20 C 25/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Prokšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 419 317,13 Kč s přísl. <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 325 880,44 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 11. 7. 2019 do zaplacení, a to vše do 30 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Co do částky 93 436,69 Kč s úrokem 9 649,10 Kč, úrokem z prodlení 32 889,13 Kč, úrokem 9,9 % ročně z částky 419 317,13 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 419 317,13 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení se žalobní návrh zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 11 176,73 Kč k rukám jejího zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky shora s příslušenstvím shora. Svůj návrh odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 10. 7. 2017 smlouvu [číslo], na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem 483 000 Kč prostřednictvím bezhotovostního převodu na bankovní účet [číslo]. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vč. úroků a poplatků dle smlouvy v měsíčních anuitních splátkách počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena, přičemž výše anuitní splátky závisela na průběhu splácení. Úroková sazba byla sjednána na 9,9 % ročně. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací CBCB/SOLUS i kontrolou veřejných databází. Žalovaná neplnila svou povinnost a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas, když byla v prodlení s úhradou více než dvou měsíčních splátek, proto žalobkyně prohlásila dlužnou částku za splatnou dopisem odeslaným doporučeně. Celkem žalovaná uhradila 157 119,56 Kč. Žalovaná tak dluží 461 855,36 Kč tvořených dluhem na jistině 419 317,13 Kč, smluvním úrokem kapitalizovaným k 21. 10. 2021 na 9 649,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení zkapitalizovaným za období od prodlení dlužníka do 21. 10. 2021 na 32 889,13 Kč, spolu se smluvním úrokem 9,90 % ročně a zákonným úrokem z prodlení z částky 419 317,13 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení.

2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Žalovaná byla usnesením soudu ze dne 1. 3. 2022 vyzvána ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jejich osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Byla poučena podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 10 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Dané usnesení bylo doručeno dne 18. 3. 2022 žalované spolu se žalobou postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobním návrhu, žalovaná soudu ve stanovené lhůtě své vyjádření nezaslala, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez jejich osobní účasti.

3. Žalovaná se k žalobě vůbec nevyjádřila, po celé řízení zůstala pasivní.

4. Soud měl na základě žádosti o poskytnutí úvěru, smlouvy o úvěru, Předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru a pojištění, výpisu z účtu, sazebníku, obchodních podmínek, přehledu - rozpisu splátek, oznámení o zesplatnění úvěru z 16. 11. 2020 vč. doručenky, výzvy k zaplacení dluhu vč. dodejky prokázáno, že žalobkyně na základě žádosti žalované poskytl této v souladu s uzavřenou smlouvou o úvěru úvěr do výše úvěrového limitu 483 000 Kč, byl sjednán i poplatek za vedení účtu ve výši 69 Kč měsíčně. Peněžní prostředky byly žalované zaslány na účet č. [bankovní účet] uvedený v žádosti o úvěr. Žalovaná se zavázala úvěr splácet včetně úroků v 96 měsíčních anuitních splátkách po 7 312 Kč, resp. 7 795 Kč vč. poplatku, se splatností vždy ke každému 14. dni měsíce, a to od 14. 8. 2019. Fakticky měly být splátky činěny inkasem z účtu u žalobkyně. Úroky z úvěru činily 9,9 % ročně. V žádosti bylo uvedeno, že žalovaná je rozvedená, užívá mobilní telefon, kdy uvedla své telefonní číslo, její příjem nebylo třeba dokládat. V době sjednávání úvěru žalovaná splácela žalobkyni již jiný úvěr po 3 657 Kč měsíčně a nesplaceno měla na jistině 116 878,03 Kč. Žalovaná měla v té době i další úvěr, kde bylo nespláceno 450,15 Kč, poté ještě úvěr z 12. 3. 2018 se zůstatkem 31 128,53 Kč, když úvěrový limit činil 50 000 Kč, dále úvěr z 23. 8. 2018 se zůstatkem 85 749,50 Kč. Žádné dlužné či nesplacené splátky žalobkyně u žalované nezjistila, ač zjistila nesplacenou jistinu 139 034 Kč jiného úvěru, resp. celkem 2 existující splátkové kontrakty. Dle obchodních podmínek bylo ujednáno, že v případě, že nastane skutečnost, která znamená či vyvolá podstatnou změnu podmínek, za nichž byla smlouva uzavřena, a která může podle posouzení žalobkyně ohrozit včasné a úplné splnění závazků žalované zejména: klient (žalovaná) bude v prodlení se splacením jakékoli částky vůči [anonymizováno] (žalobkyni), je [anonymizováno] oprávněna kdykoli poté: prohlásit, že všechny její pohledávky z poskytnutého úvěru jsou splatné ke dni uvedenému v prohlášení (oznámení) a změnit pořadí splácení úvěru takto: poplatky, jistina, úroky, úroky z prodlení. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy o úvěru řádně a včas neplnila, nehradila sjednané splátky vždy řádně a včas. Žalovaná byla dopisem z 18. 9. 2020 doručeným jí 25. 9. 2020 do vlastních rukou vyzvána k úhradě 30 214 Kč do 18. 10. 2020, jinak dojde k zesplatnění úvěru. Dopisem z 16. 11. 2020 doručeným žalované dne 20. 11. 2020 žalobkyně oznámila žalované zesplatnění pohledávky a vyzvala ji k úhradě dlužných 472 655,11 Kč. Jelikož ničeho uhrazeno nebylo, byla zástupcem žalobkyně žalovaná vyzývána dopisem z 30. 9. 2021 k úhradě a upozorněna na možnost soudního řízení.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle § 588 věta prvá Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které žalovaná obdržel peněžité prostředky ve výši 483 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet se sjednaným poplatkem a úrokem v pravidelných měsíčních splátkách po 7 795 Kč vč. pojištění. Žalovaná však uhradila na splátkách celkem pouze 157 119,56 Kč).

15. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 30/2015-39 ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

19. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalované. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Zcela nepochybně měla žalovaná spojené s bydlením, ať už ve vlastním bytě/domě či v nájmu, výdaje spojené se stravou, provozem telefonu. Již zcela běžnými a tudíž i očekávanými výdaji mohly být výdaje za dopravu, léky, oblečení aj., což však měla žalobkyně zjistit. Ta toto nijak neověřovala ani nevyžadovala doložení listin týkajících se výdajů žalované, které poskytla poměrně vysokou částku. Žalobkyně pouze věděla, že žalovaná má další platební povinnosti. Z tohoto však bez dalšího, i kdyby znala její zůstatky na účtu, nemohla dovodit, že žalovaná je úvěruschopná.

20. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalované. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v souzeném prvním případě částku 483 000 Kč, na kterou bylo žalovanou uhrazeno pouze 157 119,56 Kč. Dle smlouvy měla poslední splátka být uhrazena 21. 11. 2018. Za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 325 880,44 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.), a na úroky z prodlení v zákonné výši z této částky ode dne následujícího po dni, kdy žalovaná uvedené prostředky bezhotovostně obdržela, tj. od 11. 7. 2019, do zaplacení ve výši vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 93 436,69 Kč, úroku 9 649,10 Kč, úroku z prodlení 32 889,13 Kč, úroku 9,9 % ročně a zákonného úroku z prodlení z částky 419 317,13 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla úspěch co do částky 325 880,44 Kč a úroků z prodlení 162 982,91 Kč (počítáno jako roční úroky z prodlení z přiznané částky za období 5 let) tj. co do 58,4 % vzhledem k požadovanému (419 317,13 Kč + příslušenství za 5 let z této částky, tj. celkem 836 646,98 Kč), a přísluší jí tak náklady řízení ve výši 16,8 %. Její celkové náklady řízení tvoří soudní poplatek 16 773 Kč, dále 4 x po 9 980 Kč dle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za převzetí vč. přípravy zastoupení, předžalobní výzvu, podání žaloby a její doplnění a 4 x 300 Kč za tyto úkony dle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky, to vše zvýšené o 21 % DPH (vyjma soudního poplatku). Celkem tak náklady řízení žalobkyně činily 66 528,20 Kč, z čehož 16,8 % činí přiznaných 11 176,73 Kč (výrok III.).

24. Lhůta k plnění byla stanovena pro výrok I. jako 30tidenní s ohledem na výši částky ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., v případě nákladů řízení pak jako třídenní v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal důvody pro stanovení delší lhůty či pro povolení splátek.