9 C 417/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 37 731,68 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalobní návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 37 731,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 233 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 11. 2022 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 37 731,68 Kč s úrokem z prodlení z částky 29 233 Kč ve výši 15 % od 29. 11. 2022 do zaplacení. Tvrdil, že s žalovaným uzavřel dne 2. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součástí byly i obchodní podmínky, s nimiž byl žalovaný seznámen. Na základě podepsané smlouvy byla žalobcem žalovanému dne 9. 5. 2019 vyplacena zápůjčka ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit žalobci společně s jejími náklady, tj. obchodním úrokem ve výši 56 464 Kč a administrativním poplatkem ve výši 18 000 Kč, celkem se tedy zavázal vrátit částku 124 464 Kč, ve 35 měsíčních splátkách po 3 458 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 15. 6. 2019. Žalovaný platby dle předmětné smlouvy o zápůjčce hradil pouze částečně a žalobce proto v souladu s ustanovením článku 11 smlouvy o zápůjčce ve spojení s ustanoveními v článku 13. 7. obchodních podmínek zápůjčku zesplatnil ke dni 19. 9. 2022. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradami plateb tak eviduje za žalovaným pohledávku v celkové výši 37 731,68 Kč, sestávající z jistiny ve výši 19 646 Kč, z neuhrazených obchodních úroků ve výši 5 037 Kč, z neuhrazených poplatků za správu ve výši 3 500 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 1 360 Kč (877,05+483,55), smluvní pokuty v celkové výši 7 138,08 Kč (5 121+2 017,08) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 050 Kč.

2. Dále uvedl, že žalovaný na zápůjčku uhradil částky 28 832 Kč a 1 522 Kč, dluží tak částku 19 648 Kč, pokud jde o jistinu. Na obchodních úrocích za dobu ode dne sjednání splatnosti první měsíční splátky zápůjčky je evidována pohledávka ve výši 5 037 Kč, když žalovaný měl uhradit 56 071 Kč a do dne zesplatnění uhradil 51 034 Kč. Na neuhrazených poplatcích za správu zápůjčky je evidována pohledávka ve výši 3 500 Kč, kdy žalovaný měl uhradit 17 000 Kč a uhradil pouze částku 13 500 Kč. Za dobu do zesplatnění je požadován zákonný úrok z prodlení z neuhrazených částí zápůjčky ve výši 877,05 Kč a částka 483,55 Kč, celkem tak 1 360,60 Kč a to do data 28. 11. 2022, neboť na tuto dlužnou částku nebylo ničeho uhrazeno. Smluvní pokuty, které byly ve smlouvě dohodnuty, nebyly uhrazeny a činí celkovou částku 5 121 Kč a dále 2 017,08 Kč. Dle čl. 10 smlouvy o zápůjčce je požadována částka 1 050 Kč, která odpovídá skutečným nákladům na odeslání upomínek. Dále jsou požadovány zákonné úroky z prodlení z neuhrazené části zápůjčky, tedy z částky 29 233 Kč od 29. 11. 2022.

3. K výzvě soudu žalobce doplnil, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného splácet měsíčně částku 3 458 Kč, toto učinil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, zejména do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, prokazujících, že žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále především z informací získaných přímo od žalovaného, a to předložením výpisu z účtu žalovaného aktuálního před uzavřením smlouvy o konkrétní zápůjčce, ze kterého mimo jiné vyplynul pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši až minimálně 55 666,41 Kč čistého, což vyplývá z předložených výpisů z účtu žalovaného, výplatní pásky a formuláře příjmů a výdajů. Žalobce rovněž zohlednil, že část příjmů žalovaného byla tvořena čerpáním tzv. pay-day úvěrů a vkladů v hotovosti, kdy těmto byl přiřazen minimální možný koeficient. Pravidelný měsíční výdaj žalovaného žalobce vyhodnotil scooringovým systémem průměrně na částku 35 640,15 Kč, v níž byly zahrnuty výdaje žalovaného zahrnující platby, výběry hotovosti, poplatky, transakce platební kartou, rychlé půjčky k doplacení, splátky úvěrů, mobilní a domácí platby, platby za internet a pojištění. Žalovaný nad uvedený rámec výdajů ve výpisech z účtu a formulářů žádné další výdaje vynakládané měsíčně např. na nájemné, popř. na výživné v rámci své vyživovací povinnosti vůči dalším osobám, neuvedl. Rozdíl mezi vyhodnocenými příjmy a výdaji, při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel na částku 20 026,26 Kč a při započtení nové splátky ve výši 4 870,39 Kč činil částku 15 155,87 Kč. Pokud jde o dohodnutý smluvní úrok, má za to, že jeho výše je přiměřená, ač se jednalo o sazbu ve výši 58 % ročně. Má také za to, že při sjednávání tohoto úroku žalovaný v době sjednávání půjčky věděl zcela přesně, kolik zaplatí a dobrovolně se rozhodl, že na danou věc zaplatit chce.

