9 C 30/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa , obec a číslo - část obce zastoupené advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; země - anonymizováno 7 slov , IČO sídlem adresa původní účastnice pro doručování adresa původní účastnice a žalované , obec o určení vlastnického práva <b>I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. [anonymizováno] v obci a k. ú. [obec], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce].</b> <b>II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 54 080,02 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] do patnácti dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala žalobním návrhem proti žalované určení vlastnického práva ke stavební parcele [číslo] v k.ú. [obec] zapsané na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Uvedla, že ačkoliv uvedený pozemek nabyla, v katastru nemovitostí je stále zapsána původní vlastnice [jméno] [příjmení], [datum narození] a zemřelá [datum]. Za žalovanou označila [anonymizována dvě slova], jejímž jménem jedná [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Ve skutkovém vylíčení uvedla, že dne 30. 10. 1964 došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou se převádělo vlastnictví k uvedenému pozemku. Na straně kupující vystupovala žalobkyně spolu se svým manželem [jméno] [příjmení] a na straně prodávající původní vlastnice [jméno] [příjmení], která měla v úmyslu pozemek převést do jejich vlastnictví, což dokládá písemně vystaveným potvrzením. V potvrzení je uvedeno, že dne 30. 10. 1964 [jméno] [příjmení] prodala pozemek [jméno] [příjmení] za sjednanou cenu 200 Kčs. S ohledem na to, že [jméno] [příjmení] byl jejím manželem, měl být pozemek v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Na základě uvedené kupní smlouvy pak spolu s manželem pozemek pokojně, nerušeně a v dobré víře ve své oprávnění, užívali. Po smrti svého manžela od roku 1978 jej užívala sama a užívá jej i dodnes, když po svém manželovi zdědila veškerý jeho majetek. S ohledem na svůj věk (v době podání žalobního návrhu 92 let) měla v úmyslu pořídit závěť a rozhodnout o tom, jakým způsobem má být naloženo s jejím majetkem. Teprve v této souvislosti zjistila, že v katastru nemovitostí je stále vedena původní vlastnice. Pozemek užívala v dobré víře v jeho řádné nabytí, má proto za to, že došlo ke splnění podmínek vydržení, když šlo o pokojnou držbu, nerušené užívání pozemku po velmi dlouhou dobu, kdy užívala i několik pozemků, které předmětný pozemek přímo obklopují. Má za to, že splnila veškeré podmínky pro vydržení a v této souvislosti odkázala na ust. § 3028 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.), dle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkajících se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Pokud tak jde o vydržení, poukázala na to, že je nutno vycházet z dosavadních předpisů, a vydržecí doba mohla začít běžet již v roce 1964, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, nikoliv však k intabulaci. V daném období však institut vydržení nebyl právně upraven a tento institut právní řád neznal ani v době úmrtí jejího manžela, tj. v roce 1978. Do právního řádu byl zakotven až zákonem č. 131/1982 Sb., který novelizoval občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který ve svém ustanovení § 135a upravoval institut vydržení a zároveň stanovil nepřetržitou držbu nemovité věci po dobu 10 let. Žalobkyně nakládala s pozemkem nepřetržitě od 30. 10. 1964 jako se svým majetkem a v dobré víře, že jí pozemek patří. V držbě tohoto pozemku jí také nikdo nerušil a nikdo si jej nikdy nenárokoval, má tak za to, že pozemek nabyla dle ust. § 135a odst. 1 do svého osobního vlastnictví. Touto žalobou se proto domáhá odstranění nesouladu se zapsaným vlastnickým právem s odkazem na ustanovení § 985 o.z. Má tak naléhavý zájem na určení, že je skutečným vlastníkem uvedeného pozemku, o což touto žalobou usiluje, tj. aby jako skutečná vlastnice byla zapsaná ve veřejném rejstříku a byl tak odstraněn nesoulad mezi skutečným a evidenčním právním stavem. Jako žalovanou označila [anonymizována dvě slova] – [anonymizováno] pro zastupování [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] podle ust. § 65 odst. 6 a 7 katastrálního zákona.

