8 C 75/2024

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Novákové a přísedících Anonymizováno a Anonymizováno ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 210 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 210 000 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 210 000 Kč od 19. 10. 2023 do 31. 10. 2023 se žalobní návrh zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení k rukám advokátky , Jméno advokátky, do 15 dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku v částce 66 597,37 Kč.

1. Žalobce se proti žalované žalobou doručenou soudu dne 22. 10. 2024 domáhal zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že byl u žalované zaměstnán v hlavním pracovním poměru jako strážník městské policie v době od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2023, kdy jeho pracovní poměr skončil dohodou. V době předchozí pracoval v hlavním pracovním poměru na pracovní pozici městský strážník u zaměstnavatele Statutárního města , adresa, v době od 11. 3. 1991 do 31. 5. 2007, tj. 16 let a 82 dní, a u zaměstnavatele , adresa, v době od 11. 6. 2012 do 30. 9. 2019, tj. celkem , hodnota, let a 112 dní. Žalobce celkově odpracoval na pozici městského strážníku u všech zaměstnavatelů 27 let a 194 dní. Žalobce tak splnil všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na odchodné ve smyslu ustanovení § 8a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii v platném znění, neboť věku 50 let dosáhl v roce 2019 a ke dni 30. 9. 2023 odpracoval celkem 27 let a 194 dní. Pro účely výpočtu odchodného je třeba za rozhodné období považovat období duben až červen 2023. V měsíci dubnu 2023 činila jeho hrubá mzda 41 820 Kč, v měsíci květnu 2023 částku 40 002 Kč, neboť se nezapočítává náhrada za dovolenou ve výši 1 875 Kč, a v měsíci červnu 2023 částku 41 820 Kč, tj. celkem 123 642 Kč. V měsíci dubnu 2023 žalobce odpracoval celkem 160 hodin a v měsících květnu a červnu 2024 vždy po 176 hodinách (celkem 512 hodin). Průměrný hodinový výdělek tím činí 241,49 Kč, průměrný měsíční výdělek pak představuje částku 41 999,94 Kč, tj. po zaokrouhlení na celé koruny nahoru podle § 142 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen „zákoník práce“) částku 42 000 Kč. Žalobci tak náleží odchodné za 15 let ve výši 42 000 Kč (jeden průměrný měsíční výdělek) a za dalších 12 let je to jedna třetina z částky 42 000 Kč, tj. 14 000 Kč za každý rok (168 000 Kč). Odchodné představuje celkem částku 210 000 Kč, která nepřekračuje maximální limit šestinásobku průměrného výdělku žalobce. Odchodné mělo být žalobci vyplaceno v nejbližším výplatním termínu po skončení jeho pracovního poměru. To se však nestalo ani po doručení předžalobní výzvy.

2. Proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v , adresa, pod č.j. EPR , č. účtu, -5 dne 31. 10. 2024 podala žalovaná ve lhůtě odpor. Ve svém vyjádření pak navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že odchodné je specifickým nárokem, který není obdobou odstupného a který nenáleží při jakémkoliv skončení pracovního poměru strážníka. Aby mohl být nárok na odchodné u strážníka dán, musí nejen skončit pracovní poměr u jedné obce, ale strážník musí ze služby také skutečně odejít a již ji nevykonávat ani u jiné obce, neboť odstavec 1 žalobcem odkazovaného ustanovení počítá s tím, že odchodné náleží strážníkovi, který plnil, nikoliv plní, úkoly dle zákona o obecní policii. Žalobce však nadále pokračuje na pozici strážníka u Statutárního města , adresa, , přičemž pracovní poměr u žalované skončil dohodou na základě požadavku žalobce motivovaného právě pokračováním u jiné městské policie. Žalovaná dále namítala, že celá koncepce odchodného je nesouladná s ústavně garantovaným právem na samosprávu v kombinaci s ústavní ochranou vlastnického práva. I kdyby nárok v řešeném případě žalobci vznikl, je neudržitelné, pokud zákon od žalované jako základního územního samosprávného celku požaduje, aby to byla právě ona, kdo žalobci při skončení pracovního poměru (nikoliv služby) uhradí celou částku odchodného, ač u ní byl na pozici strážníka pouze po zlomek doby určující pro odchodné. Je zjevně nepřiměřeným a neopodstatněným požadavkem, aby za této situace žalovaná obec nesla celý nárok na odchodné z vlastního rozpočtu a tím byly zjevně ve prospěch jiných obcí a měst, u kterých strážník působil, dotčeny její rozpočtové možnosti. Stanovení věkového limitu pro odchodné (50 let věku) není nikterak odůvodněno a taková limitace vykazuje znaky diskriminačního přístupu ve vztahu ke strážníkům, kteří odsloužili požadovaný počet nejméně 15 let, avšak nedosáhli stanoveného věku. Žalovaná nesporovala délku doby, kterou žalobce odpracoval jako strážník městské policie, avšak poukázala na skutečnost, že u ní žalobce pracoval od 1. 10. 2019, v té době již měl splněny všechny podmínky pro přiznání odchodného, neboť dosáhl věku 50 let a 15 let odpracované služby. Tehdy ale v zákoně nebylo ustanovení § 8a, novela nabyla účinnosti k 1. 1. 2021 bez přechodných ustanovení, žalovaná obec jako zaměstnavatel neměla tedy možnost, jakkoliv na vznik situace reagovat, např. ukončit pracovní poměr žalobce v období legisvakance. Danou právní úpravou nastala nepřípustná retroaktivita, z níž pro žalovanou obec není úniku. Žalovaná nabídla možnost, aby soud nárok žalobce moderoval a přiznal mu právo toliko na úhradu jedné sedminy nároku, což odpovídá rozsahu doby, kterou žalobce u žalované odpracoval. Rovněž namítala, že není správné, aby do výše odchodného byly zahrnuty osobní a zvláštní příplatek, protože tyto mu byly přiznány s očekáváním motivace k plnění plánu služeb. V rodině žalobce se však vyskytly zdravotní problémy, které mu bránily docházet do zaměstnání v režimu směn. Dodržoval pouze pevnou pracovní dobu od 06:30 do 15:00 hodin, ale odmítal jakýkoliv její posun. Přesto mu obec vyšla vstříc a příplatky mu zachovala.

