9 C 2/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného pobytem adresa o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 864,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 45 864,79 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 4 135,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 023,16 Kč, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 8. 2021 do 29. 9. 2021, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení a úkoru z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 135,21 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 200 Kč do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 10. 2021 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 29. 9. 2020 rámcovou smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet], který mohl využívat. Dne 29. 9. 2020 uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč Smlouva o kontokorentu byla schválena dne 29. 9. 2020 poté, co žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a zároveň bylo žalovanému umožněno čerpat kontokorent z uvedeného účtu. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným, přistoupila žalobkyně k zablokování kontokorentu a dne 31. 8. 2021 k jeho zesplatnění a vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu. Ten byl tvořen dlužnou jistinou kontokorentu ve výši 50 000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z kontokorentu do zesplatnění ve výši 2 023,16 Kč, který byl souhrnem nesplacených smluvních úroků od 1. 6. 2021 do 30. 8. 2021. Dále požadovala smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně a 8,5 % ročně i úrok z prodlení. Uvedla, že žalovaný ani na základě výzvy dluh neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo žalovanému doručit, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření dne 19. 1. 2022. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě ani k navrhovanému postupu, tj. rozhodnutí bez nařízení jednání na základě důkazů ve spise založených. Žalobkyně se k výzvě soudu rovněž nevyjádřila, a proto soud po daném poučení předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Výzva s poučením jí byla doručena dne 10. 2. 2022.

3. Podle § 2665 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník – dále jen o.z.) ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti, ač na účtu není dostatek finančních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

4. Dle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

6. Dle ust. § 1969 a § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Soud měl prokázané na základě rámcové smlouvy [číslo] dodatku [číslo] obchodními podmínkami, přehledem čerpání a splácení kontokorentu, výpisem z běžného účtu a předžalobní výzvou k zaplacení ze dne 31. 8. 2021, že žalobkyně žalovanému na základě shora citované rámcové smlouvy zřídila běžný účet č. [bankovní účet] a umožnila mu čerpat kontokorent v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že bude vyčerpaný kontokorent průběžně splácet s úrokem ve výši 18,9 % ročně tak, že v běžném měsíci musí být na tento běžný účet připsána částka nejméně 6 500 Kč. Celková částka, kterou by měl dle dohodnutých předpokladů, a jejich dodržení zaplatit byla ve výši 59 449,97 Kč. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, když z přehledu čerpání a splácení vyplynulo, že zaplacena byla celkově částka 4 135,21 Kč, která byla započtena na obchodní úrok. Žalobkyně tak využila svého práva a kontokorent zesplatnila ke dni 31. 8. 2021 a žalovaného vyzvala k úhradě částky 52 023,16 Kč do 9. 9. 2021.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda a jak došlo ze strany žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a došlo tak k platnému uzavření smlouvy. Žalobkyně uvedla, že posouzení provedla na základě informací, které jí klient – žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr – aplikační data. Tyto údaje poté dle potřeby ověřuje, zejména vznáší dotaz do bankovního i nebankovního registru klientských informací. Při posuzování příjmů vycházela z tvrzení žalovaného, že jako podnikatel měl za předchozí rok základ daně 800 000 Kč a rovněž vycházela i z nízké výše poskytovaného úvěru. Dále poukázala na to, že kontokorent je v široké škále poskytovaných služeb chápán jako úvěr sloužící k překlenutí momentální nepříznivé finanční situaci žadatele a jedná se o nízký úvěrový rámec 50 000 Kč.

11. V daném případě byl jednou ze smluvních stran spotřebitel, proto bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Pouhá a ničím nepodložená prohlášení spotřebitele však nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Úvěr tak může poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Při posuzování úvěruschopnosti přitom nezáleží na výši poskytované částky.

12. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz např. Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost.

14. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

15. Vzhledem k výše uvedenému je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele vždy s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na jeho příjmy a výdaje. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vychází věřitel především z informací dodaných spotřebitelem. V případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele či i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej povede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření a doložení si těchto tvrzení.

16. Prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně však neodpovídalo kritériím uvedeným v ustanovení § 86 a 87 zák. o spotřebitelském úvěru a řádnému vyhodnocení situace žalovaného. V daném případě je z žalobkyní předložených listinných důkazů zřejmé, že neprovedla řádně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neověřila si jeho skutečné příjmy a zejména vůbec nezjišťovala jeho výdaje – náklady na bydlení, osobní stav, vyživovací povinnosti apod. Nebyly předloženy žádné smlouvy, daňová přiznání s výší daně a nákladů v podnikání. V žádosti o úvěr je uveden pouze roční základ daně žalovaného. Soud má za této situace za to, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost, když posouzení úvěruschopnosti žalovaného řádně neprovedla, resp. toto provedla pouze formálně, bez dostatečných podkladů, což má za následek neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobkyně má tak právo pouze na vrácení bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o.z., ke kterému u žalovaného došlo tím, že poskytnutou částku nevrátil. Poskytnuta byla žalovanému částka 50 000 Kč, vrátil však částku 4 135,21 Kč, což vyplynulo z přehledu čerpání a splácení, tato však byla žalobkyní započtena na smluvní úrok, nikoliv na jistinu. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je neplatná, je žalovaný povinen vrátit pouze rozdíl mezi částkou poskytnutou a částkou vrácenou. V daném případě tak jde o částku 45 864,79 Kč (50 000 Kč - 4 135,21 Kč), která byla žalobkyní přiznána, rovněž tak byly přiznány úroky z prodlení z této částky od 10. 9. 2021 dle vl. nař. [číslo] Sb. Co do zbývající částky a smluvních úroků musela být žaloba zamítnuta.

17. Dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náleží náhrada nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyni. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a 2 paušální náhrady po 200 Kč dle 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., celkem tak jde o částku 2 200 Kč. Soud nezjistil a žalovaný netvrdil žádné důvody, pro které by žalobkyni neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.

18. Lhůta k plnění byla stanovena delší než zákonná lhůtě 3 denní, a to vzhledem k výši dlužné částky i návrhu žalobkyně - ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.