20 C 101/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Prokšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa zn. anonymizováno spisová značka číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 28 527,87 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 000,01 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 23. 12. 2020 do zaplacení a částku 473 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Co do částky 10 054,86 Kč s úrokem z prodlení z částky 23 978,52 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 921,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 472,70 Kč a částky 4 076,35 Kč, se návrh zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 978,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 7. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 921,37 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 472,70 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 473 Kč a smluvní pokutu 4 076,35 Kč. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO] – uzavřela se žalovaným dne 22. 10. 2019 písemnou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému téhož dne poskytla částku 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku s příslušenstvím úvěru ve výši 25 776 Kč, která představovala kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, celkem tedy 55 776 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, splatnost poslední splátky byla stanovena na 22. 12. 2020. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, uhradil pouze 11 999,99 Kč, která odpovídá 3 řádně uhrazeným splátkám. Jednotlivé úhrady splátek byly původním věřitelem alokovány poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenstvím pohledávky. Na jistinu úvěru tak byla alokována částka 6 021,48 Kč a na příslušenství 5 978,51 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 43 776,01 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny 23 978,52 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky 19 797,49 Kč. V souladu s tím vznikl žalobkyni i nárok na úrok z prodlení z neuhrazené jistiny, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou od 23. 12. 2020 do 11. 6. 2021 a náklady spojené s vymáháním dluhu. Žalovaný tak dluží nesplacenou jistinu 23 978,52 Kč, nesplacený smluvní úrok 1 833,87 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 11 537,34 Kč, nesplacený náklad na vyhodnocení úvěru 2 188,06 Kč, nesplacený inkasní poplatek 4 238,22 Kč, sankční poplatek 1 500 Kč, náklady na vymáhání pohledávky 473 Kč, úrok za poskytnutí finančních prostředků 3 585,93 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 2 459,73 Kč a smluvní pokutu 4 076,36 Kč. Žalobkyně však neuplatňuje sankční poplatky, náklady na vymáhání pohledávky, část smluvní pokuty i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Domáhá se tedy zaplacení nesplacené jistiny 23 978,52 Kč, nesplaceného smluvní úroku 1 833,87 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 11 537,34 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 2 188,06 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 4 238,22 Kč, úroku za poskytnutí finančních prostředků 1 675,21 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 921,37 Kč, nákladů na vymáhání 473 Kč a smluvní pokuty 4 076,35 Kč. Před poskytnutím úvěru věřitel posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Vycházel z informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr týkajících se informací o jeho osobě, finanční situaci, zaměstnání, ostatních finančních vztazích, měsíčních příjmů a výdajů, žalovaný předložil k posouzení své bonity a úvěruschopnosti též listiny a doklady na žádosti uvedené. S ohledem na výši příjmů a požadovaného úvěru věřitel vyhodnotil žalovanéhojako způsobilou ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta.

2. Aktivní legitimaci ve sporu prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek dne 19. 7. 2021, kdy byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 5. 8. 2021.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ta mu byla s výzvou níže doručena postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. dne 6. 6. 2022. Žalovaný zůstal po celé řízení pasivní.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle § 588 věta prvá o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Dle § 2993 věty prvé o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti.

15. Žádostí o úvěr z 22. 10. 2019, smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2019 vč. přílohy 1 – předpis splátek, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vč. přílohy 1 – předpis splátek, bylo prokázáno, že se právní předchůdce žalobkyně poté, kdy bylo provedeno přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zavázal poskytnout tomuto úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit i s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a za inkaso plateb v hotovosti 5 400 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 984Kč. Žalovaný svým podpisem na smlouvě stvrdil převzetí částky 30 000 Kč od právního předchůdce žalobkyně, a to v hotovosti. Ve třetím odstavci od konce 1. stránky smlouvy je obsažena smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky za každý den prodlení se splátkou. Žalovaný v průběhu sjednávání úvěru uvedl do žádosti svůj měsíční příjem – invalidní důchod 10 956 Kč, náklady na bydlení a energie 3 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní výdaje 3 410 Kč s tím, že bydlí v nájmu, nemá žádné děti, je svobodný. Jeho totožnost byla ověřena z jeho občanského průkazu. Z dokladů prokazující úvěruschopnost žalovaného měla žalobkyně k dispozici pouze potvrzení ČSSZ o výši invalidního důchodu žalovaného, a to 10 956 Kč a výpis z účtu žalovaného za období měsíce srpen 2019, září 2019 a období 21. 9. 2021 – 21. 10. 2019. Z výpisů z účtu vyplývá, že počáteční i konečný zůstatek na účtu žalovaného byl buď v mínusových hodnotách ev. nula.

16. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy, na základě které žalovaný obdržela peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč, které se zavázal splácet se sjednaným poplatkem a kapitalizovaným úrokem ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný uhradil, dle tvrzení žalobkyně, na splátkách pouze 11 999,99 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku postoupením.

17. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

18. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

21. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Pouze tvrzené výdaje žalovaného ve výši 3 000 Kč na bydlení a energie v nájemním bytě a 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní výdaje bez jejich doložení je nedostatečné. Doložen byl pouze výpis z účtu, z něhož je zřejmý pouze jeho příjem ve formě invalidního důchodu ve výši 10 956 Kč. Tvrzené výdaje žalovaného se bez dalšího jeví podhodnocené. Po úhradě splátky by pak žalovanému měsíčně zbylo pouhých 562 Kč na mimořádné výdaje, což je velice nízká částka, dle soudu jako rezerva nedostačující. Účet žalovaného i bez úhrady sjednávané měsíční splátky vykazoval mínusový počáteční i konečný zůstatek ev. zůstatek nula.

22. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

23. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy žalovanému částku 30 000 Kč, na kterou jím bylo uhrazeno toliko 11 999,99 Kč. Dle smlouvy měla poslední splátka být uhrazena 22. 12. 2020. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 18 000,01 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 o.z.), na úroky z prodlení v zákonné výši z této částky ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky dle smlouvy, tj. od 23. 12. 2020 do zaplacení ve výši vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a na náklady 473 Kč související s vymáhání pohledávky.

24. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 10 054,86 Kč s úrokem z prodlení z částky 23 978,52 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného úrokem z prodlení ve výši 921,37 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 21 472,70 Kč a co do částky 4 076,35 Kč soud žalobu zamítl.

25. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků z prodlení) a měl tak právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.

26. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek.