9 C 314/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce, žalobkyně, žalované, žalobkyně a žalobce b) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobce, žalobkyně, žalované, žalobkyně a žalobce c) celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce, žalobkyně, žalované, žalobkyně a žalobce d) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobce, žalobkyně, žalované, žalobkyně a žalobce všichni zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: název žalované , IČO sídlem adresa žalobce, žalobkyně, žalované, žalobkyně a žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 40 300 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 3. 2023, č.j. 9 C 314/2021-84, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2023, č.j. 9 C 314/2021-87,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně 13 900 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 26. 6. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve zbývající části výroku I. mění tak, že žaloba, kterou se žalobci a) a b) domáhali po žalovaném zaplacení částky 6 250 Kč s úrokem z prodlení, zamítá.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům c) a d) společně a nerozdílně 13 900 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 26. 6. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

IV. Rozsudek okresního soudu se ve zbývající části výroku II. mění tak, že žaloba, kterou se žalobci c) a d) domáhali po žalovaném zaplacení částky 6 250 Kč s úrokem z prodlení, zamítá.

V. Výrok III. rozsudku okresního soudu se mění takto: žalovaný je povinen nahradit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náklady za řízení před okresním soudem ve výši 8 496 Kč a žalobcům c) a d) společně a nerozdílně náklady za řízení před okresním soudem ve výši 8 496 Kč, to vše k rukám advokáta žalobců do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náklady za řízení před krajským soudem ve výši 2 169 Kč a žalobcům c) a d) společně a nerozdílně náklady za řízení před krajským soudem ve výši 2 169 Kč, to vše k rukám advokáta žalobců do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 20 150 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 6. 2021 do zaplacení a ve výroku II. žalovanému uložil zaplatit žalobcům c) a d) oprávněným společně a nerozdílně částku 20 150 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 6. 2021 do zaplacení. Ve výroku III. uložil žalovanému nahradit žalobcům a) a b) náklady řízení ve výši 25 563 Kč a žalobcům c) a d) rovněž ve výši 25 563 Kč, vše k rukám advokáta žalobců. Lhůtu k plnění okresní soud určil vždy do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud takto shledal zcela důvodnou žalobu, kterou se žalobci proti žalovanému domáhali zaplacení dlužné částky jako zákonné pokuty za porušení povinností žalovaného dle § 7 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostor v domě s byty. Uvedli, že žalovaný porušil povinnost zaslat jim vyúčtování za rok 2019 nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, tj. do 30. 4. 2020, když správné vyúčtování za uvedené období obdrželi až 7. 6. 2021. Žalovaný tak byl v prodlení s předložením vyúčtování 403 dní a žalobcům vznikl nárok na zaplacení pokuty za toto prodlení v žalované výši 20 150 Kč, neboť pokuta činí 50 Kč denně. Přes písemnou výzvu ze dne 17. 6. 2021 žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

3. Žalovaný namítal, že vyúčtování služeb za rok 2019 bylo vlastníkům jednotek, včetně žalobců, doručeno již v březnu 2020 před konáním shromáždění vlastníků jednotek. Dle tohoto vyúčtování ze dne 23. 3. 2020 vznikly žalobcům přeplatky, které jim byly uhrazeny dne 18. 5. 2020, což žalobci potvrdili dopisem ze dne 2. 4. 2020. Žalovaný ve shodě se žalobci uvedl, že po tomto předložení vyúčtování byla zjištěna jeho formální nesprávnost, zejména to, že bylo provedeno podle předchozích, nikoliv nových stanov žalovaného. Žalovaný dodal, že to bylo z důvodu opatrnosti, neboť žalobci podali proti usnesení shromáždění vlastníků žalobu na určení jeho neplatnosti. Tato žaloba byla následně zamítnuta, a proto shromáždění vlastníků jednotek dne 25. 6. 2020 rozhodlo o nutnosti formální opravy vyúčtování za rok 2019, tj. o jeho přepočítání dle nových stanov schválených dne 31. 5. 2018. Dle rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek mělo být vyúčtování za rok 2019 opraveno nejpozději do 31. 12. 2020 a doručeno vlastníkům jednotek spolu s vyúčtováním služeb za rok 2020, tj. v roce 2021. V souladu s tím bylo opravené vyúčtování služeb za rok 2019 vlastníkům jednotek předloženo nesporného dne 7. 6. 2021. Žalovaný poukázal na to, že vlastníci jednotek, včetně žalobců, obdrželi podle předcházející vyúčtování vyšší částku, než na kterou měli nárok dle vyúčtování následného. Dále poukázal na zákon č. 209/2020 Sb., podle něhož byla v souvislosti s onemocněním Covid 19 posunuta lhůta k předložení vyúčtování do 1. 9. 2020 a povinnost vyplatit přeplatky do 1. 5. 2021.

