6 C 60/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Renatou Polanskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 21 530,65 Kč s příslušenstvím <b>I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 530,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 488 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně podala proti žalovanému návrh na zaplacení částky 21 530,65 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 8. 8. 2018 (správně 3. 8. 2018) byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta žalobkyní zápůjčka ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem částku ve výši 66 025 Kč, a to formou 60 měsíčních splátek po 1 101 Kč a tím, že poslední splátka je ve výši 1 066 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, žalobkyni tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, když v souladu se smluvním ujednáním provedla ke dni 14. 11. 2022 zesplatnění. Žalobkyně uvedla, že na jistinu zápůjčky byla žalovaným zaplacena částka 9 512 Kč, takže ke dni zesplatnění zůstala na jistině neuhrazena částka 9 488 Kč. Na neuhrazených obchodních úrocích eviduje žalobkyně za žalovaným pohledávku ve výši 2 350 Kč, když celkem měl žalovaný na obchodních úrocích zaplatit 28 082 Kč a uhradil pouze částku 25 732 Kč. Na neuhrazených měsíčních poplatcích za správu zápůjčky (administrativních poplatcích) eviduje žalobkyně za žalovaným pohledávku ve výši 2 400 Kč, neboť na těchto poplatcích měl žalovaný uhradit 15 600 Kč a do dne zesplatnění uhradil pouze částku 13 200 Kč. Za dobu do zesplatnění požaduje žalobkyně zákonný úrok z prodlení neuhrazených částí zápůjčky ve výši 216,96 Kč a dále požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení z neuhrazených částí zápůjčky za dobu od zesplatnění do data 1. 2. 2023 ve výši 306,43 Kč, tedy zákonný úrok z prodlení požaduje v souhrnné výši 523,90 Kč. V souladu se smluvním ujednáním uplatňuje žalobkyně nárok na smluvní pokutu, a to za dobu do zesplatnění ve výši 3 341 Kč a za dobu do 1. 2. 2023 ve výši 1 278,26 Kč, tedy na smluvních pokutách zbývá k doplacení částka 4 619,26 Kč. Žalobkyně současně požaduje úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 150 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však na dlužnou částku nic nezaplatil.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku nahlédnutím do databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, a dále z informací získaných od žalovaného, a to předložením výpisů z účtu žalovaného aktuálních za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy a výplatní pásku žalovaného prokazující pravidelný měsíční příjem žalovaného až ve výši 15 663 Kč. Žalobkyně uvedla, že v rámci skóringu byla žalobkyně schopna údajů z výše uvedených listin přiřadit určitou hodnotu, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaný neměl být schopen sjednaný úvěr splácet.

3. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. K jednání soudu dne 26. 6. 2023 se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání vč. žaloby doručeno řádně v souladu s ustanovením § 49 odst. 2 a 4 o.s.ř. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

5. Soud měl prokázáno smlouvou o zápůjčce uzavřenou dne 3. 8. 2018, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 19 000 Kč a žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou zaplatit náklady spotřebitelského úvěru ve výši 47 025 Kč, tedy se zavázal zaplatit žalobkyni částku 66 025 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách ve výši 1 101 Kč, když poslední splátka činí částku 1 066 Kč. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 45 % p.a. a RPSN činí 91,6 %. Dle článku 9 uzavřené smlouvy je žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu dle sazebníku, pokud se žalovaný ocitne v prodlení se splácením jakékoliv částky. Dle článku 10 je žalobkyně oprávněna účtovat náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v důsledku prodlení klienta a podle článku 11 v případě, že klient nesplní povinnost uhradit splátku v termínu splatnosti dle splátkového kalendáře, je žalobkyně oprávněna celou zbývající dosud neuhrazenou jistinu zesplatnit. V případě porušení jakékoliv smluvní povinnosti stanovené v článku 14,1 obchodních podmínek je podle článku 12 smlouvy o zápůjčce žalobkyně oprávněna uplatnit vůči žalovanému smluvní pokutu za každé jednotlivé porušení, a to ve výši sazebníku.

6. Z formuláře příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 3. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavírání smlouvy o zápůjčce čistý měsíční příjem ve výši 14 000 Kč a jeho měsíční výdaje činily částku 5 112 Kč (pravidelné splátky půjček) a 4 000 Kč (průměrné měsíční výdaje – léky, telefonní služby, internet, kromě nákladů na bydlení).

7. Listinu ze dne 27. 9. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek a informovala žalovaného o možnosti zesplatnění pro případ jejich neuhrazení. Listinou ze dne 14. 11. 2022 oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění zápůjčky podle smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 8. 2018, a to z důvodu prodlení s úhradou pohledávek vyplývajících ze smlouvy.

8. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila výpis z centrální evidence exekucí a z insolvenčního rejstříku, a dále výpis z účtu žalovaného za měsíce duben – červen 2018 a výplatní pásku žalovaného za měsíc květen 2018.

9. Dopisem ze dne 16. 12. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 20 321,19 Kč, a to ve lhůtě do 6. 1. 2023.

10. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité půjčce ujednat úroky.

12. Podle § 2394 o.z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

13. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonům.

16. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. podle odstavce 2 cit. ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Ze zjištěného skutkového stavu a za použití zákonných ustanovení shora citovaných dospěl soud k závěru, že návrh žalobkyně na zaplacení částky 21 530,65 Kč není důvodný. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které žalovaný obdržel zápůjčku ve výši 19 000 Kč, kterou se s náklady spotřebitelského úvěru zavázal zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách. [ulice] smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), peněžité zápůjčky poskytnuté spotřebiteli jsou spotřebitelským úvěrem, kde žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Právní vztah mezi účastníky řízení se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy došlo k uzavření jednotlivých smluv. Pro žalobkyni platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru (§ 75 a § 76) byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo její povinností ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je třeba důsledně zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, neboť pokud by se tak nestalo, došlo by k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Přitom je třeba zdůraznit, že důvod ke změně náhledu po 30. 11. 2016, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně nejsou ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, když posouzení této úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele na a posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vychází věřitel především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Přitom je na místě taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

23. V souzené věci žalobkyně vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným a z formuláře příjmů a výdajů, který byl s žalovaným vyplněn, ze kterého ale nevyplývá, jaké konkrétní doklady a s jakými údaji k osobním a dalším potřebám žalovaného měla žalobkyně k dispozici. Žalovaný dle údajů uvedených v žalobě předložil pouze 3 výpisy z osobního účtu a 1 výplatní pásku, když pracovní smlouva doložena nebyla. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně o tom rovněž nepředložila žádné důkazy, tyto ani netvrdila, soud tak nemohl kladně vyhodnotit chování žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z formuláře příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr rovněž není zřejmé, zda, popř. jaké ostatní příjmy žadatele či další příjmy domácnosti žalovaného a dále výdaje žalovaného by v daném případě bylo možno při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zohlednit. Rovněž nebylo doloženo, zda pracovní poměr žalovaného byl sjednán na a dobu určitou či neurčitou a nelze tedy ověřit, zda pracovní poměr žalovaného neskončil dříve, než byla zápůjčka splacena. Současně nebyly tvrzeny a osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného, tyto jsou uváděny pouze v odhadované výši. Žalobkyně vycházela pouze z informací získaných od žalovaného, případně z informačního rejstříku či centrální evidence exekucí. Absence řádného objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z výše uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabývala jen zcela povrchně, pouze ve snaze učinit formálně za dost textu zákona. Soud je toho názoru, že žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to zejména kvůli absenci (neznalosti) jeho životních (běžných) výdajů, kdy zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci žalovaného, ani z ničeho neplyne a není doloženo, že by žalobkyně zohlednila dříve získané konkrétní informace o situaci žalovaného.

24. Soud nepřehlíží, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu je nutno vidět, že důsledku nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

25. Soud po vyhodnocení provedených důkazů k otázce úvěruschopnosti žalovaného uzavřel, že žalobkyně sice provedla kontrolu příjmů žalovaného, když byla předložena jedna výplatní páska a 3 výpisy z účtu, pracovní smlouva však k důkazu předložena nebyla. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně v tomto rovněž nepředložila žádné důkazy, tyto ani netvrdila a soud tak nemohl řádně vyhodnotit chování žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z formuláře příjmů a výdajů také není zřejmé, zda, případně jaké ostatní příjmy žadatele a další čisté příjmy domácnosti žalovaného, popř. výdaje žalovaného by bylo možné zohlednit při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Je nutno rovněž zdůraznit, že nebylo doloženo, zda pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou či neurčitou a nelze tedy ověřit, zda by žalovanému neskončil pracovní poměr dříve, než by byla zápůjčka splacena. Soud má za to, že žalobkyní nebyly dostatečně zjištěny jak příjmy, tak výdaje žalovaného, aby došlo k řádnému posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. Jsou-li jako odhadované měsíční výdaje žalovaného uváděny částkou 4 000 Kč, pak má soud za to, že věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát jako fakt, ale tyto je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit, rovněž tak pokud jde o příjmy.

26. Soud má za to, že uzavřená spotřebitelská smlouva byla v daném případě neplatnou smlouvou podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a má za to, že žalobkyně spoléhala pouze na pravdivost příjmů a výdajů žalovaného, a tyto si ani neověřovala. Soud za této situace uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, toto proběhlo formálně bez náležitých a dostatečných podkladů, když v důsledku uvedeného postupu bylo třeba vztah účastníků a nárok žalobkyně vůči žalovanému podřadit režimu bezdůvodného obohacení, podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a dosud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo poskytnuto finanční plnění v částce 19 000 Kč, a protože žalovaný na tuto zápůjčku plnil ve výši 48 444 Kč, bylo žalovaným na zápůjčku uhrazeno více, než jakého plnění se žalovanému ze strany žalobkyně z titulu smlouvy o zápůjčce dostalo. Vzhledem k tomu, že z vyjádření samotné žalobkyně vyplývá, že ze strany žalovaného bylo plněno v rozsahu převyšující částku poskytnuté zápůjčky, tedy žalovaným bylo zaplaceno více, než kolik činila jistina úvěru, soud návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítl.

27. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a ani žádné náklady soudního řízení nebyly uplatněny.