3. Po provedeném řízení soud žalobě v plném rozsahu vyhověl na základě následující skutkových zjištění:Potvrzením o zaměstnání ze dne 31. 5. 2007 bylo prokázáno, že žalobce pracoval v době od 11. 3. 1991 do 31. 5. 2007 na pracovní pozici strážník městské policie u zaměstnavatele - Statutární město , adresa, . Z pracovní smlouvy ze dne 7. 5. 2012, dohody o rozvázání pracovního poměru a zápočtového listu ze dne 30. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalobce pracoval v době od 11. 6. 2012 do 30. 9. 2019 na pracovní pozici strážník městské policie u zaměstnavatele , adresa, .

4. Pracovní smlouvou ze dne 1. 10. 2019 bylo prokázáno, že žalobce od tohoto data vykonával práci jako obecní strážník u žalované. Jeho pracovní poměr skončil dohodou ke dni 30. 9. 2023, jak vyplývá z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 18. 9. 2023 a z potvrzení o zaměstnání ze dne 5. 10. 2023.

5. Výplatními lístky bylo prokázáno, že za měsíc duben 2023 činila hrubá mzda žalobce 41 820 Kč. Za měsíc květen 2023 činila hrubá mzda 41 887 Kč. K tomu žalobce čerpal 1 den dovolené za níž mu příslušela náhrada 1 875 Kč. Za měsíc červen 2023 pak žalobci náležela hrubá mzda 41 820 Kč.

6. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 210 000 Kč nejprve výzvou ze dne 30. 11. 2023, následně pak předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2024, která byla žalované doručena dne 2. 5. 2024, jak vyplývá z předložené doručenky.

7. Dle § 8a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon o obecní policii“) v platném znění strážníkovi, který plnil úkoly podle tohoto zákona v hlavním pracovním poměru po dobu nejméně 15 let a dosáhl věku 50 let, přísluší odchodné při skončení pracovního poměru podle § 48 odst. 1 písm. a) nebo b) zákoníku práce anebo podle § 48 odst. 2 zákoníku práce; to neplatí, pokud pracovní poměr skončí výpovědí podle § 52 písm. f) až h) zákoníku práce nebo okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55 odst. 1 zákoníku práce anebo dohodou z týchž důvodů. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona se pro účely odchodného sčítají veškeré předchozí doby pracovního poměru, kdy byl zaměstnanec obce zařazen na pracovní pozici strážník, s výjimkou doby trvání pracovního poměru, který skončil výpovědí podle § 52 písm. f) až h) zákoníku práce nebo okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55 odst. 1 zákoníku práce anebo dohodou z týchž důvodů; tyto doby lze započíst pro účely odchodného pouze jednou.Dle odstavce 3 do doby trvání pracovního poměru podle odstavce 1 se nezapočítává doba pracovního poměru po dobu převedení strážníka na jinou práci podle § 41 zákoníku práce a podle § 5a, vyjma případu uvedeného v § 5a odst.

