8 C 37/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno, narozený dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, t.č. neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 447 895,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 432 115 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Co do částky 15 780,20 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 24 288,77 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 12 517,28 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 447 895,20 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a úrokem 9,9 % ročně z částky 443 191,20 Kč od 29. 8. 2024 do zaplacení, se žalobní návrh zamítá.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 26. 6. 2025 zaplacení celkem částky 447 895,20 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně MONETA Money bank, a.s. uzavřela s žalovaným dne 26. 2. 2024 Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka. Nedílnou součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a sazebník. Na základě této smlouvy poskytla úvěrující banka žalovanému částku 450 000 Kč neúčelově, jednorázově na jím označený běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu se smluvenými úroky se sjednanou úrokovou sazbou 9,9 % ročně, a to formou 120 pravidelných měsíčních splátek, které zahrnovaly i sjednané poplatky. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, neboť byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek i úroků a vyčíslených poplatků. Na základě těchto skutečností banka úvěr zesplatnila ke dni 28. 8. 2024 a uplatnila též právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % ze všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Pohledávka byla bankou postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2025 s účinností ke dni 19. 2. 2025, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 11. 3. 2025. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 443 191,20 Kč, poplatků ve výši 4 704 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 12 517,28 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 24 288,77 Kč, úroků ve výši 9,9 % ročně z dlužné jistiny úvěru 443 191,20 Kč od 29.8.2024 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 447 895,20 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 443 191,20 Kč a dlužných poplatků 4 704 Kč od 22.2.2025 do zaplacení. Přes předžalobní výzvu k úhradě žalovaný na vzniklý dluh neplnil žádnou částku.

2. V průběhu řízení se nepodařilo zjistit adresu žalovaného v České republice a nezdařilo se ani doručení za součinnosti dožádaného soudu v Rumunsku, proto soud žalovanému postupem dle § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám a jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, a to advokáta Jméno advokáta B usnesením č.j. spisová značka ze dne 23.3.2026, které nabylo právní moci dne 21.4.2026.

3. Opatrovník žalovaného navrhl zamítnutí žaloby, přičemž učinil sporným to, zda smlouva, kterou s bankou uzavřel, byla pro žalovaného srozumitelná, neboť mohla být sepsána v jazyce, kterému jako adresát nerozuměl a ze smlouvy není zřejmé, že by se s jejím obsahem žalovaný skutečně seznámil, tedy může se jednat o zdánlivé právní jednání. Dále namítal, že před uzavřením smlouvy banka nedostatečně posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tedy předmětná úvěrová smlouva je neplatným právním jednáním. Současně tvrdil, že banka neprokázala, že by žalovanému částku 450 000 Kč skutečně poskytla.

4. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila tvrzení v žalobě uvedená. Tvrdila, že každé posouzení úvěruschopnosti musí být přiměřené povaze úvěru a má se vycházet jak z relevantních vnitřních, tak i vnějších zdrojů. Namítala, že dle § 84 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru lze použít informace včetně využití automatizovaných modelů. Banka ve věci kontrolovala aktuální dluhy, interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík, atd.). Žalovaný bance doložil, že byl od 1. 3. 2023 na dobu neurčitou zaměstnán jako operátor ve společnosti právnická osoba, že výše jeho průměrného čistého měsíčního příjmu za poslední 3 měsíce činila 26 042 Kč, že výše hrubého příjmu žalovaného za posledních 11 měsíců činila 259 499 Kč (správně 359 499 Kč viz níže citované potvrzení) a čistého příjmu za stejné období 265 760 Kč. Ze mzdy žalovaného nebyly prováděny žádné srážky, nebyl ve zkušební době, nebylo s ním jednáno o skončení pracovního poměru a byl bez vyživovacích povinností vůči dalším osobám. Žalovaný v žádost o úvěr uvedl měsíční příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, že bydlí v nájmu a je svobodný. Banka porovnala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a zjistila, že neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. Celkový jeho podíl na nákladech na bydlení byl 65,11 %. Do výdajů žalovaného byly kromě těch, které byly doloženy v žádosti o úvěr, započteny i částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v celkem hodnota pravidelných anuitních měsíčních splátkách ve výši 5 921,89 Kč a hradit i poplatek za pojištění schopnosti splácet ve výši 651 Kč měsíčně. Na vzniklý dluh žalovaný uhradil pouze 17 885 Kč, a to dvěma splátkami po 6 572,89 Kč ve dnech 25. 3. 2024 a 25. 4. 2024 a splátkou 4 739,22 Kč ze dne 25. 5. 2024.

