23 C 316/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl soudcem JUDr. Lukášem Kratochvílem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 32 489 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 18. 7. 2024 do 18. 11. 2024, co do částky 6 429 Kč a co do částky 11 060 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

III. Žaloba se zamítá ohledně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 5 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 19. 11. 2024 do zaplacení a z částky 10 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 23. 7. 2024 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 31. 10. 2025 na žalovaném zaplacení celkové částky 32 489 Kč zahrnující jistinu 15 000 Kč (5 000 + 10 000), částky 6 429 Kč a 11 060 Kč (úrok, poplatky, smluvní pokuta), to vše s příslušenstvím - zákonným úrokem z prodlení z částky 7 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 18. 7. 2024 do 18. 11. 2024, se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 19. 11. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 23. 7. 2024 do zaplacení. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně spol. , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , jako původní věřitel (úvěrující) uzavřela se žalovaným (dlužník – úvěrovaný) dne 14. 6. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč a dne 21. 6. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Finanční prostředky (úvěry) byly čerpány (vyplaceny) žalovanému. Úvěry však nebyly řádně spláceny, proto přistoupil úvěrující k jejich zesplatnění, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně nárokovala dále částky představující řádný úrok, poplatky za poskytnutí úvěru, platby za sms a emailové upomínky, poplatek za administraci prodlení, za písemné upomínky, smluvní pokutu (0,1 % denně z nesplacené jistiny úvěru). Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaný přes písemné předžalobní upomínky ze dne 17. 10. 2025 a ze dne 22. 7. 2025 dlužné částky neuhradil.

2. V návaznosti na poučení soudem mj. i k doložení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a výše smluvního úroku i smluvní pokuty, a to ještě před zahájením jednání ve věci samé, vzala žalobkyně svoji žalobu zpět v části zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 18. 7. 2024 do 18. 11. 2024 a co do částek 6 429 Kč a 11 060 Kč. Proto soud postupem dle § 96 o.s.ř. v této části řízené zastavil (výrok I.). Předmětem řízení tak zůstala jistina v celkové výši 15 000 Kč představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky 5 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 19. 11. 2024 do zaplacení a z částky 10 000 Kč ve výši 12,75 % ročně od 23. 7. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, přičemž žaloba mu byla řádně doručena postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále také „o.s.ř.“) do datové schránky dne 3. 2. 2026 (č.l. 38). Věc byla rozhodnuta v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník - o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru – z.s.ú.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav.

13. Ze Smluv o úvěru, výpisem z účtu, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávky (vč. seznamem pohledávek), oznámení o postoupení pohledávky, upomínkami vč. předžalobní bylo zjištěno, že spol. , právnická osoba, ., jako původní úvěrující uzavřela se žalovaným jako úvěrovaným dne 14. 6. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 7 000 Kč a dne 21. 6. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 10 000 Kč. Finanční prostředky byly čerpány žalovaným, úvěry však nebyly řádně spláceny, proto tyto úvěrující zesplatnil. Žalobkyně nárokovala (po částečném zpětvzetí žaloby) vedle jistiny v celkové výši 15 000 Kč i zákonný úrok z prodlení za příslušná období. Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaný dluh přes písemnou předžalobní upomínku neuhradil.

14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu.

15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

17. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) a Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), výslovně jej pak zdůraznil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

19. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

20. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by žalobkyně, resp. její předchůdkyně, ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného. Soud má s ohledem na zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací projednávané smlouvě. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně nedoložila, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrových smluv. Nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně, obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni celkovou jistinu ve výši 15 000 Kč, která byla žalovanému prokazatelně poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil (výrok I.).

21. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru však je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ust. § 87 z.s.ú. je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 z.s.ú., tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat. Proto soudu nezbylo než požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z jistiny jako nedůvodný zamítnout.

22. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. (žalobkyně částečným zpětvzetím procesně zavinila zastavení řízení), když poměr úspěchu a neúspěchu sporných stran je prakticky shodný, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.