18 C 8/2026

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované 77 676,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 008,67 Kč po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 10. dne v měsíci počínaje měsícem, v němž tento výrok rozsudku nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek při nedodržení jedné z nich, až do úplného zaplacení.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 24 668,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 24,47 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z částky 77 676,99 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 12. 12. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 77 676,99 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 2. 4. 2024 uzavřely účastníce úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru (dále též jen "Smlouva"). Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalobkyně poté poskytla žalované možnost čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem 78 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce, a to vždy do 20. dne v měsíci. Žalovaná v průběhu trvání úvěrového vztahu vyčerpala částku 91 170,67 Kč a uhradila jen částku 38 162 Kč. Z důvodu porušení závazku využila žalobkyně své oprávnění ze smlouvy a úvěr ke dni 27. 11.2025 zesplatnila. Nyní se domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 76 084,29 Kč, poplatků za pojištění ve výši 662,70 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Dále pak úroků, které byly kapitalizovány ke dni sepisu žaloby, a to ve výši 24,47 Kč, a úroku z prodlení v zákonné výši od 13. 12. 2025.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala absolutní neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění podmínek posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované a z důvodu hrubého rozporu parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Souhlasila s tím, že uhradí žalobkyni jen nárok odpovídající rozdílu toho, co čerpala a neuhradila, tedy 53 008,67 Kč a žádala o povolení splátek v částce 1 500 Kč, která odpovídá jejím majetkovým poměrům.

3. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), zejména podle ust. § 1810 a násl., upravujících závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, ust. § 2395 a násl., upravujících úvěr, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“).

1. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

2. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

3. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

4. Podle § 87 odst. 1 ZSU. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Ze smlouvy o úvěru nazvané Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla k žádosti žalované bezúčelový revolvingový úvěr až do výše 10 000 Kč s tím, že výše měsíční splátky činí 3,182 % z úvěrového rámce, tj. 318 Kč, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 25,90%. Z výpisu čerpání a splátek bylo zjištěno, že žalovaná čerpala celkem 91 170,67 Kč, uhradila celkem 38 162 Kč, naposledy provedla úhradu splátky úvěru dne 27. 8. 2025.

7. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

8. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

9. Žalobkyně předložila kartu klienta a potvrzení o provedení ověření bonity klienta, z kterého bylo zjištěno, že úvěr byl schválen dne 2. 4. 2024, žalovaná je vdova nemá žádné děti, adresu má uvedenou na adrese obecního úřadu (, adresa, ), její příjem jako zaměstnance je 9 000 Kč měsíčně, a důchod 9 370 Kč měsíčně, splátky vůči jiným společnostem jsou ve výši 82 Kč. Na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované pak sdělila, že příjem byl ověřen z výpisu z účtu žalované za březen 2024, výdaje byly ověřeny jako výdaje na stravu, léky a dopravu z tohoto výpisu, přičemž bylo zřejmé, že žalovaná vybírá velkou část svých příjmů prostřednictvím bankomatu a je tedy zřejmé, že preferuje hotovostní platby. Splátky jiným společnostem měla žalovaná v době žádosti o úvěr ve výši 82 Kč, ohledně výdajů pracovala s údaji o životním minimu. Předložila výplatní pásku za leden 2024. Žádné listiny, kterými by prokázala žalobkyně samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by provedla ověření jakýchkoliv výdajů žalované, na výzvu soudu nepředložila. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle bankovních a nebankovních registrů klientských informací, porovnala finanční situaci žalovaného podle částek životního minima, jeho kreditního skóre, využívala statistické modely, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Bohužel žádné důkazy, prokazující, že takto skutečně učinila, nepředložila.

10. Ust. § 86 ZSU ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, když nejsou současně známy všechny ostatní výdaje žalovaného (závazky).

11. Podepsaný soud má tedy ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou ji zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Žalovaná deklarovala svůj měsíční příjem, tento byl ověřen výplatní páskou a výpisem z účtu, pokud jde o výplatu částečného invalidního důchodu, nebyly však dále zjišťovány její výdaje jako např. výdaje na bydlení, jaká je skutečná její zadluženost, neboť z výpisu z účtu za měsíc březen 2024 je zřejmé, že tento měsíc čerpala opakovaně mnohokrát úvěr, prováděla i určité splátky úvěru, ale nebylo zjišťováno, o jaké úvěry se jedná, jaká je zbývající dlužná částka, jaká je platební morálka žalované, rozhodně ale nelze hovořit o tom, že by splácela měsíčně pouze 82 Kč. I když jeden výpis z účtu není zcela vypovídající, již ale z něj mělo být žalobkyně zřejmé, že je na místě obezřetnost a je třeba provést důkladněji prověření majetkových poměrů žalované, což se nestalo.

12. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté ze smlouvy, tedy z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalované částku 91 170,67 Kč, žalovaná do současné doby dle tvrzení žalobkyně uhradila částku jen 38 162 Kč, proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 008,67 Kč (výrok I.).

13. Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

14. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

15. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

16. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané částky. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 77 676,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 24,47 Kč, úroku ve výši 11,5 % p.a. z částky 77 676,99 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z jistiny se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 44 664,27 Kč, celkem tedy 122 341,26 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 43,3 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci mu pak náhrada nákladů řízení nepříslušní, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

17. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a žalované bylo umožněno, aby dlužnou částku uhradila ve splátkách, když soud vycházel ze skutečnosti, že tato je poživatelkou částečného invalidního důchodu a při splátkách 1 500 Kč měsíčně lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby zaplacení dluhu přijala ve splátkách, když takto bude zaplacen dluh za 2 ¾ roku.