9 C 301/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa zaplacení 23 395,45 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 339,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 339,71 Kč od 29. 4. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 4 055,74 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 949,69 Kč, smluvního úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 23 007,45 Kč od 19. 4. 2022 do 15. 5. 2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 23 007,45 Kč od 16. 5. 2022 do zaplacení a úkoru z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 055,74 Kč od 29. 4. 2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 742 Kč do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 1. 6. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 23 395,45 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 30. 11. 2020 rámcovou smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet], který mohl žalovaný začít plně využívat. Dne 1. 2. 2021 uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč. Protože splnil veškeré předpoklady pro poskytnutí úvěru, byl mu úvěr č. [anonymizováno] dne 1. 2. 2020 schválen a vyplacen na jeho účet v plné výši. Smlouva o úvěru byla schválena poté, co bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Posouzení bylo provedeno na základě informací, které žalovaný sám v žádosti o úvěr poskytl, osobní údaje jsou ověřovány z klientových dokladů a o finanční situaci poskytuje údaje sám klient a žalobce je dle potřeby ověřuje. Podle podmínek úvěrové smlouvy byl žalovaný zavázán měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 500 Kč, skládající se z jistiny a úroku 15,9 % ročně, vždy k 14. dni v měsíci, počínaje dnem 14. 3. 2021 s tím, že ke splacení úvěru by mělo dojít 14. 2. 2028. Splátky byly spláceny do 14. 1. 2022 a byly částečně započítávány na jistinu a na úroky. Celkem byla uhrazena částka 5 660,29 Kč, z čehož bylo 1 992,55 Kč započteno na jistinu a 3 667,74 Kč na úroky. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným, přistoupila žalobkyně k ukončení smlouvy dne 19. 4. 2022, a to k zesplatnění úvěru, o čemž byl žalovaný informován zesplatňujicím dopisem, předžalobní výzvou ze dne 19. 4. 2022. Ke dni zesplatnění byla pohledávka tvořena jistinou ve výši 23 007,45 Kč a nesplaceným smluvním úrokem ve výši 944,69 Kč. Dále je požadován zákonný úrok z prodlení od 29. 4. 2022 a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 947,69 Kč za období od 14. 1. 2022 do 18. 4. 2022 a částka 388 Kč, z čehož částka 88 Kč odpovídá dlužnému pojistnému, které bylo sjednáno 1. 2. 2021, ale z důvodu ukončení splátkového kalendáře bylo pojištění ukončeno a částky 300 Kč, která odpovídá nezaplaceným nákladům vynaložený žalobce na vymáhání dluhu po žalovaném. Požadována tak byla částka 23 395,45 Kč (23 007,45+388). Dále požadovala i zákonné úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 007,49 Kč. Uvedla, že žalovaný ani na základě výzvy dluh neuhradil.

2. Na základě výzvy soudu žalobkyně doplnila svůj žalobní návrh a uvedla, že má za to, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy jeho osobní údaje ověřovala z klientových dokladů, jeho finanční situaci na základě jeho údajů ověřovala, a to telefonickým dotazem na pracovní poměr žalovaného v souvislosti s jeho předchozí žádostí o úvěr, kdy žalovaný potvrdil, že nedošlo od poslední žádosti ke změně výše či druhu jeho příjmu. Žalovaný také používal běžný účet vedený žalobcem č. [bankovní účet], proto si informace uvedené žalovaným ověřil výpisem z tohoto účtu. Měl tak přehled o jeho výdajích, které nevykazovaly žádné varující znaky při posuzování schopnosti žalovaného splácet požadovaný úvěr. Žalobkyně také vycházela z interních i externích databází, které umožňovaly posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Má tak za to, že postupovala s odbornou péčí, o čemž svědčí i skutečnost, že další žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru byly zamítnuty. Ze smlouvy a z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaný bydlel u rodičů, neměl žádné vyživovací povinnosti, jiné úvěrové splátky činily 3 499 Kč a 5 492 Kč. Příjem činil 19 500 Kč.

3. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo žalovanému doručit, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření jak k žalobě, tak k navrhovanému postupu. Doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě ani k navrhovanému postupu, tj. rozhodnutí bez nařízení jednání na základě důkazů ve spise založených. Žalobkyně se k výzvě soudu rovněž nevyjádřila, proto soud po daném poučení předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Výzva s poučením jí byla doručena dne 11. 10. 2022.