3. Dle odstavce 4 odchodné hradí obec, k níž je strážník v pracovním poměru ke dni jeho skončení podle odstavce 1.Dle odstavce 5 základní výše odchodného činí jeden průměrný měsíční výdělek strážníka uvedeného v odstavci 1. Za každý ukončený rok pracovního poměru podle odstavce 1 nad dobu 15 let se odchodné zvyšuje o jednu třetinu průměrného měsíčního výdělku strážníka; celková výše odchodného nesmí překročit šestinásobek jeho průměrného měsíčního výdělku.Dle odstavce 6 odchodné vyplatí obec po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u obce pro výplatu platu, pokud se se strážníkem nedohodne na výplatě v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.Dle odstavce 7 pro účely odchodného se průměrným měsíčním výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek zjištěný podle zákoníku práce.

8. Výše uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:V řízení se soud při posouzení základu nároku nejprve zabýval výkladem ustanovení § 8a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii ve znění zákona č. 261/2020 Sb. Vycházel při tom z komentáře k tomuto ustanovení, který je zveřejněn na webových stránkách Ministerstva vnitra České republiky, z něhož vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo přiznat určitý bonus pro strážníky, kteří dlouhodobě pracovali u obecní policie. Toto ustanovení zavádí tzv. „odchodné“, které vyplácí poslední obec, u níž v době vzniku nároku na odchodné strážník pracuje v hlavním pracovním poměru, respektive je k takové obci v základním pracovněprávním vztahu jako strážník. Předchozí zaměstnavatelé strážníka (obce) se na vyplácení odchodného nijak nepodílejí. Nárok na odchodné vznikl strážníkům s účinností od 1. 1. 2021 ve vztahu k odpracovaným hlavním pracovním poměrům strážníka k tomuto datu.

9. V řízení bylo prokázáno zápočtovými listy, pracovními smlouvami i dohodami o ukončení pracovního poměru výše citovanými, že žalobce splnil předpoklady pro výplatu odchodného ve smyslu § 8a odstavec 1 a 2 zákona o obecní policii, neboť jeho pracovní poměr v součtu trval více než zákonem stanovených 15 let. K datu ukončení pracovního poměru u žalované, tj. ke dni 30. 9. 2023 odpracoval celkem , hodnota, let a 194 dní. Věku 50 let pak dosáhl ke dni 18. 9. 2019. Tyto zákonné předpoklady byly sice splněny již ke dni nástupu do pracovního poměru k žalované, tj. k 1. 10. 2019, tehdy ale právní úprava ustanovení § 8a neobsahovala. Pracovní poměr žalobce pak také skončil dohodou podle § 48 odst. 1 písmeno a) zákoníkem práce.

10. Nelze přisvědčit stanovisku žalované, že další zákonnou podmínkou je to, že strážník musí ze služby také skutečně odejít a již ji nevykonávat ani u jiné obce. Komentář zpracovaný Ministerstvem vnitra České republiky (str. 12 odstavec 5) výslovně počítá se situací, že strážník, byť ukončil pracovní poměr s jednou obcí, naváže nový pracovní poměr s jinou obcí na stejnou pracovní pozici. Pro tento případ uvádí, že se strážník nemůže výplaty odchodného vzdát; odchodné mu bude vyplaceno ve výši, na kterou má zákonný nárok, obcí, u které skončil pracovní poměr, a to bez ohledu na to, jaký pracovní poměr poté uzavře.

11. Soud má dále za to, že nelze klást k tíži žalobce, že daná koncepce odchodného komplikuje postavení žalované obce jako samosprávného subjektu a znevýhodňuje majetkově zejména malé obce ve prospěch obcí a měst u kterých strážník působil v době předchozí. Žalobce jako zaměstnanec splnil veškeré povinnosti, které zákon pro výplatu odchodného předpokládá, v souladu s platnou právní úpravou a také moderace, kterou žalovaná navrhuje, tj. přiznat pouze takovou část nároku, která odpovídá době působení žalobce u žalované, by byla postupem rozporným s právní úpravou a nepřípustným způsobem by zasáhla do jeho práv za situace, kdy základní zásadou pracovního práva je ve smyslu ustanovení § 1a odstavec 1 zákoníku práce zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance.

12. Soud dále nemá za to, že právní úpravou nastala nepřípustná retroaktivita. Dle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002 „k základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.“ V daném případě se jedná o nově zavedený institut odchodného, kde pro vznik nároku je třeba, aby k „odchodu“ strážníka došlo po účinnosti zákona. Zákonodárce pouze umožnil, aby do stanovené lhůty pro vznik nároku byly započítány doby pracovního poměru, které předcházely danému odchodu. Jde tedy o otázku počítání lhůt, nikoliv o úpravu, která by zpětně měnila práva a povinnosti sporných stran. Žalovaná sice v době, kdy žalobce přijímala do pracovního poměru, nemohla počítat s institutem odchodného, avšak v roce 2023, kdy byl pracovní poměr ukončen, informace o jeho existenci několik let měla, či bez pochyby přinejmenším je mít měla a mohla, tedy měla prostor se připravit na situaci, že se žalobce, či někdo z jeho spolupracovníků, rozhodne odejít. Na základě těchto závěrů má soud za to, že nárok žalobce na odchodné je co do svého základu důvodný.

