8 C 24/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 16 683 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 933 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 933 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Co do částky 10 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 317 Kč od 22. 6. 2020 do zaplacení se žalobní návrh zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2021 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 13 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 22. 6. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 933 Kč a částky 2 500 Kč zahrnující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 22. 5. 2020 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce (Smlouva), na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. [bankovní účet] dne 22. 5. 2020. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 21. 6. 2020, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas, ke dni podání žaloby žalovaný na svůj dluh uhradil pouze 4 067 Kč, kdy touto částkou byla umořena část smluvní pokuty. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobkyně formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to [příjmení], který žalující společnost zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost uhradit též úroky z prodlení a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (písemné výzvy odeslány dne 28. 6. 2020, 5. 7. 2020, 12. 7. 2020, 21. 7. 2020 a 5. 8. 2020). Celková výše dluhu žalovaného kde dni podání návrhu činí 15 750 Kč (Jistina + Poplatek celkem 13 250 Kč a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného činí 2 500 Kč). Dále žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty, která byla vyčíslena na částku 933 Kč. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována dotazem na aktuální zaměstnání a výši příjmu (ověřeno výplatními páskami, přičemž žalovaný prokázal výši příjmu 19 398 Kč čistého měsíčně), dále bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bezdětný a bydlí v podnájmu, není evidován v Centrální evidenci exekucí. Výši výdajů tvrdil v částce 4 000 Kč, ale žalobkyně vycházela z nezabavitelného minima, tj. z částky 7 772 Kč.

2. Usnesením č. j. 8 C 24/2022-35 ze dne 11. 5. 2022 soud účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení má soud žalovanému včetně žaloby za doručené dne 29. 5. 2022 v souladu s ustanoveními § 46b a § 49 občanského soudního řádu (o. s. ř.)

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle § 115a o. s. ř. nevyjádřil a žalobkyně s tímto postupem souhlasila podáním ze dne 24. 5. 2022, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobkyní.

4. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Smlouvou o zápůjčce ze dne 22. 5. 2020, upomínkami ze dne 28. 6. 2020, 5. 7. 2020, 12. 7. 2020, 21. 7. 2020 a 5. 8. 2020 a předžalobní výzvou ze dne 17. 8. 2021 bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 5. 2020 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, i přes opakované upomínky uhradil pouze 4 067 Kč 12. Z výplatního listu žalovaného za měsíc duben 2020 bylo zjištěno, že za polovinu tohoto měsíce byl jeho čistý měsíční příjem 12 639 Kč. Dle dohody o provedení práce byla tato uzavřena mezi [právnická osoba] s.r.o. [obec] a žalovaným na dobu od 14. 4. 2020 do 13. 7. 2020, odměna byla sjednána za duben ve výši 12 426 Kč + 2 922 Kč, za měsíce květen a červen po 21 029 Kč + 5 000 Kč a za červenec 8 229 Kč + 1 957 Kč. Dle výpisu z Centrální evidence exekucí byl žalovaný bez záznamu.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soudu je z úřední činnosti známo, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem zápůjčky může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jak občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

15. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § [číslo], § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), výslovně jej pak zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, když uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

16. V daném případě žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala s čistým příjmem ve výši 19 398 Kč měsíčně, avšak za situace, kdy dle doložené smlouvy měl žalovaný v době uzavření smlouvy (22. 5. 2020) tento příjem zajištěn již pouze na necelé dva měsíce (do 13. 7. 2020). Žalobkyně navíc neměla k dispozici žádné ověřené údaje k běžným životním výdajům žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu reálně zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabývala jen formálně, očividně pouze ve snaze učinit zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení posouzení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

17. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, nebyly ověřovány, vyjma náhledu do Centrální evidence exekucí. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

18. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 4 067 Kč (což uvedla sama žalobkyně), proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 5 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 22. 6. 2020, tj. ode dne následující po stanovení splatnosti (výrok I).

19. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému tyto náklady nevznikly.

21. Lhůtu splatnosti soud určil jako obvyklou patnáctidenní postupem podle § 160 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k výši částky, která má být plněna a době prodlení s její úhradou.