2. Žalovaná v průběhu řízení namítala, že není ve věci pasivně legitimována, žalobkyně proto navrhla, aby soud připustil vystoupení [země] a současně navrhla, aby do řízení vstoupili neznámí dědicové po [jméno] [příjmení]. Soud navrhovanou záměnu připustil a rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 3. 2022.

3. V následně projednávaném dodatečném dědickém řízení po [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], vedeném pod sp. zn. 32 D 1356/2021 u Okresního soudu v Pardubicích notářka jako soudná komisařka sdělila, že rozhodnutím ze dne 13. 12. 2022 se nově zjištěný majetek nepatrné hodnoty zůstavitelky tj. pozemek [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří v [katastrální uzemí] vydává [anonymizováno] - [země] a řízení bylo zastaveno.

4. Z uvedeného rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, které si soud vyžádal, je zřejmé, že parcela – pozemek [číslo] v k.ú. [obec] se vydává [anonymizováno] - [země], s níž soud dále v řízení pokračoval a za kterou jedná [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova].

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žalobního návrhu, když má za to, že žalobkyně podmínky vydržení dle § 135a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 nemohla splnit. Vydržení bylo sice již v občanském zákoníku upraveno, ale pozemek nebyl způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, když pozemky nebyly předmětem osobního vlastnictví a oprávněný držitel měl toliko právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, k čemuž však u žalobkyně nedošlo. K tomuto nemohlo dojít ani po novele občanského zákoníku provedené zákonem 509/1991 Sb., od 1. 1. 1992, kde ust. § 134 upravovalo vydržení, jehož předpokladem byla oprávněná držba dle § 130 uvedeného zákona. Předpokladem vydržení tak byla skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží a vydržení je tak zákonným důsledkem kvalifikované držby. V daném případě však museli manželé [příjmení] při nezbytném právním vědomí, které lze požadovat, vědět, že k nabytí vlastnictví k nemovitým věcem je třeba uzavřít písemnou kupní smlouvu a tuto je třeba registrovat u státního notářství, neboť vlastnictví přecházelo až registrací. Ve sporu tak nebyla předložena žádná kupní smlouva, ani nedošlo k její registraci, takže vlastnictví nemohlo na žalobkyni platně přejít. To, že by existovala kupní smlouva, nepotvrdili ani svědkové a přesně to neuvedla ani žalobkyně. Dále namítala, že v předloženém potvrzení o převzetí částky 200 Kčs není uvedeno číslo stavební parcely, ale pouze popisné číslo domu [adresa], není tak zřejmé, k jakému pozemku se potvrzení vztahuje a není také zřejmé, zda se jedná o podpis paní [příjmení]. Nebylo proto prokázáno, že by žalobkyně byla vydržitelkou předmětného pozemku a není také zřejmé, kdo z rodiny [příjmení] či [anonymizováno] v uplynulých letech byl držitelem a uživatelem stavby, která byla poté na předmětném pozemku postavena, neboť není zapsána v katastru nemovitostí. Žalobkyni tak nesvědčí právní důvod, ze kterého by odvodila své vlastnictví.

6. Jde-li se o určovací žalobu, musí soud jako prvotní zkoumat otázku existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na tomto určení. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz R 17/72 Sb. s. r.). Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Soud má zato, že u žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti je naléhavý právní zájem dán.

7. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a za prokázaný má následující skutkový stav.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce] bylo zjištěno, že na listu vlastnictví [číslo] pro obec a k. ú. [obec] byla pro parcelu [číslo] jako vlastnice uvedena [jméno] [příjmení], jednalo se o výměru pozemku 58 m2, způsob využití zbořeniště, zároveň je poznamenáno, že se jedná o nedostatečně identifikovatelného vlastníka. Nabývacím titulem byla uvedena trhová smlouva ze dne 12. 8. 1933.

9. Z uvedené trhové smlouvy bylo zjištěno, že dne 12. 8. 1933 paní [jméno] [příjmení] prodala svojí dceři slečně [jméno] [příjmení] domek [adresa] v [obec] se st. parc. č. kat. [anonymizováno] zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy v k. ú. [obec].