4. Okresní soud vycházel z § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Dále odkázal na § 13 odst. 1 citovaného zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2016), podle něhož jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů pro vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle na § 13 odst. 2 citovaného zákona pak platí, že výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství vlastníků jednotek. Ujednaná výše smluvní pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství vlastníků jednotek, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.

5. Okresní soud uvedl, že v dané věci je předmětem řízení nárok žalobců na zaplacení pokuty za prodlení žalovaného se splněním povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy za služby za rok 2019. Poskytovatel služeb splní uvedenou povinnost, jestliže zálohy na služby vyúčtuje řádně, tj. v souladu s předpisy, které jej regulují, a nájemce s vyúčtováním seznámí. Neučiní-li tak (a není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně), je v prodlení s touto povinností a je povinen (není-li důvod pro odepření práva na pokutu) zaplatit příjemci služeb pokutu dle citovaného § 13 odst.

1. Proto soud i v řízení o zaplacení této zákonné pokuty musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).

6. Na základě provedeného dokazování okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný vykonává správu předmětného domu a žalobci jako vlastníky bytových jednotek v domě [adresa] v ulici [ulice] v [obec] (žalobců a) a b) jednotky [číslo] žalobci c) a d) jednotky [číslo]. Žalobci tak jsou povinni přispívat na správu domu a platit zálohy s tím spojené. Platby záloh nebyly sporné, ale spor byl ohledně správnosti a včasnosti vyúčtování služeb za rok 2019. Z výpovědi žalobců, předsedy žalovaného [jméno] [příjmení] a z předložených listinných důkazů bylo prokázáno, že vyúčtování za rok 2019 bylo žalobcům prvotně doručeno v zákonem stanovené lhůtě, tedy do konce dubna 2020. Nejednalo se však o vyúčtování řádné, neboť bylo dvakrát opravováno a opravená vyúčtování byla žalobcům předložena až po zákonem stanovené lhůtě, a to poslední vyúčtování nesporně dne 7. 6. 2021. Vzhledem k tomu, že poskytovatel služeb nevyúčtoval služby řádně, je s touto povinností v prodlení, a je proto povinen zaplatit příjemci služeb pokutu dle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., která od 1. 1. 2016 činí 50 Kč za každý den prodlení. K tomu okresní soud odkázal také ustálenou soudní judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2998/2020 a sp. zn. 26 Cdo 1528/2020. Dodal, že nebylo zjištěno ani žalovaným tvrzeno, že by byly důvody ke zproštění se uvedené povinnosti, tj. že by její splnění nebylo spravedlivé požadovat či že by k nesplnění lhůty došlo zaviněním žalobců.

7. K námitce žalovaného ohledně odložení lhůty pro předložení vyúčtování dle zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty ze dne 22. 4. 2020, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, okresní soud uvedl, že dle § 7 tohoto zákona povinnost poskytovatele služeb doručit vyúčtování služeb příjemci služeb, která dospěla (dle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.) po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a přede dnem 31. 8. 2020, se považuje za dospělou dnem 1. 9. 2020 Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci dospěla povinnost doručit vyúčtování služeb ještě před nabytím účinnosti zákona č. 209/2020 Sb., neboť vyúčtování bylo žalobcům předloženo ještě před jeho platností a účinností v březnu 2020. Proto měl za to, že na povinnost dle podané žaloby se uvedený zákon nevztahuje.

