7 C 255/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Jitkou Novákovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec a číslo - část obce zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec - část obce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o zaplacení 72 031,71 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 38 199, 20 Kč s úrokem z prodlení z částky 38 199, 20 Kč ve výši 8,25 % p.a. od 24.11.2020 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Návrh žalobce, aby žalovaný byl povinen mu zaplatit částku 33 832, 51 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 090, 72 Kč, úrok z prodlení z částky 39 023, 23 Kč od 24.11.2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 968 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky celkem ve výši 72 031,71 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 25.6.2018 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“) na částku 85 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v 84 měsíčních anuitních splátkách po 1 892,65 Kč, a to počínaje dnem 20.7.2018 s úrokovou sazbou ve výši 20, 10% ročně. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník poplatků žalobce. Žalobce žalovanému úvěr poskytl bezhotovostním převodem na účet žalovaného dne 25.6.2018. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, na pohledávku za celou dobu smluvního vztahu uhradil částku 46 800,80 Kč. Žalovaný posuzoval úvěruschopnost žalovaného v souladu s platnými schvalovacími strategiemi žalobce, vycházel z údajů poskytnutých v žádosti ze dne 25.6.2018, které ověřoval, a to kontrolou dostupných informací v interních a externích databázích, zejména BRKI, NRKI, Insolvenčním rejstříku, databázi Ministerstva vnitra ČR. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobce tak postupoval s odbornou péčí a řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného.

2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Zástupce žalobce souhlasil s rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 23.11.2021 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného žalovanému předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobce a žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Smlouvou [číslo] žádostí o úvěr, Všeobecnými produktovými podmínkami, Základními produktovými podmínkami spotřebitelského splátkového úvěru, Sazebníkem žalobce, výpisem z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 25.6.2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 85 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově dne 25.6.2018 formou převodu na účet označený žalovaným. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 84 pravidelných měsíčních anuitních splátkách po 1 892, 65 Kč, vždy ke každému 20. dni v měsíci, první splátka byla splatná 20.7.2018. Úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 20,10% ročně. Ze žádosti o úvěr k této smlouvě plyne, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, nemá žádné srážky ani jiné měsíční splátky, bydlí u rodičů, pobírá invalidní důchod, jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činil 7 839 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady uvedl 0 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 30 000 Kč, doložil doklad o vyplácení důchodu od ČSSZ. Z potvrzení žalobce bylo dále zjištěno, že žalovaný měl dosavadní interní splátky ve výši 500 ([anonymizováno] card) a 250 Kč ([anonymizováno]). Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od ledna 2018 do června 2018 bylo zjištěno, že konečný zůstatek na účtu činil k 25.1 270,33 Kč, k 23.2 mínus 4 529,17 Kč, k 23.3 mínus 1 499,65 Kč, k 25.4.2 mínus 4 746,27 Kč, k 25.5 mínus 4 507,75 Kč, k 25.6. 79 142 Kč – ovšem v důsledku vyplaceného úvěru žalobcem. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, jak je zřejmé z úvěrového účtu. Z oznámení ze dne 25.11.2020 měl soud zjištěno, že úvěr byl pro opakované porušování smluvních podmínek žalovaným – v souladu s Produktovými podmínkami žalobce - zesplatněn ke dni 23.11.2020 a žalovaný byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 78 122,43 Kč. Žalovanému zaslána předžalobní výzva, jak bylo prokázáno dopisem ze dne 29.4.2021 spolu s poštovním archem. <i>5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>7. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>10. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 1. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 38 199, 20 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 24.11.2020 do zaplacení - důvodná, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k uzavření smluvy o úvěru (§ 2395 o.z.), na základě níž žalovaný obdržel částku ve výši 85 000 Kč, kterou se s úroky zavázal zaplatit v 84 pravidelných měsíčních anuitních splátkách. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde žalobce vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnil. Žalobce sice tvrdil a prokazoval, že ohledně osoby žalovaného si vyžádal výše uvedené údaje, provedl kontrolu žalovaného v registrech, kladně vyhodnotil kreditní skóre žalovaného, kdy pro tento účel je využívána expertní analýza, jejímž výstupem je pravděpodobnost dodržení závazků za použití fiktivních částek výdajů žalovaného v návaznosti na životní minimum – avšak nijak dále nevyvodil příslušné závěry vyplývající z údajů k osobě žalovaného. Pokud byla uzavřena smlouva o úvěru 25.6.2018 a již v měsíci listopadu 2018 žalobce žalovanému účtoval sankce, žalobce dokonce akceptoval, že se žalovaný I. pololetí r. 2018 dostal na svém běžném účtu měsíčně čtyřikrát do nikoliv zanedbatelného mínus, kladného zůstatku dosáhl pouze dvakrát, a to nejprve ve výši 270,33 Kč a v druhém případě pouze v důsledku poskytnutého úvěru, příjmy žalovaného byly tvořeny pouze invalidním důchodem ve výši 7 839 Kč měsíčně, potom posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr právním předchůdcem žalobce zjevně nebylo provedeno v souladu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru a důsledkem je sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů" (viz dohledový benchmark České národní banky č. 1/2014 ze dne 18. března 2014 k výkladu povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy.

11. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

12. Vzhledem k tomu, že na základě neplatného právního úkonu poskytnuto plnění ze strany žalobce žalovanému ve výši 85 000 Kč, přichází pouze nárok žalobce na vydání bezdůvodné obohacení ve výši 38 199,20 Kč, neboť žalovaný žalobci plnil pouze částečně částkou 46 800,80 Kč. Žalovaný neprokázal, že by bezdůvodné obohacení vydal, soud proto musel žalobě co do částky uvedené ve výroku ad. I. vyhovět a ve zbytku ze shora uvedených důvodu žalobu zamítnout (výrok II.). Vzhledem k tomu, že žalovaný byl žalobcem ke dni 23.11.2020 vyzván k plnění, tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 24.11.2020 je proto v souladu s ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nař. vl. 351/2018 Sb. povinen hradit úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 24.11.2021 do zaplacení a nikoliv dříve.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který v zákonné lhůtě před podáním žaloby zaslal žalovanému výzvu k plnění, měl ve věci částečný úspěch. Náklady řízení pak představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 882 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna advokáta určená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v pozdějším znění. Odměna za úkon právní pomoci činí z tarifní hodnoty v řízení až do podání žaloby včetně (§ 7 citované vyhlášky) částku 4 020 Kč. Za 2,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, jednoduchá předžalobní výzva dle § 11 odst. 2 písm. h/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., v pozdějším znění) činí odměna advokáta celkem 10 050 Kč. Náhrada hotových výdajů advokáta je pak představována 3 úkony x 300 Kč za režijní paušál do podání žaloby včetně (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). K nákladům řízení přísluší podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. dále náhrada za DPH ve výši 21%, tj. 2 299,50 Kč. Jelikož žalobce byl úspěšný ve věci co do 6 % z celku (úspěch žalobce činí 53 % - úspěch žalovaného 47 %), soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v poměrné výši 968 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (platební místo dle § 149 odst. 1 občanského soudního řádu).