10. Z potvrzení ze dne 30. 10. 1964 bylo zjištěno, že uvedeného dne prodala [jméno] [příjmení] panu [příjmení]. [příjmení] parcelu po rodičích [adresa] v [obec], [příjmení] ulice za sjednanou cenu včetně odklizení bouračky – 200 Kčs, kterou pan [příjmení] hotově zaplatil. Jako svědkové prodeje parcely jsou uvedeni [jméno] [příjmení] a [příjmení] [jméno].

11. Z rozhodnutí Státního notářství pro [část Prahy] dne 31. 1. 1979 sp. zn. 4 D 2213/78 bylo zjištěno, že dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum] nabyla jako jediná dědička pozůstalá manželka [celé jméno žalobkyně]. Předmětem dědictví byla především nemovitost, a to dům [adresa] se st. parc. [anonymizováno] a zahradou parc. [číslo] v [obec] u [obec].

12. Z protokolu o předběžném šetření při projednávání dědictví po [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], zemřelé [datum] projednávané Státním notářstvím v [obec] pod č.j. D 343/92-4 bylo zjištěno, že pozůstalými byli manžel [jméno] [příjmení] a již zemřelá dcera [jméno] [příjmení] a její dvě děti. Pokud jde o nemovitosti, nejsou uváděny žádné pozemky ani domy.

13. Z výpovědi žalobkyně bylo zjištěno, že pozemek zakoupili s manželem od paní [příjmení], která se takto jmenovala za svobodna, kupní smlouva byla sepsána, ale vzhledem k tomu, že jim vyhořela před 30 lety chalupa, tak jediný doklad, který našli, bylo uvedené potvrzení ze dne 30. 10. 1964. V době, kdy pozemek kupovali, na něm byla stará rozpadlá roubenka, kterou poté zbourali. Pozemek byl pouze pod roubenkou, na konci slepé uličky. Netušila, že by měl být učiněn ještě nějaký zápis. Později na pozemku postavili kůlnu, kterou jí v posledních letech vnuk přestavěl na tzv. vejminek, domnívá se také, že předmětný pozemek nebyl asi předmětem v dědickém řízení, na toto si však přesně nepamatuje. Uvedený pozemek se následně propojil s dalšími pozemky, s nimiž sousedil. Pozemek celou dobu užívala, neměla žádné pochybnosti o svém vlastnickém právu, měla za to, že je vše vyřešeno. Uvedený pozemek si od ní také nikdo nenárokoval, nikdo za ní nepřišel, že by požadoval pozemek vrátit či vyklidit. Pozemek byl poté připlocen k její chalupě [adresa] a pozemku [číslo] jednalo se o slepou uličku z [příjmení] ulice. Později její vnuk zakoupil pozemek, který náleží k parcele [číslo]. Uličku měli také dlouhou dobu zaplocenou, i když jim nepatřila, ale měli souhlas od města, že si tam mohou postavit vrata.

14. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] vnuka žalobkyně bylo zjištěno, že pokud jde o parcelu [číslo] v [obec], tak kupní smlouvu předala žalobkyně jeho otci [příjmení] [jméno] [příjmení], který ji poté předal jemu. Ví, že žalobkyně jako jeho babička spolu s dědou v roce 1964 koupili tuto parcelu od paní [příjmení] či [příjmení], když neví přesně, kdy jaké příjmení měla. Jednalo se o malý pozemek, spíše zbořeniště, který zakoupili proto, aby měli větší prostor k chalupě. Žalobkyně následně chalupu darovala jeho matce, ale uvedenou část pozemku, tedy parcelu [číslo] si ponechala, aby tuto mohla užívat, byla tam postavena kůlna. Nikdo nepochyboval o tom, že by pozemek nebyl jejich. Žalobkyně žila v domnění, že pozemek je její až do roku 2017 či později, kdy sám zjistil, že v katastru není zapsaná jako vlastnice, což jí sdělil. Pozemek v té době byl již propojen s chalupou a nikoho tak dříve nenapadlo podívat se do katastru nemovitostí. Na uvedenou parcelu byl také jediný možný přístup z jejich pozemku. Užívali i tzv. malou slepou uličku, která vedla mezi všemi domy a kterou následně odkoupil od obce.

15. Z fotografií přeložených žalobkyní bylo zjištěno, že na uvedeném pozemku pobývala, užívala jej, měla zde malou zahrádku, pořádala rodinné oslavy a byla na něm vystavěna kolna, na které se v letech 2016 opravovala střecha a následně se rekonstruovala.

