20 C 271/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Prokšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 767,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Co do částky 10 867,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 006,06 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 526,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 805,34 Kč ve výši 12,75 % ročně od 21. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 7 452,92 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení se návrh zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou zaplacení částek shora s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , a žalovaným došlo dne 1. 8. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úroky ve výši 406 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 920 Kč, za hotovostní inkaso splátek 1 440 Kč a za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu poplatek 1 102 Kč. Celkovou částku 14 868 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 10. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy, poslední splátku uhradil 2. 8. 2023 ve výši 1 100 Kč, poté již neuhradil ničeho. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k 25. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. Kromě dlužné jistiny 7 452,92 Kč požadovala žalobkyně zaplatit též úroky za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 352,42 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 602 Kč, úhradu za administrativní činnosti a vyhodnocení případu 1 023,51 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v místě bydliště v hotovostí ve výši 1 337,14 Kč, smluvní pokutu 4 000 Kč, úrok z dlužné jistiny od 2. 10. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 526,15 Kč, zákonné úroky z prodlení za období do 20. 2. 2025 ve výši 1 006,06 Kč a z 7 805,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrok 8% ročně z dlužných 7 452,92 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovanému byla žaloba a výzva k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena na adresu jeho trvalého bydliště dne 4. 12. 2025, a to postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř.. Žalovaný se k věci ani k výzvě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, proto soud jednal dle § 115a o.s.ř. a věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Žalovaný k věci ničeho neuvedl, ničeho nesporoval, po celé řízení byl pasivní.

4. Smlouvou o úvěru ze dne 1. 8. 2023 včetně předpisu splátek, žádostí o úvěr, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, ., IČ , IČO, , se žalovaným v uvedený den uzavřela smlouvu, na jejímž základě tato poskytla žalovanému prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti. Žalovaný měl zaplatit za poskytnuté prostředky úroky 406 Kč, poplatek poskytnutí úvěru 3 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 102 Kč a inkasní poplatek 1 440 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Úroková sazba činila 8 % ročně. Doručovací adresa žalovaného byla ujednána na Řečany na , adresa, . Dále soud zjistil, že dne 31. 7. 2023 žalovaný žádal o úvěr 30 000 Kč s tím, že je od 24. 2. 2023 zaměstnán s příjmem 19 666 Kč, náklady na bydlení u rodičů a energie 2 250 Kč a náklady na dopravu, jídlo a osobní věci 4 255 Kč. Uvedené mělo být doloženo poskytovateli úvěru pracovní smlouvou a výpisem z bankovního účtu. V dané době nevyživoval žádné dítě. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu.

5. Z pracovní smlouvy, dohody o změně pracovní smlouvy a mzdového výměru soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán v době uzavírání předmětné smlouvy zaměstnán u společnosti VAKO-, právnická osoba, ., na dobu neurčitou s hodinovou mzdou 106,50 Kč. Z náhledu mzdy na mobilu soud zjistil, že mzda žalovaného, se kterou poskytovatel úvěru kalkuloval, činila 22 811 Kč, 21 858 Kč a 14 330 Kč v období 5-7/2023.

6. Z přehledu transakcí soud zjistil, že splaceno bylo na uvedený úvěr pouze 1 100 Kč dne 2. 8. 2023.

7. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek z 1. 6. 2023 spolu se seznamem postoupených pohledávek, potvrzením o úplatě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele (poskytovatelem úvěru) ze dne 2. 4. 2025 na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru.

8. Předžalobní výzvou ze dne 17. 7. 2025 žalobkyně doložila, že žalovaný byl vyzván k úhradě 19 950,03 kč do 1. 8. 2025 s upozorněním na možné soudní řízení. Výzva byla žalovanému zaslána zástupce žalobkyně dle podacího lístku dne 17. 7. 2025.

9. Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na žalobkyní tvrzený dluh, nad rámec 1 100 Kč, něčeho uhradil či že by jeho závazek již zanikl.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle § 588 věta první Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření dvou smluv o úvěru. Jelikož jednou ze smluvních stran (úvěrovaný žalovaný) byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

19. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 Obč.Z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

21. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

22. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, ač ten žádal 30 000 Kč. Pro účely posouzení úvěruschopnosti poskytovatel úvěru nedostatečně ověřil měsíční jeho výdaje žalovaného, v podstatě žádné nezjišťoval a vycházel pouze z tvrzených výdajů, neověřoval ani nevyžadoval doložení listin týkajících se těchto výdajů, resp. toto neprokázal. Při zjišťování jeho výdajů bylo nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Zjištěn byl pouze příjem žalovaného, což však nemůže být jediným kritériem.

23. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem nejen neověřovala, ale ani nezjišťovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost každé shora uvedené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil pouze 1 100 Kč. Proto soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 6 900 Kč, bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, ).

24. Žaloba v části přesahující přiznanou částku (17 767,99 mínus 6 900 Kč) a v části týkající se úroků z prodlení byla proto zamítnuta.

25. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.

26. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť nebyly zjištěny důvody pro jiný postup.