravidelně měsíční splátku, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). Podepsaný soud má tedy s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně, tedy nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu.

27. Soud tedy uložil žalovanému zaplatit žalobkyni pouze částku 16 982,75 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 160 046 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 105 888 Kč, dále pak poplatek 600 Kč, po zpeněžení automobilu bylo na úhradu dluhu poskytnuto 39 000 Kč (160 046 – 105 888 – 600 – 39 000 = 14 558 Kč). Z předložených faktur pak bylo zjištěno, že žalobkyně uhradila za žalovaného pojištění vozidla ve výši 1 360,26 + 1 064,49 Kč, tuto částku pak soud připočetl k dluhu žalovaného (14 558 + 1 360,26 + 1064 = 16 982,75 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z dlužné částky bezdůvodného obohacení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 13. 12. 2020, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti částky 14 558 Kč, a dále pak z jednotlivých pojištění dle vystavených faktur, tj. den po termínu splatnosti té které faktury (výrok I.). Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

28. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

29. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

30. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobce domáhal zaplacení částky 68 882,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 490,67 Kč a dále pak úroku ve výši 28,059 % p.a. z částky 63 314,68 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 041,42 Kč a úroku z prodlení z částky 63 314,65 od 29. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 446,39 Kč a úroku z prodlení z částky 5 000 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z jistiny 63314,68 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 26 117,30 Kč, při pětiletém plnění úroku ve výši 28,059% p.a. z jistiny 63 314,68 Kč se stala předmětem i částka 88 827,33 Kč a při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 8,25% p.a. z jistiny 5 000 Kč se dalším předmětem řízení stala částka 2 062,50Kč, celkem tedy 185 889,88 Kč. Úspěch žalobce v řízení byl tedy jen ve výš 23 988,13 Kč (16 982,75 Kč + 7 005,38- pětileté plnění úroku z prodlení), což představuje 12,9 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.