6 C 282/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 16 735,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 375 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Co do částky 4 360,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 827,32 Kč od 6. 10. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 355,32 Kč od 16. 6. 2025 do 13. 9. 2025, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a částky 263,55 Kč se žalobní návrh zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2025 zaplacení celkem částky 16 735,55 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 14. 4. 2025 se žalobkyní smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota (dále jen „smlouva“). Podle ní poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky do výše úvěrového rámce, který byl stanoven na částku 16 500 Kč; tuto částku žalovaná fakticky načerpala. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v minimálních měsíčních splátkách ve výši 825 Kč. Své závazky však nehradila řádně a včas, když neuhradila splátku splatnou dne 15. 6. 2025, a proto žalobkyně po několika výzvách úvěr dne 21. 9. 2025 zesplatnila. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: částky 16 472 Kč – zesplatněná jistina, nákladů spojených s upomínáním ve výši 1 000 Kč, úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty za 16 dnů prodlení v částce 263,55 Kč. Za dobu trvání smlouvy žalovaná uhradila celkem 4 125 Kč. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení. Uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet úvěr dle § 84–89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaná prohlásila, že má náklady na bydlení 4 500 Kč, náklady na domácnost 4 000 Kč, finanční závazky ve výši 4 200 Kč, bez vyživovacích povinností, deklarovala příjem 20 800 Kč měsíčně. Žalobkyně na výpisech z účtu žalované dohledala příjem 12 862 Kč, náklady na bydlení 4 227 Kč, náklady na domácnost 1 258 Kč, přičemž při výpočtu pracovala s částkou 3 000 Kč, a náklady na finanční závazky 533 Kč, zde při výpočtu bylo pracováno s částkou 4 200 Kč. Žalobkyně soudu dále lustrovala žalovanou v nebankovních registrech s negativním výsledkem, pořídila výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, a měla k dispozici dva výpisy z běžného účtu žalované i kopii dvou dokladů k ověření totožnosti žalované.

2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 3. 5. 2026, když žalované byla zanechána výzva, zásilka připravena k vyzvednutí dne 23. 4. 2026 a 6. 5. 2026 vhozena do jí užívané poštovní schránky).

3. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota ze dne 14. 4. 2025 a výpisem z účtu č. č. účtu bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr, coby fyzické osobě, spotřebiteli, a to do výše 16 500 Kč, přičemž částka 16 500 Kč byla dne 14. 4. 2025 vyplacena na účet žalované uvedený ve smlouvě. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou s tím, že tento se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 825 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 57,99 % p.a. V čl. 5.3. byly uvedeny finanční nároky žalobkyně pro případ prodlení žalované. Pokud nedojde k úhradě dlužné částky po dvou upomínkách, je poskytovatel oprávněn jistinu úvěru zesplatnit (čl. 5.5.). Obsahem smlouvy je i posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž z tohoto soud zjistil, že žalovaná uvedla, že nemá žádné vyživovací povinnosti, deklarovala příjem 20 800 Kč měsíčně, žalobkyně na výpisech z účtu žalované však dohledala příjem pouze 12 862 Kč, a náklady na bydlení 4 500 Kč měsíčně, kdy žalobkyně pracovala s částkou 4 336 Kč. Žalovaná prohlásila dále, že její náklady na domácnost činí 4 000 Kč, žalobkyně na účtu dohledala výdaje v částce 1 258 Kč a pro účely posouzení úvěruschopnosti pracovala s částkou 3 000 Kč. Žalovaná dále deklarovala jiné závazky ve výši 4 200 Kč měsíčně, žalobkyně na bankovním účtu nalezla výdaj ve výši 533 Kč, pro účely celkového výpočtu pak pracovala s částkou 4 200 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z nebankovních registrů. Žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná si může dovolit splácet nové závazky ve výši 826 Kč měsíčně.

8. Žalované byly opakovaně zasílány upomínky k úhradě dlužných plateb, což bylo prokázáno upomínkami ze dne 20. 6. 2025, 5. 7. 2025 a 21. 9. 2025 (zesplatnění úvěru a předžalobní výzva).

9. Výpisem z účtu žalované č. č. účtu vzal soud za prokázané, že v únoru 2025 činil konečný zůstatek na účtu 422,99 Kč, v březnu 2025 30,62 Kč. Za období od 1. 4. 2025 do 20. 2. 2026 pak, že žalované byl poukázán úvěr 16 500 Kč dne 14. 4. 2025, na který splatila pět splátek po 825 Kč a to 17. 5. 2025, následně po zesplatnění 7. 11. 2025, 5. 12. 2025, 7. 1. 2026 a 9. 2. 2026.

10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr se poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

13. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. spisová značka, rozsudek sp. zn. spisová značka) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. spisová značka), následně jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

15. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. spisová značka). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázala na znění smlouvy a předložila shora citované listiny. Jediným důkazem, ze kterého lze ověřit příjmy a výdaje žalované, tak byl výpis z účtu žalované za období dvou měsíců předcházejících uzavření smlouvy, ze kterého bylo zjištěno, že bilance na účtu byla blížící se nule. Ze smluvní dokumentace pak vyplývá, že žalovaná prohlašovala podstatně vyšší příjmy než ty, které byly dohledány, což by mělo být pro poskytovatele úvěru již samo osobě varováním. U nákladů, vyjma těch na bydlení, pak bylo pracováno se zcela imaginárními částkami, když lze stěží předpokládat, že jsou reálné výdaje na stravu a další potřeby domácnosti ve výši 3 000 Kč měsíčně, tj. cca 100 Kč na den. Současně prostý součet výdajů deklarovaných žalovanou (4 500 Kč na bydlení + 4 000 Kč náklady na život + 4 200 Kč finanční závazky činí celkem 12 700 Kč) nedává prostor pro měsíční splátku 825 Kč ze zjištěného příjmu 12 862 Kč. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně ověřovala výdaje žalované, naopak citované skutečnosti svědčí pro závěr, že na tyto skutečnosti rezignovala. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. spisová značka ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, resp. na základě zjištěných údajů nemohla žalobkyně usuzovat na dostatečnou úvěruschopnost žalované. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované fakticky částku 16 500 Kč a žalovaná doposud uhradila 4 125 Kč, uložil jí soud povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 375 Kč (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II).

17. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným pod sp. zn. spisová značka dne 20. 4. 2022 soud vycházel z právního názoru, že „ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru.“ V uvedeném případě tak žalovaná zatím v prodlení není, nicméně soud má za to, že nemůže jít naopak k tíži žalobkyně její absolutní pasivita, pro níž není objektivně možné posoudit její poměry a na jejich základě stanovit dobu přiměřenou jejím možnostem k vrácení jistiny ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě uvedených skutečností bylo žalované uloženo, aby jistinu vrátila v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

18. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci prakticky stejný úspěch, neboť v případě úroků z prodlení je třeba pro tento účel počítat s pětinásobkem ročního plnění. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, písemně, dvojmo. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.