5. Opatrovník pak namítal, že banka nezjistila skutečné náklady žalovaného na bydlení, ani jeho jiné životní náklady, spokojila se pouze s průměrnými obecnými informacemi, aniž by reálně ověřila poměry žalovaného, přičemž při výpočtu částky, s níž mohl volně nakládat, chybně vycházela z částky o 2 000 Kč vyšší, než byl průměrný příjem žalovaného za posledních 11 měsíců. Zbývající částka tak nemohla poskytnout dostatečné rezervy při výpadku příjmů či při nenadálých výdajích žalovaného.

6. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2025. spolu se seznamem postupovaných pohledávek. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 27. 2. 2025.

7. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odstavce 3 pak změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet „Expres půjčka“ bylo prokázáno, že žalovaný sjednal s právnická osoba. smlouvu, na jejímž základě banka poskytla úvěr ve výši 450 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve 120 anuitních splátkách po 5 921,89 Kč a dále hradit pojištění schopnosti splácet po 651 Kč. Splátky byly splatné vždy k 25. dni v měsíci počínaje dnem 25. 3. 2024. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 9,90 % ročně. Pro případ prodlení klienta s úhradou pohledávek banky, bylo sjednáno (čl. III bod 6 citované smlouvy), že banka je oprávněna ukončit smluvní vztah s klientem, prohlásit svým rozhodnutím dluh za ihned splatný a mj. i postoupit svoji pohledávku za klientem.

11. Platební historií bylo prokázáno, že banka dne 26. 2. 2024 poukázala žalovanému částku 450 000 Kč. Výpisy z úvěrového účtu žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný na sjednaný úvěr zaplatil ve dnech 25. 3. 2024 a 25. 4. 2024 po 6 572,89 Kč a dne 25.5.2024 4 739 Kč.

12. Z potvrzení o výši příjmu bylo zjištěno, že toto vystavila právnická osoba Podle potvrzení žalovaný u této společnosti pracoval od 1. 3. 2023 na základě smlouvy na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce 26 042 Kč, s průměrným hrubým příjmem za posledních 11 měsíců 359 499 Kč a s průměrným čistým příjmem za toto období 265 760 Kč. Současně bylo potvrzeno, že pracovník není ve zkušební době a není s ním vedeno jednání o skončení pracovního poměru a z jeho příjmů nejsou prováděny žádné srážky. Podle vyjádření právnická osoba k procesu posouzení úvěruschopnosti, banka ověřila kromě čistého měsíčního příjmu klienta, jeho rodinný stav – svobodný. Žalovaný uvedl příjem domácnosti 40 000 Kč s tím, že bydlí v pronajatém domě/bytě a jeho podíl na nákladech na bydlení činí 65,11 %. Banka zkontrolovala, zda se nenachází v době podání žádosti v úpadku, prověřila bankovní a nebankovní registr klientských informací a platnost jeho průkazů totožnosti. Životní náklady pak byly vypočteny částkou 14 212,96 Kč, matematickým modelem, když do nich byla započtena částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 177/1995 Sb.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdkyně žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda došlo k platnému uzavření smlouvy. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni vzniku smlouvy, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. spisová značka). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

14. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v adresa (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. S ohledem na v současné době již ustálenou judikaturu v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované jako spotřebitele.

16. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, tj. žádné listiny, prokazující, že by její právní předchůdkyně provedla, krom ověření příjmů ze zaměstnání žalovaného, prověření jím tvrzených dalších příjmů domácnosti a zejména výdajů žalovaného, které byly zjevně odhadovány bez jakéhokoli členění a reálných podkladů. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, poskytla žalovanému podle smlouvy ze dne částku 450 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 17 885 Kč, a proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 432 115 Kč.

17. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným pod sp. zn. spisová značka dne 20. 4. 2022 soud vycházel z právního názoru, že „ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci“… „spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru.“ V uvedeném případě tak žalovaný zatím v prodlení není, nicméně soud má za to, že nemůže jít naopak k tíži žalobkyně jeho absolutní pasivita, pro níž není objektivně možné posoudit jeho poměry a na jejich základě stanovit dobu přiměřenou jejím možnostem k vrácení jistiny ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě uvedených skutečností bylo žalovanému uloženo, aby jistinu vrátil v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Co částky 15 780,20 Kč, smluveného úroku i zákonného úroku z prodlení pak nezbylo než žalobu zamítnout. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, písemně, ve trojím vyhotovení, ve lhůtě 15 dní ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích, prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.