6 C 109/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Renatou Polanskou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 7 806,90 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 460 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 460 Kč od 13. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 346,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 176,02 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 611,83 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 724,56 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 2. 2021 a úrok ve výši 29 % ročně z částky 4 724,56 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně podala proti žalovanému návrh na zaplacení částky 7 806,90 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 6. 5. 2018 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně zápůjčka ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 10 617 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 236 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 13. 8. 2018. Právnímu předchůdci žalobkyně tak marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné zápůjčce částku 4 724,56 Kč a na dlužném poplatku částku 3 082,34 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní, došlo k převedení pohledávky na žalující společnost. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila částku 13 006,90 Kč, jejíž součástí je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Poslední upomínku před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalovanému dne 28. 1. 2021, žalovaný však na dlužnou částku již nic nezaplatil.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky podle § 9 odst. 1 z.č. 145/2010 Sb., žalovaný byl dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty, do níž žalovaný uvedl, že má stálý příjem z titulu pracovního úvazku, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčky je dostatečná.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaný byli vyzváni, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání. Žalobkyně ani žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, a proto soud postupoval podle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal, že k tomuto postupu nemají námitek 4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

5. Soud měl prokázáno smlouvou o zápůjčce uzavřenou dne 6. 5. 2018 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, že uvedená společnost se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou zaplatit souhrnný poplatek ve výši 4 617 Kč, tedy se zavázal zaplatit celkem částku 10 617 Kč, a to v 45 týdenních splátkách ve výši 236 Kč, když poslední splátka činí částku 233 Kč, s tím, že první splátka je splatná do jednoho měsíce od data uzavření smlouvy. Podle článku 9 smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce, které žalovaný podepsal dne 6. 5. 2018, se žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně dohodli na tom, že smlouva je uzavřena na dobu určitou.

6. Listinou ze dne 20. 1. 2020 vyrozuměla společnost [právnická osoba] žalovaného, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka v částce 13 006,90 Kč postoupena žalující společnosti.

7. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 11 459,89 Kč, a to ve lhůtě do 12. 2. 2021.

8. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité půjčce ujednat úroky.

10. Podle § 2394 o.z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

11. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonům.

15. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. podle odstavce 2 cit. ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Ze zjištěného skutkového stavu a za použití zákonných ustanovení shora citovaných dospěl soud k závěru, že návrh žalobkyně co do částky 3 460 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z výše uvedené částky od 13. 2. 2021 do zaplacení je důvodný, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které žalovaný obdržel zápůjčku ve výši 6 000 Kč, kterou se s poplatky zavázal zaplatit v pravidelných týdenních splátkách. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), peněžité zápůjčky poskytnuté spotřebiteli jsou spotřebitelským úvěrem, kde právní předchůdce žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Právní vztah mezi účastníky řízení se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy došlo k uzavření jednotlivých smluv. Pro žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru (§ 75 a § 76) byla právní předchůdkyně žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo její povinností ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je třeba důsledně zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, neboť pokud by se tak nestalo, došlo by k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Přitom je třeba zdůraznit, že důvod ke změně náhledu po 30. 11. 2016, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně nejsou ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, když posouzení této úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele na a posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vychází věřitel především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Přitom je na místě taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

22. V souzené věci žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným a ze zákaznické karty, která byla s žalovaným vyplněna, ze které ale nevyplývá, jaké konkrétní doklady a s jakými údaji k osobním a dalším potřebám žalovaného měla žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně k dispozici. Žalovaný dle údajů uvedených v zákaznické kartě předložil pouze pracovní smlouvu a 3 výplatní pásky, za měsíce leden až březen 2018, stejně tak nebyly tvrzeny a osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence řádného objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z výše uvedeného lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabývala jen zcela povrchně, pouze ve snaze učinit formálně za dost textu zákona. Soud je toho názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to zejména kvůli absenci (neznalosti) jeho životních (běžných) výdajů, kdy zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci žalovaného, ani z ničeho neplyne a není doloženo, že by právní předchůdkyně žalobkyně zohlednila dříve získané konkrétní informace o situaci žalovaného.

23. Soud nepřehlíží, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu je nutno vidět, že důsledku nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

24. Soud za této situace uzavřel, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, toto proběhlo formálně bez náležitých a dostatečných podkladů, když v důsledku uvedeného postupu bylo třeba vztah účastníků a nárok žalobkyně vůči žalovanému podřadit režimu bezdůvodného obohacení, podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a dosud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo poskytnuto finanční plnění v částce 6 000 Kč, a protože žalovaný na tuto zápůjčku plnil ve výši 2 540 Kč, když podle tabulky umoření, kterou žalobkyně předložila k důkazu ke svému tvrzení, bylo žalovaným v období od 13. 5. 2018 do 13. 8. 2018 zaplaceno celkem 2 540 Kč, bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil částku 3 460 Kč. Protože žalovanému byla žalobkyní v předžalobní výzvě poskytnuta lhůta k plnění do 12. 2. 2021, dostal se žalovaný do prodlení dnem 13. 2. 2021. Žalovanému bylo proto v souladu ze shora citovanými ustanoveními a podle nař. vl. [číslo] Sb. uloženo, aby žalobkyni zaplatil i zákonný úrok z prodlení od 13. 2. 2021 do zaplacení. Žalovaný neprokázal, že by bezdůvodné obohacení v celém rozsahu žalobkyni vydal, a proto soud vyhověl návrhu na zaplacení částky 3 460 Kč, když ve zbývající části návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na procesní úspěch a neúspěch účastníků ve věci tak. Žalobkyně byla sice úspěšná v rozsahu 44 %, avšak neúspěch žalobkyně byl v rozsahu 56 %, tedy neúspěch žalobkyně převýšil její úspěch ve věci, a protože žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.