16. Svědek [jméno] [příjmení] – starosta [územní celek] uvedl, že bylo pro něho velkým překvapením, když zjistil, že pozemek [číslo] je zapsán ve vlastnictví [země]. Žalobkyni osobně zná dlouhou dobu, není mu nic známo o odkoupení domu v roce 1964, ale ví, že žalobkyně a [příjmení] se o pozemek i o okolní pozemky starali, pozemky udržovali a měli je oplocené. Pokud je mu známo, tak nikdo se nikdy nezajímal o vlastnictví pozemku [číslo] Ani zastupitelé obce nevěděli, že sousední pozemek [číslo] je majetkem obce a domnívali se, že jde o majetek [anonymizováno]. Toto zjistili až poté, co p. [příjmení] požádal o odkup a uváděl, že chce dát do pořádku majetkoprávní věci týkající se pozemků.

17. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že o předmětný pozemek se paní [celé jméno žalobkyně] starala, jednalo se o uzavřený pozemek, oplocený, na kterém byl umístěn dřevník a kde později pomáhal stavět přístavek pro paní [celé jméno žalobkyně], tj. žalobkyni tak, aby měla bezbariérový přístup.

18. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), účinného od 1. 1. 2014, je nutno po hmotněprávní stránce věc posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).

19. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný od 1. 4. 1964, však držbu neznal a do svého systému ji na rozdíl od předchozích občanskoprávních kodexů (o.z.o. z roku 1811 a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) nepřevzal v přesvědčení, že takový občanskoprávní vztah se již přežil. Praxe a potřeba řešení zejména svízelných vztahů kolem půdy a tzv. nedoložených právních vztahů k ní si však vynutily, že novelou č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983, byl tento institut do občanského práva opět vrácen. Stalo se tak ale v omezeném rozsahu jak co do subjektu takového oprávnění, tak i co do přípustného předmětu držby.

20. Ustanovení § 135a odst. 1 až 3 uvedené novely stanovilo, že vlastníkem věci se stane občan, který má nepřetržitě v držbě nemovitou věc po dobu 10 let. Jde-li o pozemek, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1 obč. zák.) po dobu 10 let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1 obč. zák), nabývá vlastnictví k pozemku (nebo jeho části) stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200 obč. zák.

21. Podle § 507a odst. 3 obč. zák. se do doby uvedené v § 135a započítávala i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) před datem 1. 4. 1983. Tato doba však nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Dle tohoto ustanovení tak mohl oprávněný uplatnit v přiměřené lhůtě po účinnosti této novely své právo a dosáhnout tak přerušení běhu vydržecí doby.

22. K možnosti vydržení sporných parcel bylo možno přihlédnout podle další novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 1992. Dle § 134 odst. 1 této novely se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dle § 134 odst. 2 cit. zák. takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu. Dle § 134 odst. 3 cit. zák. se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Dle § 872 odst. 6 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

23. Tato poslední novela o vydržení v ust. § 130 odst. 1 stanovila, že držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří. Mezi okolnosti je třeba započítat oprávněný důvod uchopení se (nabytí) držby, 24. Dle § 132a odst. 1 obč. zák. kdo nakládal s věcí jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má pokud není stanoveno jinak, obdobná práva jako vlastník věci.

25. Jedním ze základních předpokladů vydržení byla tak i dobrá víra držitele, který se díky ní stává oprávněným držitelem, jeho držba je držbou oprávněnou a musí trvat nepřetržitě 10 let. Také tvrzení držitele, že mu věc patří, a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že jeho přesvědčení bylo důvodné.

26. Judikatura vychází z toho, že skutečnost, zda byl věřitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoliv je třeba hodnotit vždy objektivně a nikoliv pouze na základě subjektivního hlediska, tj. osobního přesvědčení. Je třeba brát v úvahu i to, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu samotného případu po něm požadovat, neměl či nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc či právo patří. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které by objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří.