4. Podle § 2665 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník – dále jen o.z.) ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti, ač na účtu není dostatek finančních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

5. Dle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Dle ust. § 1969 a § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

10. Soud měl prokázané na základě formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, rámcové smlouvy [číslo] ze dne 30. 11. 2020, dodatku [číslo] ze dne 1. 2. 2021, dodatku [číslo] ze dne 29. 3. 2022, obchodními podmínkami, přehledem čerpání a splácení úvěru, výpisem z běžného účtu a předžalobní výzvou k zaplacení ze dne 19. 4. 2022, že žalobkyně žalovanému na základě shora citované rámcové smlouvy zřídila běžný účet č. [bankovní účet] a umožnila mu využívat bankovní služby prostřednictvím jejích poboček a internetového bankovnictví. Dodatkem [číslo] k uvedené rámcové smlouvě byla uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno] na částku 25 000 Kč s tím, že tato bude převedena na běžný účet žalovaného, dohodnuty byly měsíční splátky ve výši 500 Kč po dobu 75 měsíců a měsíční pojistné 44 Kč se splatností 14. dne v každém měsíci, a to pravidelným automatickým inkasem z běžného účtu. Celková částka k zaplacení činila 41 647,50 Kč. Z dodatku [číslo] k rámcové smlouvě bylo zjištěno, že pojištění žalovaného ke dni 29. 3. 2022 skončilo, neboť na účtu nebyl dostatek peněžních prostředků na zaplacení pojistného a dlužné pojistné nebylo uhrazeno ani v dodatečné lhůtě. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 19. 4. 2022 a byl vyzván k úhradě dluhu do 28. 4. 2022 a poučen, že v případě neuhrazení bude podána k soudu žaloba. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, když z přehledu čerpání a splácení vyplynulo, že uhrazena byla pouze částka 5 660,29 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 12. 2020 do 31. 1. 2021 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu byla 0 Kč, připsáno na účet bylo 16 160 Kč, tato částka byla z účtu i odepsána a konečným zůstatkem je opět 0 Kč. Z podrobného výpisu z běžného účtu také ale vyplývá, že žalovaný většinu svých finančních prostředků prosázel, neboť byly zasílány na [webová adresa], a to i několikrát denně.

11. Soud se tak nejprve zabýval otázkou, zda a jak došlo ze strany žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a došlo tak k platnému uzavření smlouvy. Žalobkyně uvedla, že posouzení provedla na základě informací, které jí klient – žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr – aplikační data. Tyto údaje poté dle potřeby ověřuje, zejména vznáší dotaz do bankovního i nebankovního registru klientských informací. Při posuzování příjmů vycházela z tvrzení žalovaného ohledně jeho výše, což si ověřovala telefonickým dotazem na jeho zaměstnavatele a poukazovala i na to, že žalovaný měl u ní vedený běžný účet, takže jí byly známy jak příjmy, tak výdaje žalovaného.

12. V daném případě byl jednou ze smluvních stran spotřebitel, proto bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Pouhá a ničím nepodložená prohlášení spotřebitele však nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Úvěr tak může poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Při posuzování úvěruschopnosti přitom nezáleží na výši poskytované částky.

13. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz např. Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost.

15. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

16. Vzhledem k výše uvedenému je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele vždy s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na jeho příjmy a výdaje. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vychází věřitel především z informací dodaných spotřebitelem. V případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele či i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej povede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření a doložení si těchto tvrzení.

17. Prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně však neodpovídalo kritériím uvedeným v ustanovení § 86 a 87 zák. o spotřebitelském úvěru a řádnému vyhodnocení situace žalovaného. V daném případě je z žalobkyní předložených listinných důkazů zřejmé, že neprovedla řádně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neověřila si jeho skutečné příjmy a zejména správně neposuzovala jeho výdaje, nezabývala se řádně údaji vyplývajícími z běžného účtu žalovaného, kdy z výpisu bylo zřejmé, že jak počáteční, tak konečný zůstatek vykazoval 0 Kč a že žalovaný zasílá i několikrát denně částky různým sázkovým společnostem, takže mu na účtu nezbývají žádné finanční prostředky, když tyto prosází. Soud má za této situace za to, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost, když posouzení úvěruschopnosti žalovaného řádně neprovedla, což má za následek neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobkyně má tak právo pouze na vrácení bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o.z., ke kterému u žalovaného došlo tím, že poskytnutou částku nevrátil. Poskytnuta byla žalovanému částka 25 000 Kč, vrátil však částku 5 660,29 Kč, která byla částečně započtena na jistinu a částečně na smluvní úrok. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je neplatná, je žalovaný povinen vrátit pouze rozdíl mezi částkou poskytnutou a částkou vrácenou - § 2991 odst. 1 o.z. V daném případě tak jde o částku 19 339,71 Kč (25 000 Kč – 5 660,29 Kč), která byla žalobkyní přiznána, rovněž tak byly přiznány úroky z prodlení z této částky od 29. 4. 2022 dle vl. nař. [číslo] Sb. Co do zbývající částky 4 055,74 Kč, smluvních úroků i úroků z prodlení z nepřisouzené částky musela být žaloba zamítnuta (výrok II. rozsudku).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., a to dle míry úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 936 Kč a 2 paušální náhrady po 100 Kč dle 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., celkem tak jde o částku 1 136 Kč. Vzhledem k částečnému úspěchu žalobkyně ve věci, byla přiznána částka 742 Kč tj. 65,32 % nákladů. Soud nezjistil a žalovaný netvrdil žádné důvody, pro které by žalobkyni neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.

19. Lhůta k plnění byla stanovena delší než zákonná lhůtě 3 denní, a to vzhledem k výši dlužné částky i návrhu žalobkyně - ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.