8. Okresní soud shledal, že k prodlení žalovaného s řádným vyúčtováním služeb došlo od 1. 5. 2019 do 7. 6. 2020, tj. po dobu 403 dní. Pokuta tak dle § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. činí po 50 Kč denně, neboť dle shodného tvrzení účastníků nebyla její jiná výše dohodnuta. Celkem tak pokuta činí 20 150 Kč jak u žalobců a) a b), tak u žalobců c) a d). Současně bylo žalobcům přiznáno také právo na zaplacení žalovaného úroku z prodlení v zákonné výši, neboť žalovaný přes výzvu před podáním žaloby ničeho neuhradil. K tomu okresní soud odkázal na § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšným žalobcům přiznal proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Takto žalobcům přiznal náhradu soudního poplatku 1 083 Kč (nikoliv původně uváděnou částku 1 008 Kč) a za zastoupení advokátem za 7,5 úkonu právní služby (přípravu a převzetí zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění, žalobu, dvě vyjádření k věci a za tři účasti u jednání) odměnu po 1 552 Kč dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s tím, že se jedná o společné úkony se snížením o 20 % dle § 12 odst. 4 citované vyhlášky z odměny po 1 940 Kč. Odměna tak činí 11 640 Kč u každého ze žalobců. Zároveň žalobcům přiznal osmkrát paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, a proto shledal, že celková náhrada činí 51 126 Kč, tj. na straně žalobců a) a b) částku 25 563 Kč a stejnou částku také na straně žalobců c) a d). Okresní soud dodal, že nezjistil a žalovaný ani netvrdil žádné důvody hodné mimořádného zřetele, pro které by žalobcům neměla být náhradu nákladů řízení přiznána. Lhůtu k plnění okresní soud stanovil vždy delší dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 15 dní s odkazem na návrh žalobců a výši dlužných částek.

10. Proti citovanému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, neboť plně setrval na své obraně a namítl nesprávnost skutkových a právních závěrů okresního soudu. Žalovaný zopakoval, že vyúčtování služeb za rok 2019 bylo žalobcům doručeno v zákonné lhůtě do 30. 4. 220, a to v březnu 2020. Z opatrnosti bylo toto vyúčtování provedeno dle původních stanov žalovaného, neboť změnu stanov ze dne 31. 5. 2018 žalobci napadli u zdejšího krajského soudu (pod sp. zn. 55 Cm 279/2018) žalobou na určení neplatnosti příslušného usnesení shromáždění vlastníků jednotek. Tato žaloba byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 62/2020-146. Žalovaný zdůraznil, že žalobci tak nedůvodnou žalobou vyvolali stav nejistoty ohledně platnosti stanov ze dne 31. 5. 2018. Proto uzavřel, že není rozhodné, že z důvodu následného zjištění nesprávnosti muselo být vyúčtování služeb za rok 2019 opraveno. Dle žalovaného se okresní soud dostatečně nevypořádal ani s tím, že shromáždění vlastníků jednotek rozhodlo dne 25. 6. 2020 o opravě vyúčtování za rok 2019 přepočítáním dle platných stanov ze dne 31. 5. 2018 a postup byl náležitě schválen většinou. Oproti okresnímu soudu měl žalovaný současně za to, že v dané věci je třeba aplikovat zákon č. 209/2020 Sb., který nabyl platnosti a účinnosti dne 27. 4. 2020 a podle něhož došlo k prodloužení lhůty pro doručení vyúčtování do 1. 9. 2020, neboť tato povinnost žalovaného za rok 2019 dospěla dne 30. 4. 2020. Proto žalovaný nemohl být v prodlení v době od 1. 5. do 1. 9. 2020, za kterou proto podaná žaloba není důvodná. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku, neboť se s jeho závěry ztotožnili a odvolací námitky žalovaného odmítli jako nedůvodné či účelové. Žalobci zdůraznili, že vyúčtování služeb za rok 2019, které jim bylo žalovaným doručeno před 30. 4. 2020, nebylo vyúčtováním řádným, což potvrdil svým dalším postupem i žalovaný. Dále zdůraznili, že povinnost předložit řádné vyúčtování služeb nejpozději do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období vyplývá jak ze stanov žalovaného, tak zejména z právní úpravy § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. 6. 2020 tak není způsobilé tuto zákonnou úpravu měnit či suspendovat, neboť ho k tomu příslušná zákonná norma ani nezmocňuje. Proto takto přijaté usnesení nemohlo a nemělo žádný vliv na vznik a existenci prodlení žalovaného s doručením řádného vyúčtování služeb za rok 2019, včetně toho, že nemá ani potřebné náležitosti, aby jím mohly být změněny stanovy žalovaného. Dle žalobců žalovaný až v této věci a pouze účelově tvrdí, že k nesprávnému vyúčtování došlo z důvodu právní nejistoty ohledně platnosti stanov ze dne 31. 5. 2018, neboť takový důvod nelze dovodit ani z předžalobní komunikace účastníků, ani z usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. 6. 2020. Žalobci a) a b) dále poukázali na to, že využili svého zákonného práva domáhat se určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, včetně usnesení o přijetí nových stanov žalovaného. Takový jejich postup pak nelze v žádném případě vykládat tak, že by tím snad měli způsobit vznik prodlení na straně žalovaného s předložením řádného vyúčtování služeb, když taková námitka není vůbec relevantní ve vztahu k žalobcům c) a d). Žalobci také měli za to, že může obstát výklad okresního soudu ohledně zákona č. 209/2020 Sb., podle něhož § 7 tohoto zákona na danou věc nedopadá.

12. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, které mu předcházelo, když v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným a shledal, že odvolání je zčásti důvodné.

13. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud v potřebném rozsahu řádně provedl dokazování, na jehož základě dospěl ke správným zjištěním i úplným skutkovým závěrům, proti nimž ostatně ani v odvolacím řízení účastníci nevznesli žádné námitky. Okresní soud také odkázal na přiléhavou právní úpravu i ustálenou soudní judikaturu, na jejímž základě správně uzavřel, že vyúčtování služeb za rok 2019 ze dne 23. 3. 2020, které bylo žalobcům ze strany žalovaného nesporně doručeno v březnu 2020, nebylo řádným vyúčtováním se všemi zákonem stanovenými náležitostmi. Ostatně i žalovaný potvrdil a nesporoval, že takto doručené vyúčtování nebylo provedeno správně, zejména dle platných (aktuálních) stanov žalovaného, a proto bylo ze strany žalovaného následně opravováno, naposledy nesporovaným vyúčtováním doručeným žalobcům dne 7. 6. 2021 Okresní soud zcela správně odkázal na rozhodnou právní úpravu § 7 odst. 1 a 2 a § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění účinném od 1. 1. 2016). Krajský soud k této zákonné úpravě shledal, že je dle svého obsahu, smyslu i účelu kogentní, tj. není-li v ní výslovně stanoveno jinak, nelze se od ní odchýlit. Tento závěr krajského soudu potvrzuje i důvodová zpráva či metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj ČR k uvedenému zákonu, příp. i komentářová literatura (JUDr. Dušan Hebort, Ph.D. a JUDr. Václav Filip, Ph.D., ASPI). Tomu odpovídá také to, že i touto zákonnou úpravou jsou (s účinností od 1. 1. 2023 dle novely č. 424/2022 Sb. výslovně) zapracovávány příslušné předpisy Evropské unie (zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU o energetické účinnosti, ve znění změn), a dále také to, že ke změně této kogentní zákonné úpravy bylo nutné, aby v souvislosti s nutnými opatřeními přijatými v ČR ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS Cov-2 došlo k včasnému přijetí speciální zákonné úpravy dle zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, který s účinností od 27. 4. 2020 v § 7 výslovně stanovil, že povinnost poskytovatele služeb doručit vyúčtování služeb příjemci služeb, která by podle § 7 odst. 1 zákona o službách (č. 67/2013 Sb.) dospěla po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a přede dnem 31. 8. 2020, se považuje za dospělou dnem 1. 9. 2020.

14. Krajský soud tak na základě uvedených právních závěrů k odvolacím námitkám žalovaného shledal, že usnesením shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. 6. 2020 nemohlo dojít ke změně zákonem stanovené kogentní povinnosti žalovaného doručit žalobcům řádné vyúčtování služeb za rok 2019 nejpozději do 4 měsíců od skončení příslušného zúčtovacího období, tj. od 31. 12. 2019. Tato povinnost žalovaného jako poskytovatele služeb proto měla být dle § 7 odst. 1 a 2 zákona č 63/2013 Sb. splněna ke dni 30. 4. 2020, kdy dospěla s tím, že poté by došlo k jejímu porušení jako povinnosti dospělé a vymahatelné. Oproti závěrům okresního soudu je však v této věci nutné zohlednit ustanovení § 7 zákona č. 209/2020 Sb., neboť v souladu s ním dospěla uvedená povinnost žalobce právě v rozhodném období po nabytí jeho účinnosti dne 27. 4. 2020 a přede dnem 31. 8. 2020 Okresní soud v tomto směru zjevně nesprávně v napadeném rozsudku zaměnil dospělost uvedené povinnosti žalovaného s dobou jejího prokázaného konkrétního splnění v březnu 2020, kdy bylo žalobcům žalovaným doručeno nikoliv řádné vyúčtování služeb za rok 2019 ze dne 23. 3. 2020. Oproti závěrům okresního soudu je tak z uvedených důvodů naopak nutné vycházet z toho, že na základě účinné změny citované kogentní úpravy zákonem č. 209/2020 Sb. dospěla povinnost žalovaného, která je předmětem žaloby, až dnem 1. 9. 2020. Před tímto datem je proto vyloučeno, aby se žalovaný ocitl s jejím splněním v prodlení. V souladu s tím krajský soud uzavřel, že podanou žalobou uplatněný nárok není za žalované období od 1. 5. 2020 do 1. 9. 2020, včetně, důvodný.