4. Žalovaný k výzvě soudu k obsahu žalobního návrhu uvedl, že nárok uplatňovaný neuznává v plném rozsahu, neboť veškeré finanční nároky žalobce byly vyrovnány dne 25. 2. 2021 po předchozí vzájemné dohodě o předčasném splácení a veškeré dokumenty a vyčíslení má žalobce k dispozici, proto další požadavky považuje za neopodstatněné.

5. K námitkám žalovaného žalobce sdělil, že nerozporuje komunikaci účastníků o možnosti předčasného doplacení, když za tímto účelem vyčíslil závazky žalovaného částkou 41 728 Kč a současně žalovanému vymezil termín, k němuž musí tuto částku uhradit. Žalovaný však tuto částku uhradil až po stanoveném termínu, kdy již možnost předčasného doplacení nebyla aktuální. Předmětná částka uhrazená žalovaným tak byla započtena na úhradu v té době dlužných splátek, s nimiž byl žalovaný v prodlení. O stávajícím dluhu byl žalovaný vyrozuměn i předžalobní upomínkou a žalobce proto na žalobě trvá v plném rozsahu, když k předčasnému splacení dlužných částek nedošlo.

6. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, ani neomluvil a soud proto jednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených.

7. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 2. 5. 2019, výpisem z účtu žalobce, výzvou k úhradě dlužných splátek s upozorněním o možném zesplatnění ze dne 1. 8. 2022, oznámením o zesplatnění pohledávky ze dne 19. 9. 2022, vyčíslením pohledávky a předžalobní upomínkou měl soud prokázáno, že žalobce na základě shora uvedené smlouvy poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou zaplatit i náklady zápůjčky ve výši 74 464 Kč, celkem tedy částku 124 464 Kč, a to ve 36 měsíčních splátkách po 3 458 Kč se splatností vždy k 15. dni v příslušném měsíci. Splatnost první splátky byla sjednána dnem 15. 6. 2019. Pevná úroková sazba zápůjčky činila 58 % ročně, RPSN 103,4 %. [příjmení] 50 000 Kč byla žalovanému zaslána bezhotovostně na účet dne 9. 5. 2019. Žalovaný se s plnění dostal do prodlení, dopisem ze dne 19. 9. 2022 žalobce proto žalovanému oznámil zesplatnění zápůjčky, vyčíslil dlužnou částku na 43 903,25 Kč a k zaplacení dluhu určil lhůtu nejpozději do 11. 10. 2022. Jistina byla vyčíslena částkou 21 168 Kč, úroky částkou 5 303 Kč, administrativní poplatky částkou 4 000 Kč, zákonný úrok do zesplatnění částkou 2 225,25 Kč a smluvní pokuta částkou 11 207 Kč. Žalovaný byl prostřednictvím právního zástupce žalobce upomínán, dlužnou částku však nevyrovnal. 8. [příjmení] z databází předložených žalobcem bylo zjištěno, že žalovaný k datu 2. 5. 2019 nebyl v insolvenci, ani v exekuci a měl platný občanský průkaz. Výpisem z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] bylo zjištěno, že za období 20. 12. 2018 až 18. 1. 2019 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu záporný, a to - 13 071,40 Kč, konečný zůstatek rovněž záporný, ve výši - 27 158,34 Kč, za období od 19. 1. 2019 až 19. 2. 2019 2017 měl konečný zůstatek - 7 662,39 Kč, v období 20. 2. 2019 – 19. 3. 2019 byl konečný záporný zůstatek na účtu - 20 664,29 Kč a v období od 20. 3. 2019 záporný zůstatek na účtu - 12 880 Kč. Sjednaný limit povoleného debetu byl vždy 30 000 Kč. Z výpisu bylo rovněž zjištěno, že v uvedeném období si žalovaný sjednal celou řadu půjček u různých subjektů ([právnická osoba] ve výši 40 000 Kč, [právnická osoba] rovněž 40 000 Kč, dále u [právnická osoba], u [právnická osoba], u [právnická osoba], u [právnická osoba], několikrát u Thepay. [právnická osoba], v některém měsíci si vzal i 2 úvěry ve vyšších částkách a splácel zápůjčky i u jiných subjektů. Příjem žalovaného činil v únoru 2019 částku 34 443 Kč, v březnu 2019 částku 89 273 Kč a v dubnu 2019 částku 29 957 Kč.

9. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze sjednat i úroky (§ 2392 odst. 1 o.z.).

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný.

15. Žalobce se domáhal zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva byla žalobcem uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitele, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § [číslo], § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

16. V daném případě žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z lustrace veřejně dostupných rejstříků, která byla s negativním výsledkem a dále z výpisů z účtu žalovaného, z něhož však nevyvodil správné závěry, když z těchto vyplývalo, že zůstatky na účtu žalovaného byly vždy ke konci zkoumaného období záporné v mnoha tisícových částkách a byly kryty v každém měsíci mnoha dalšími zápůjčkami či úvěry, jak vyplývá z údajů uvedených ve výpisech a uvedených s odstavci 8 tohoto rozsudku. Soud tak má za to, že žalobce řádně nevyhodnotil příjmy a zejména výdaje žalovaného, neměl k dispozici žádné další údaje k jeho osobním a dalším poměrům a potřebám, zejména neměl zjištěny výdaje žalovaného týkající se jeho bydlení, dopravy apod., když sám žalobce uvedl, že žalovaný nad uvedený rámec výdajů ve výpisech z účtu a formulářů žádné další výdaje vynakládané měsíčně např. na nájemné, inkaso, popř. na výživné v rámci své vyživovací povinnosti vůči dalším osobám, neuvedl. Žalobce sice dále uváděl, že dle výpisu z účtu byl rozdíl mezi vyhodnocenými příjmy a výdaji žalovaného 20 026,26 Kč a při zápočtu splátky z této zápůjčky mu zbude částka 15 155,87 Kč. Nevzal v úvahu, že v každém měsíci měl žalovaný vždy jen záporné zůstatky na účtu, vykrývané dalšími půjčkami. Splátka hypotéky, kterou žalovaný uváděl v dotazníkovém formuláři, také nebyla z výpisu zřejmá. Právě absence řádného objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňovala řádně zjistit poměr mezi příjmy a výdaji, tedy posoudit to, zda žalovanému zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení celého úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobce se úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru zabýval jen povrchně, což samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

17. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů a zejména jejich vyhodnocení. Důsledkem tak je absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak může omezit jen na vrácení zůstatku jistiny poskytnuté zápůjčky, tedy bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o.z. shora citovaného.

18. V daném případě žalobce zapůjčil žalovanému částku 50 000 Kč a dle smlouvy žádal vrátit částku ještě více jak dvojnásobnou, a to částku 124 464 Kč, když jen úrok 58 % ročně lze považovat za lichvářský a ten měl spolu s administrativním poplatkem činit částku 74 464 Kč, tedy částku vyšší než byla jako zápůjčka poskytnuta. Z uvedené zápůjčky, žalovaný vrátil již částku 94 354 Kč, když jak žalobce uvedl, na jistinu byla uhrazena částka 30 354 Kč, na úroky 51 034 Kč a dále částka 13 500 Kč. Je tak zřejmé, že byla vrácena již částka vyšší než poskytnutá ve výši 50 000 Kč. Soudu tak nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout, neboť žalovaný žalobci na bezdůvodném obohacení uhradil více, než byla povinen vrátit.

19. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci úspěšný, z obsahu spisu však bylo zjištěno, že mu dosud žádné náklady řízení nevznikly.