18 C 8/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobce: ; právnická osoba sídlem adresa , anonymizováno , země zastoupeného advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 67 471,90 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 58 580 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 1. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se, co do částky 8 891,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. z částky 2 259,74 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 11 158,09 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]</b> 1. Žalobce se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 15. 11. 2021 zaplacení celkem částky 39 843,98 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaný uzavřel dne 28. 6. 2020 s žalobcem smlouvu o úvěru, úvěr mu byl poskytnu formou poskytnutí úvěrového rámce a ke dni 30. 3. 2021 vyčerpal žalovaný částku 108 373 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5% z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč (tzv. Komfort čerpání) a dále pak jednotlivá čerpání úvěru se samostatně dohodnutými specifickými podmínkami splácení se žalovaný zavázal uhradit 11 splátkami ve výši 801 Kč (tzv. Extra čerpání). Splatnost těchto splátek byla stanovena na 17. den v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalobce dále účtoval smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru a to ve výši 0,1% denně ze splátky v prodlení, s jejím splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů – žalobce tak vyzval k úhradě smluvní pokuty ve vši 986,50 Kč. Dopisem ze dne 27. 9. 2021 žalobce odstoupil od smlouvy, toto odstoupení nabylo účinnosti dne 31. 10. 2021 a žalovaného dluh se stal splatným v celém rozsahu 67 471,90 Kč, což zahrnuje: jistinu ve výši 59 153,24 Kč úrok ve výši 6 632,16 Kč náhradu nákladů za vymáhání ve výši 700 Kč smluvní pokutu za prodlení ve výši 986,50 Kč Přes upomínky žalovaný spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobce opětovně uvedl, že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaný uvedl, že pracuje ve [právnická osoba], s.r.o. a má příjem 24 000 Kč měsíčně, celkový příjem domácnosti uvedl 36 000 Kč, náklady na bydlení uvedl ve výši 3 000 Kč, uvedl, že bydlí v nájmu, je ženatý, má jedno dítě a ostatní finanční závazky a pravidelné náklady činí 7 000 Kč. Deklarovaný příjem žalovaného byl ověřen proti tabulce předpokládaných příjmů a nebyla zjištěna nekonzistence, žalobce počítal s minimálním disponibilním příjmem na pokrytí životních nákladů – jídlo, ošacení boty, ostatní životní potřeby, dále provedl další doplňkovou kontrolu v dlužnickém registru SOLUS, databázi zaměstnavatelů ARES katastru nemovitostí, Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost žalovaným poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupkyně žalobce se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdala, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>4. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>6. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 12. Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 28. 6. 2020, Smluvními podmínkami, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 28. 6. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému čerpat úvěr s úvěrovým rámcem maximálně ve výši 60 000 Kč Žalovaný se zavázala splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5% z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč (tzv. Komfort čerpání). Smlouva obsahuje i úrokovou sazbu a to ve výši 23,76 % p.a.. Dále pak na nákup zboží – černá technika žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 8 010 Kč s roční úrokovou sazbou 19,48 % p.a. a žalovaný se zavázal uhradit tento úvěr 11 splátkami ve výši 801 Kč (tzv. Extra čerpání). Splatnost těchto obou splátek byla stanovena na 17. den v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalovaný v rozporu se smlouvou řádně úvěr nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky, což bylo prokázáno Odstoupením od úvěrové smlouvy ze dne 27. 9. 2021 a výzvou k zaplacení dluhu ze dne 1. 11. 2021.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobce proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl žalobce jako bankovní poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

16. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

18. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

19. Žalobce na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložil žádné listiny prokazující, že by jak příjmy, tak výdaje žalovaného byly nějakým způsobem ověřovány, že by bylo zkoumáno o jaké výdaje se jedná, jaké jsou výdaje na bydlení, když bydlí v nájemním bytě, jaké jsou výdělkové poměry jeho manželky, když uváděl, že je ženatý, v jakém věku je jeho dítě, jaké jsou nezbytné výdaje rodiny. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobce ověřoval či vyžadoval doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignoval, spokojil se jen s tvrzením žalovaného a kontrolou veřejně přístupných rejstříků (databází SOLUS, zaměstnavatelů ARES, katastru nemovitostí, Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříkem). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobci vrátit to, co od něj obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Z tvrzení žalobce bylo zjištěno, že žalovaný čerpal částku 108 373 Kč, ve skutečnosti však šlo jen o částku 108 010 Kč, neboť do čerpané částky nelze za situace, kdy soud konstatuje neplatnost úvěrové smlouvy zahrnout poplatky za čerpání hotovosti, za rezervaci úvěrových zdrojů. Žalovaný uhradil celkem částku 49 430 a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 58 580 Kč (108 010 Kč - 49 430 Kč), která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 1. 11. 2021, tj. ode dne následujícího po odstoupení od smlouvy (výrok I.). Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla v řízení jen částečný úspěch. Předmětem sporu byla částka 67 471, 90 s příslušenstvím Kč, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 58 580 Kč, tj. jen 87 %, proto soud za situace, kdy náklady žalobkyně byly představovány: zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 434 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní pomoci po 3 820 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby) odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 1 910 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. 2 194,50 Tyto náklady pak představují částku 15 078,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 74 %, tj. 11 158,09 Kč Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 158,09 Kč (výrok III.) ..

21. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.