5 C 57/2021

Plný text

Okresní soud v Pelhřimově rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Nováčkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 105 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 105 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 105 000 Kč od 1.3.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 66 120,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově náklady řízení ve výši 1 342,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2 5 C 57/2021 1. Žalobce podal u zdejšího soudu dne 5.3.2021 žalobu a domáhal se vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uvedenou v I. výroku tohoto rozsudku z důvodů uvedených v 3. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku.

2. Nárok žalobce se dle žaloby odvíjí od dvou řízení vedených u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 22/2015 a 5 Exe 185/2016. V řízení sp.zn. 5 C 22/2015 byla projednávána věc, v níž se [celé jméno žalovaného] jako žalobce domáhal proti [anonymizována dvě slova] [obec] [obec] jako žalovanému uložení povinnosti žalovanému přijmout jej za svého člena. Rozsudkem zdejšího soudu z 15.6.2015, č.j. 5 C 22/2015-125, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, z 20.10.2015, č.j. 15 Co 512/2015-157, byla žalovanému uložena povinnost přijmout žalobce za svého člena do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodnutí nabylo právní moci 20.11.2015 a stalo se vykonatelným 21.2.2016. Dne 5.1.2016 bylo ve věci podáno uvedeným žalovaným dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo spojeno s návrhem na odklad vykonatelnosti napadaného rozhodnutí. Dovolacímu soudu byl spis zdejším soudem předložen 1.2.2016, dovolacím soudem nebyla vykonatelnost rozhodnutí odložena a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky v Brně z 15.2.2018 č.j. 29 Cdo 467/2016-192, byly shora uvedené rozsudky soudů prvého i druhého stupně zrušeny a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci 12.3.2018. Dne 23.2.2016 podal [celé jméno žalovaného] jako oprávněný návrh na nařízení exekuce s tvrzením, že povinný povinnost uloženou mu rozhodnutím soudu nesplnil a dne 29.2.2016 pod č.j. 5 Exe 185/2016-22 zdejší soud ve smyslu § 43a odst. 3 ex. řádu nařídil exekuci shora uvedeného vykonatelného rozhodnutí zdejšího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího, jak k vydobytí základní povinnosti týkající se přijmutí oprávněného za člena povinného, tak k vydobytí povinnosti týkající se zaplacení nákladů nalézacího řízení. Exekuci provádějící soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] – [anonymizováno], exekučním příkazem z 20.4.2016, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci 12.8.2016, uložil k vymožení povinnosti povinného přijmout oprávněného za svého člena povinnému pokutu 35 000 Kč, kterou byl povinný povinen zaplatit státu do tří dnů od právní moci exekučního příkazu s tím, že pokuta připadá státu. Další exekučním příkazem z 6.9.2016, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci 13.9.2016, uložil povinnému k vymožení stejné povinnosti další pokutu 70 000 Kč. Obě tyto pokuty povinný zaplatil na účet zdejšího soudu. Povinný oznámil podáním z 7.10.2016 zdejšímu soudu, že dne 18.9.2016 proběhlo jednání členské schůze dlužníka, na kterém byla přijata změna stanov a došlo členskou schůzí zároveň ke schválení přijetí oprávněného za svého člena. Tuto skutečnost povinný dokladoval zápisem z členské schůze, z něhož tato skutečnost vyplývá. Dne 16.11.2016 soudní exekutor vydal vyrozumění o skončení exekuce, neboť 11.11.2016 zaniklo jeho oprávnění k vedení exekuce a došlo ke skončení exekuce v důsledku vymožení vymáhané povinnosti, uložených pokut, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, když před tím usnesením z 2.11.2016, č.j. [číslo jednací], ve smyslu § 268 odst. 1 písm. c) k návrhu oprávněného zastavil exekuci v rozsahu vymáhané povinnosti týkající se přijetí oprávněného za člena. K tomuto zastavení exekuce došlo k návrhu oprávněného, který byl podán poté, co bylo zastavení exekuce z důvodu splnění povinnosti navrženo povinným. Dále usnesením z 16.11.2016, č.j. [číslo jednací], zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce co do nákladů exekuce a uložené pokuty z důvodu skončení exekuce vymožením a z toho plynoucího zániku pověření soudního exekutora. Protože oprávněný byl v průběhu exekučního řízení přijat za člena povinného, vzal jako žalobce ve věci sp.zn. 5 C 22/2015 po shora uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu žalobu zpět, neboť byl za člena přijat, usnesením zdejšího soudu z 6.6.2018, č.j. 5 C 22/2015-259, však bylo rozhodnuto ve smyslu § 96 odst. 6 o.s.ř., že zpětvzetí žaloby není účinné a následně rozsudkem zdejšího soudu z 6.6.2019, č.j. 5 C 22/2015-326, byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu 3 5 C 57/2021 z 17.10.2019, č.j. 15 Co 288/2019-378 a dovolání podané proti němu bylo usnesením dovolacího soudu z 24.2.2021, č.j. 27 Cdo 337/2020-404, které nabylo právní moci 2.3.2021, odmítnuto. V důsledku zrušení exekučního titulu prvním shora uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu z 15.2.2018 podal povinný v uvedené exekuční věci opět 4.5.2018 návrh na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a soudní exekutor usnesením z 1.7.2020, č.j. [číslo jednací], exekuci zastavil v rozsahu nákladů exekuce, nákladů oprávněného a vymáhání pokut a doplňujícím usnesením z 22.7.2020, č.j. [číslo jednací], zastavil řízení o návrhu povinného ze dne 4.5.2018 na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti přijmout oprávněného za svého člena, neboť v tomto rozsahu již byla exekuce pravomocně zastavena z důvodu splnění vymáhané povinnosti povinným již usnesením z 2.11.2016, č.j. [číslo jednací].