15. Z uvedených důvodů krajský soud současně shledal, že žalovaný se dostal do prodlení se splněním uvedené povinnosti od 2. 9. 2020, když dle prokázaného skutkového stavu splnil tuto svoji povinnost až dne 7. 6. 2021. Prodlení žalovaného tak trvalo do předcházejícího dne 6. 6. 2021 a činilo tak celkem 278 dní. Na základě okresním soudem správně citovaného § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., proto vznikla žalovanému povinnost zaplatit za každý den tohoto prodlení zákonem stanovenou pokutu, jejíž výše nebyla předpokládaným způsobem změněna, a proto v souladu s § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. činila 50 Kč za každý den prodlení. Za prokázaných 278 dní prodlení žalovaného proto činí tato zákonná pokuta (penále) celkem 13 900 Kč. Povinnost k zaplacení této částky by žalovanému dle citované zákonné úpravy nevznikla pouze v případě, že by její splnění nebylo spravedlivé požadovat či že by k nesplnění lhůty došlo zaviněním žalobců. Tyto zákonné podmínky však v dané věci nejsou na základě prokázaného skutkového stavu naplněny. Krajský soud zejména uzavřel, že takto zákonem stanovené podmínky nejsou naplněny jen na základě toho, že žalobci a) a b) podali dle prokázaného a nesporného skutkového stavu žalobu na určení neplatnosti stanov žalovaného ze dne 31. 5. 2018, tj. příslušného usnesení shromáždění vlastníků jednotek. V této části krajský soud přisvědčil žalobcům, že se jedná o realizaci jejich zákonem přiznaných práv, která tak nemůže být žalobcům přičítána k tíži ani za ni nemohou být žalobci jinak sankcionováni. Proto ani nemůže být jen v tomto spatřováno zavinění žalobců na tom, že žalovaný nesplnil svoji povinnost řádně a včas provést a doručit žalobcům vyúčtování služeb za rok 2019 Krajský soud dodává, že i za těchto konkrétních okolností bylo povinností žalovaného jako právnické osoby vycházet ze svých (aktuálně) platných stanov. K tomu je třeba dále zdůraznit, že nelze přehlédnout, že již ke dni 3. 6. 2020 byla k odvolání žalovaného usnesením Vrchního soudu v Praze (č. j. 6 Cmo 62/2020-146) zamítnuta žalovaným namítaná žaloba na určení neplatnosti jeho stanov ze dne 31. 5. 2018, z čehož ostatně sám žalovaný vycházel při shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. 6. 2020. Je tak zřejmé, že žalovaný měl i za takto namítaných konkrétních okolností dostatek času pro provedení a doručení včasného a řádného vyúčtování služeb za rok 2019, neboť v jeho prospěch svědčila lhůta až do 1. 9. 2020 (viz bod 14 shora). Proto krajský soud uzavřel, že nelze dospět ani k závěru, že by splnění této zákonné povinnosti nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat. Proto také námitky žalovaného ohledně jeho nejistoty, resp. opatrnosti ve vztahu k platnosti jeho stanov ze dne 31. 5. 2018 shledal krajský soud nedůvodné.

16. Ze všech uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že napadený rozsudek je ve výrocích I. a II., vždy v části, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům a) a b), resp. žalobcům c) a d) společně a nerozdílně částku 13 900 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 26. 6. 2021 do zaplacení, věcně správný. V tomto rozsahu proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, tedy včetně rozhodnutí o povinnosti žalovaného k zaplacení úroků z prodlení za uvedené období v zákonné výši, které okresní soud zcela správně skutkově i právně odůvodnil, a proto v této části je možné na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkázat.