13. Dále se soud zabýval výší uplatněného nároku. Základem pro výpočet je dle § 8a odst. 7 zákona o obecní policii průměrný měsíční výdělek zjištěný podle zákoníku práce. Takovým je průměrný hrubý výdělek za předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 352 a § 354 zákoníku práce). V řízení bylo prokázáno výplatními lístky, že v měsíci dubnu 2023 činila hrubá mzda žalobce částku 41 820 Kč stejně tak jako v měsíci červnu 2023. V měsíci květnu 2023 představovala hrubá mzda částku 40 002 Kč, když byla odečtena náhrada za dovolenou 1 875 Kč. Celkem tak šlo za celé období o částku 123 642 Kč. Jak vyplývá z uvedených lístků, žalobce v rozhodném období odpracoval celkem 512 hodin, průměrný hodinový výdělek tak představuje částku 241,49 Kč. Při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin činí průměrný měsíční výdělek žalobce částku 41 999,94 Kč (§ 356 zákoníku práce), po zaokrouhlení na celé koruny nahoru v souladu s ustanovením § 142 zákoníku práce 42 000 Kč. Žalobci tak náleží odchodné dle § 8a odst. 5 zákona o obecní policii za 15 let ve výši 42 000 Kč navýšené za dalších 12 let jednu třetinu z této částky, tj. 14 000 Kč za každý rok (celkem 168 000 Kč). Odchodné žalobce představuje 210 000 Kč, přičemž tato částka nepřekračuje šestinásobek jeho průměrného měsíčního výdělku. Při výpočtu nelze zohlednit námitku žalované, že není správné, aby do výše odchodného byly zahrnuty osobní a zvláštní příplatky, protože mu byly přiznány jako motivační k plnění plánu služeb, žalobce však s ohledem na zdravotní problémy v rodině dodržoval pouze pevnou pracovní dobu, ale odmítal jakýkoliv její posun. V řízení se na základě shodných tvrzení stalo nesporným a je prokázáno výplatními lístky, že žalovaná obec žalobci příplatky zachovala, nikterak nereagovala na to, že se tvrzený motivační účel příplatků nenaplnil, v rozhodném období byly žalobci vyplaceny jako součást hrubé mzdy, není tak žádný zákonný důvod příplatky do výpočtu nezahrnout. Na základě uvedených skutečností soud uznal žalovanou povinnou vyplatit žalobci odchodné v celkové výši 210 000 Kč.

14. Pokud se týče zákonného úroku z prodlení, vycházel soud z ustanovení § 141 odstavec 1 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že prodlení se zaplacením mzdy nebo platu nastává až tehdy, pokud je zaměstnavatel nevyplatí, byť zčásti, ve lhůtě splatnosti, tzn. do posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž vzniklo zaměstnanci právo na výplatu, proto žalobu zamítl v té části úroků z prodlení, které žalobce žádal za období od 19. 10. 2023 do 31. 10. 2023. Žalovaná byla uznána uhradit žalobci zákonné úroky z prodlení od 1. 11. 2023 do zaplacení. Jejich výše vyplývá z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni vzniku prodlení.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť soud přiznal žalobci, který měl v řízení neúspěch pouze co do poměrně nepatrné části vzhledem k celku, proti žalované právo na náhradu těchto nákladů představovaných zaplacení soudním poplatkem ve výši 8 400 Kč, odměnou advokáta za 5 úkonů právní služby po 9 140 Kč (převzetí věci, předžalobní výzva kvalifikovaná, návrh na vydání EPR, vyjádření ve věci samé a účast u jednání soudu dne 7. 4. 2025) dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odstavec 3 citované vyhlášky za 3 úkony v roce 2024 po 300 Kč a za 2 úkony v roce 2025 po 450 Kč, náhradou za promeškaný čas advokáta při cestě k jednání soudu na trase , adresa, a zpět za dvě půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném pro rok 2025 a náhradou cestovních výdajů advokáta za 40 km cesty vozidlem s průměrnou spotřebou 4,7 l nafty na 100 km, včetně amortizace celkem v částce 297 Kč i 21 % DPH ve výši 10 100,37 Kč, neboť zástupkyně žalobce je plátkyní této daně. Náklady řízení tak celkem představují částku 66 597,37 Kč.

16. Lhůta k plnění byla žalované stanovena jako obvyklá patnáctidenní postupem dle § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k výši částek, které je povinna plnit, ale také k době prodlení s plněním uplatněného nároku.