3. Nyní se domáhá žalobce na žalovaném zaplacení částky 105 000 Kč, jedná se o shora uvedené pokuty 35 000 Kč a 70 000 Kč zaplacené žalobcem jako povinným na účet zdejšího soudu v exekučním řízení sp.zn. 5 Exe 185/2016. Žalobce v žalobě uvedl vývoj průběhu řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 5 C 22/2015, uvedl, že 4.9.2016 zaslal zdejšímu soudu v exekuční věci přípis ohledně přijetí [anonymizována dvě slova] za svého člena, k čemuž přiložil zápis z členské schůze z 29.5.2016, na jejímž zasedání byl projednán exekuční titul a přijato usnesení, kterým povinný vzal exekuční titul na vědomí, dále usnesení, kterým došlo ke zvýšení vstupního členského příspěvku na 11 500 Kč a bylo konstatováno, že pokud [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] tento příspěvek neuhradí, nebude dále považován za člena spolku. Přípis byl soudu doručen 6.9.2016, stejného dne vydal soudní exekutor další exekuční příkaz ohledně pokuty 70 000 Kč a proto následně žalobce jako povinný na dalším zasedání členské schůze přijal nové usnesení o přijetí [anonymizována dvě slova] za svého člena a dopisem z 7.10.2016 jej o tom výslovně vyrozuměl, v návaznosti na to zaslal soudnímu exekutorovi oznámení o splnění povinnosti, návrh na zastavení exekuce a žádost o potvrzení o upuštění od vymáhání pokut. S ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu z 15.2.2018, č.j. 29 Cdo 467/2016-192, kterým byl zrušen exekuční titul, byla dle žalobce exekuce vedena od samého počátku neoprávněně, exekuce jako celek neměla vůbec proběhnout. Po zrušení exekučního titulu žalobce přistoupil k vyloučení žalovaného ze spolku, resp. k revokaci dříve přijatého usnesení členské schůze o jeho přijetí, tento postup žalovaný napadl žalobou, ve které se domáhal určení neplatnosti rozhodnutí o jeho vyloučení, věc byla vedena u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 257/2019, rozsudkem z 23.8.2019, č.j. 13 Cm 257/2019-128, byla žaloba zamítnuta a uvedený soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek, kterým byla žalobci uložena povinnost přijmout žalovaného za člena žalobce, není rozsudkem na plnění, ale rozsudkem na nahrazení projevu vůle a i z tohoto důvodu dle žalobce byla exekuce vedena rovněž neoprávněně, neměla být nikdy nařízena, neboť se jedná v případě exekučního titulu o nevykonatelný rozsudek. S ohledem na to představují uhrazené pokuty žalobcem ve výši 105 000 Kč škodu, která mu vznikla, odpovědným za vznik této škody je žalovaný, jakožto iniciátor celého exekučního řízení. Tato svá žalobní tvrzení následně v průběhu řízení doplnil v tom směru, že dle jeho názoru měl žalovaný po právní moci exekučního titulu žalobce požádat o přijetí za člena a pokud tak neučinil a nesplnil ani další podmínky stanovené stanovami spolku, nebyl žalobce povinen jej za svého člena přijmout, návrh žalovaného jako oprávněného na nařízení exekuce byl předčasný a pokud žalovaný návrh na nařízení exekuce podal, porušil tím svou obecnou povinnost předcházet vzniku újmy dle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále pouze o.z.). Odpovědnosti za toto jednání jej nemůže zbavit fakt, že soud jeho návrhu na nařízení exekuce vyhověl. Přesto pod tíhou exekuce žalobce svolal členskou schůzi, na které přijetí žalovaného projednal, ze zápisu z členské schůze z 29.5.2016 je evidentní, že žalobce měl vůli žalovaného za člena přijmout, žalovaný však, jak vyplývá z jeho projevu, zájem o přijetí za člena neprojevil, nebyl oprávněn si vymiňovat jaká rozhodnutí má žalobce přijmout. Je tedy zřejmé, že žalobce nebyl v prodlení se splněním své povinnosti, neboť žalovaný nepodal přihlášku za člena, exekuce byla vedena neoprávněně, za zahájení exekuce nese 4 5 C 57/2021 odpovědnost žalovaný, který zahájení exekuce navrhl s vědomím podaného dovolání proti exekučnímu titulu, čímž porušil svou obecnou povinnost předcházet vzniku újmy. Navíc nelze pominout, že ačkoliv žalobce na členské schůzi 29.5.2016 učinil vše za účelem toho, aby dostál své povinnosti přijmout žalovaného za svého člena, odmítl žalovaný tento postup akceptovat, chtěl zkontrolovat stanovy a provozní řád a kladl si podmínky, za kterých má být do spolku přijat. Nikdy již spolku potom neoznámil, zda si přeje být jeho členem či nikoli. Přesto ve svém návrhu z 1.8.2016 na uložení další pokuty tvrdil, že spolek svou povinnost nesplnil, jednal tak s úmyslem co nejvíce žalobce poškodit, byl si vědom toho, že soudní exekutor se řídí pouze sdělením oprávněného ohledně toho, zda povinnost byla splněna či nikoli a jednal tak záměrně v rozporu s dobrými mravy, čímž porušil svou obecnou povinnost stanovenou § 3 odst. 1 o.z. a způsobil tak záměrně spolku škodu ve výši uložené druhé pokuty.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, jako oprávněný podal exekuční návrh na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudu, exekučním návrhu tedy nebyl neoprávněný a nic na tom nemění ani skutečnost, že po skončení exekuce došlo rozhodnutím dovolacího soudu ke zrušení exekučního titulu, pokuty uložené žalobci v exekuci zavinil výhradně žalobce, který nerespektoval vykonatelná rozhodnutí soudu. Exekuční titul byl rozsudkem na plnění, nikoli na nahrazení projevu vůle. To, že podal návrh na nařízení exekuce znamená, že po celou dobu na svém přijetí za člena žalobce trval, ze stanov vyplývá, že o přijetí za člena rozhoduje členská schůze svým usnesením a až do data 18.9.2016 v tomto směru nebylo usnesení členskou schůzí vydáno. Navíc sám žalobce revokoval usnesení o přijetí žalovaného za svého člena, jednalo se o revokaci usnesení z 18.9.2016 a byl si tedy vědom toho, že dříve žádné jiné usnesení o členství žalovaného přijato nebylo. Pokud žalobce nebyl spokojen s průběhem exekuce, s tím, že mu byla uložena pokuta, mohl dát svůj nesouhlas najevo návrhem na částečné zastavení exekuce. Na své straně nespatřuje jediný důvod k odpovědnosti za žalobcem požadovanou újmu.