27. Soud má po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti za to, že žalobkyně v daném případě prokázala jak titul k držbě pozemku, který opírala o písemné potvrzení ze dne 30. 10. 1964 vystaveného majitelkou pozemku, v němž uvedla, že prodala parcelu po rodičích čp. popisné [anonymizováno] v [obec] za sjednanou cenu včetně odklizení bouračky za 200 Kčs p. [příjmení], který ji peníze uhradil v hotovosti. Zároveň byli v potvrzení uvedeni další 2 svědkové, z nichž svědek [příjmení] byl zřejmě příbuzným paní [příjmení], provdané [příjmení], jak vyplývá z údajů uváděných žalovanou a z protokolu o předběžném šetření v dědickém řízení po [jméno] [příjmení]. Je pravda, že změna vlastnictví dle uvedeného dokladu nebyla registrována státním notářstvím, ač této registrace bylo třeba. Soud však toto považuje za omluvitelný omyl žalobkyně i jejího manžela, tak i předchozí vlastnice, kteří potřebnou registraci neprovedli. Pokud žalovaná namítala, že z uvedeného potvrzení není zřejmé č. pozemku, pouze čp. domu, resp. bouračky domu, k tomu je nutné uvést, že žalovaná sama ve svém písemném vyjádření uvedla, že šetřením zjistila z listin vyžádaných od [stát. instituce], [stát. instituce], že v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy je od roku 1933 zapsána [jméno] [příjmení] jako vlastnice stavební parcely [číslo listu] s domkem [adresa] v [obec], kterou nabyla na základě trhové smlouvy ze dne 12. 8. 1933.

28. Pokud jde o dobrou víru, má soud zato, že žalobkyně byla po celou v dobré víře, že jí uvedená parcela patří a je její vlastnice. S pozemkem nakládala po celou dobu tj. od roku 1964 spolu se svým manželem a poté i sama, jako s vlastním, až v roce 2017 či 2019, kdy chtěla, vzhledem ke svému věku více jak 90 let, pořídit závěť a rozhodnout se, jakým způsobem by mělo být naloženo s jejím majetkem, zjistila, že pozemek je stále napsán na původní vlastnici [jméno] [příjmení], dříve [příjmení]. Tato ani nikdo jiný z jejích dědiců se však po celou dobu o pozemek nezajímal, nepožadoval jej zpět, ani jej nechtěli obhospodařovat či dát do pronájmu. Toto je zřejmé i z toho, že předmětný pozemek nebyl řešen ani v dědickém řízení po p. [příjmení], rozené [příjmení], ač byla stále vedena jako vlastnice tohoto pozemku v katastru nemovitostí. K řešení došlo až na základě dodatečného projednání dědictví, vyvolaného tímto sporem. Nikdo z dědiců po [jméno] [příjmení] se o toto dědictví – pozemek [adresa] nepřihlásil. Je rovněž pravda, že vlastnictví tohoto pozemku nebylo řešeno ani v dědickém řízení po manželovi žalobkyně v roce v roce 1978.

29. Soud v tomto případě poukazuje na i rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí č. 2/2000, v němž se uvádí, že při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, či veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena. V daném případě se jednalo o koupi předmětného pozemku, o které bylo sepsáno potvrzení či kvitance, přeložená v daném řízení a na jejímž základě žalobkyně pozemek po celou dobu od roku 1964 užívala.

30. Soud má také za to, že se jednalo ze strany žalobkyně o držbu oprávněnou, tj. stav, kdy držitel s věcí nakládá jako s věcí vlastní, fakticky ji ovládá a je v dobré víře, že mu patří. Vznikne-li pochybnost, zda je držba oprávněná, nebo naopak neoprávněná, platí, vyvratitelná právní domněnka, že je držba oprávněná. Tuto domněnku byla oprávněna vyvrátit žalovaná, soud však má za to, že toto se žalované vyvrátit nepodařilo, i když namítala, že pozemek neužívala jen sama žalobkyně, ale i její příbuzní. Nutno však v této souvislosti dodat, že žalobkyni vlastnicky patřily i některé okolní pozemky, které užívala nejprve s manželem, následně sama a které až později převedla na své příbuzné. Pozemky byly také následně neoddělené a užívány byly až v pozdější době společně, to se však týkalo až doby po vydržení předmětného pozemku, o čemž hovořili i svědkové p. [příjmení], [příjmení] a vnuk žalobkyně p. [příjmení].