17. Ve zbývajících částech výroků I. a II. krajský soud rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b), resp. žalobci c) a d) domáhali proti žalovanému zaplacení (další) částky 6 250 Kč se žalovaným úrokem z prodlení, neboť za žalované období od 1. 5. 2020 do 1. 9. 2020 a za den 7. 6. 2021 není žalovaný nárok na zaplacení zákonné pokuty důvodný, neboť žalovaný nebyl v tomto období celkem 125 dní se splněním uvedené povinnosti v prodlení.

18. Současně krajský soud na základě uvedeného výsledku řízení ve věci samé změnil také výroky III. a IV. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Krajský soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. shledal, že žalobci a) a b), resp. žalobci b) a c) byli ve věci úspěšní v rozsahu dvou třetin z celkové žalované částky, když ve zbývajícím rozsahu jedné třetiny byli neúspěšní. Proto žalobcům a) a b) i žalobcům c) a d) náleží proti žalovanému za řízení před okresním soudem náhrada nákladů v rozsahu rozdílu jejich úspěchu a neúspěchu, tj. v rozsahu jedné třetiny. Krajský soud shledal, že celková výše účelně vynaložených nákladů na straně žalobců v řízení před okresním soudem byla správně stanovena souhrnnou částkou 50 976 Kč dle původního písemného vyhotovení napadeného rozsudku, nepoť v opravném usnesení okresní soud nesprávně přehlédl, že soudní poplatek za žalobu byl skutečně jak žalobci a) a b), tak žalobci c) a d) zaplacen (pouze) v částce po 1 008 Kč (nikoliv v opravené, o 75 Kč vyšší částce 1 083 Kč), jak ostatně správně vyplývá z obsahu spisu - usnesení okresního soudu v této věci ze dne 28. 1. 2022, č.j. 9 C 314/20021-18. Ve zbývající části se krajský soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, podle nichž vznikly jak žalobcům a) a b), tak žalobcům c) a d) účelně vynaložené náklady při zastoupení každého ze žalobců advokátem v řízení před okresním soudem při konkrétně uvedených vždy 7,5 společných úkonech právní služby s odměnou sníženou o 20 %, tj. po 1 552 Kč. Každému ze žalobců tak vznikly náklady této odměny v celkové částce po 11 640 Kč. K tomu dále všem žalobcům vznikly za uvedené úkony právní služby náklady ve výši osmkrát paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, tj. ve výši 2 400 Kč. Na straně žalobců a) a b) tak vznikly náklady v částce 25 488 Kč a na straně žalobců c) a d) rovněž v částce 25 488 Kč. Z těchto nákladů pak jak žalobcům a) a b), tak žalobcům c) a d) náleží právo na náhradu v rozsahu shora zdůvodněné jedné třetiny, tj. vždy ve výši 8 496 Kč, kterou jim proto krajský soud, vždy společně a nerozdílně, přiznal.

19. Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. Ve shodě se závěry shora byli také v odvolacím řízení žalobci a) a b), resp. žalobci c) a d) úspěšní ve věci částečně, a to shodně jako v řízení před okresním soudem v rozsahu jedné třetiny. Proto také za odvolací řízení náleží žalobcům proti žalovanému právo na náhradu jedné třetiny jejich celkově účelně vynaložených nákladů. V odvolacím řízení se takto jedná u každého ze žalobců o odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání krajského soudu) se shodnou sníženou odměnou po 1 552 Kč a dále o celkovou paušální náhradu hotových výdajů za tyto dva úkony po 300 Kč Celkem tak činí na straně žalobců náklady odvolacího řízení 13 016 Kč, tj. na straně žalobců a) a b) v částce 6 508 Kč a na straně žalobců c) a d) rovněž v částce 6 508 Kč. Z těchto nákladů náleží jak žalobcům a) a b), tak žalobcům c) a d) právo na náhradu v rozsahu shora zdůvodněné jedné třetiny, tj. vždy ve výši 2 169 Kč, kterou proto krajský soud takto žalobcům, vždy společně a nerozdílně, na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal.

20. Krajský soud dodává, že ve shodě se závěry okresního soudu byla lhůta k plnění stanovena vždy delší v délce 15 dní od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.