31. Soud na základě provedeného dokazování má za to, že vzhledem k ustanovení § 507a odst. 3 obč. zák., dle něhož se do doby uvedené v § 135a započítávala i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) před 1. 4. 1983 a tato neskončila dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne, došlo tak k vydržení pozemku žalobkyní již ke dni 1. 4. 1984, když do tohoto dne oprávněná, jíž tehdy byla [jméno] [příjmení], [příjmení], která žila až do roku 1992, neuplatnila své vlastnické právo, a nebylo dosaženo přerušení běhu vydržecí doby.

32. Také pokud by nedošlo k vydržení dle tohoto ustanovení, došlo by k vydržení i dle následujících ustanovení dle zákona č. 509/1991 Sb. účinného až od 1. 1. 1992, neboť i k této době žalobkyně pozemek užívala a jednalo se z její strany o držbu oprávněnou, nebylo prokázáno, že by držba byla vykonávána svévolně. Také pokud by žalobkyni svědčilo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, toto by od 1. 1. 1992 přešlo v právo vlastnické (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 103/96).

33. Soud rovněž poukazuje i na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1124/2015, dle něhož dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více jak 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Žalobkyně s manželem pozemek užívali od roku 1964, jeho původní vlastnice paní [příjmení] ([příjmení]), se až do své smrti v roce 1992 o pozemek nezajímala, soud tak má skutečně za to, že došlo k vydržení pozemku žalobkyní, která jej užívala, řádně obhospodařovala a chovala se jako jeho vlastnice. Také nikdo z příbuzných p. [příjmení] o tuto parcelu neusiloval ani následně její dědicové.

34. K dalším námitkám žalované soud uvádí, že je pravdou, že na stavbu umístěnou na pozemku [číslo] nebylo předloženo žádné stavební povolení, což však nemůže být důvodem pro nevydržení pozemku, neboť k tomuto došlo již v dřívější době.

35. Dále namítala-li žalovaná, že pozemek nebyl ani předmětem dědického řízení, nutno uvést, že předmětem dědického řízení po manželovi žalobkyně panu [příjmení] byly okolní pozemky zejména pozemek [číslo] s domem [adresa] a pozemek [číslo] v obci [obec]. Soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobě vyhověl.

36. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud jí proto přiznal dle § 142 odst. 1 o.s.ř. účelně vynaložené náklady řízení. Jedná se o náklady právního zastoupení, kdy náhrada za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb.). Účtováno bylo 11 úkonů, soudem však bylo přiznáno 9 plných úkonů a jeden poloviční - odvolání do přerušení řízení - § 11 odst. 2 bod c) vyhl. č. 177/96 Sb., což činí částku 29 450 Kč (9,5 x 3 100 Kč), dále 3 000 Kč za 10 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Nebyla přiznána náhrada za 1 úkon, a to výslech žalobkyně dne 25. 11. 2021, který ihned navazoval na jednání dne 25. 11. 2021 a který se uskutečnil mimo jednání právě na žádost právní zástupkyně žalobkyně. Dále bylo přiznáno cestovné [značka automobilu] - [obec] a zpět ke 3 jednáním, a to dne 25. 11. 2021, dne 20. 4. 2023 a dne 1. 6. 2023 ve výši 8 112 Kč (2 524 + 2 844 + 2 744) včetně náhrady za ztrátu času stráveného na cestě k jednání ve výši 2 700 Kč – 27 půlhodin po 100 Kč dle § 13 odst. 5 a § 14 odst. 3 uvedené vyhlášky. Rovněž tak byla přiznání 21% DPH, jejíž plátkyní právní zástupkyně žalobkyně je, a to ve výši 8 518,02 Kč a uhrazený soudní poplatek v částce 5 000 Kč. Celkově tak náhrada nákladů řízení činí 54 080,02 Kč a je splatná dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Soud nezjistil a žalovaná netvrdila žádné skutečnosti zvláštního zřetele hodné, pro které by neměla být náhrada nákladů řízení žalobkyni přiznána.

37. Pokud jde o náklady státu, a to ustanovené opatrovnici neznámým dědicům, tyto byly již proplaceny, soud proto o nich dále nerozhodoval.