5. Základním předpokladem vzniku škody je ve smyslu § 2909 a § 2910 o.z., za situace, kdy se mezi účastníky nejednalo o smluvní vztah, porušení dobrých mravů či povinnosti stanovené zákonem, ať již ve formě aktivního konání či opomenutí, vznik škody poškozenému takovým jednání a samozřejmě existence příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a vznikem škody.

6. Pokud se jedná o tvrzení žalobce ohledně neoprávněnosti nařízené exekuce z toho důvodu, že exekuční titul byl následně zrušen po provedení exekuce rozhodnutím dovolacího soudu, jak je uvedeno v 2. odstavci tohoto odůvodnění a že exekuce neměla být nařízena i s ohledem na charakter exekučního titulu, který není rozsudkem na plnění, ale rozsudkem na nahrazení projevu vůle, konstatuje soud, že rozsudek zdejšího soudu z 15.6.2015, č.j. 5 C 22/2015-125, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu z 20.10.2015, č.j. 15 Co 512/2015-157, nabyl právní moci a za této situace pokud oprávněný měl za to, že povinný svou povinnost nesplnil, byl oprávněn podat po uplynutí lhůty k plnění, tedy po vykonatelnosti rozhodnutí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí dle § 251 odst. 1 o.s.ř. či návrh na nařízení exekuce dle § 35 odst. 1 ex. řádu. Jednalo se o rozsudek, který povinnému ukládal konkrétní povinnost, stanovil konkrétní lhůtu, ve které je povinný povinen svou povinnost splnit. Že žalobce jako povinný k datu nařízení exekuce svou povinnost nesplnil vlastně žalobce ani nerozporuje a svým tvrzením shora to potvrzuje. Pokud byl návrh oprávněným na nařízení exekuce podán u soudního exekutora 23.2.2016, tedy v době, kdy již ve věci probíhalo dovolací řízení zahájené dne 5.1.2016, neměla tato skutečnost žádného vlivu na vykonatelnost exekučního titulu, k datu zahájení exekučního řízení a ani v jeho průběhu a celém průběhu dovolacího řízení nebyla dovolacím soudem k návrhu žalobce vykonatelnost odložena a tedy po celou takovou dobu byl exekuční titul vykonatelný. To, že v souladu se zákonem a poučením soudu na jeho rozhodnutí se oprávněný domáhal exekučně splnění povinnosti povinným, který svou povinnost dobrovolně nesplnil, nemůže znamenat odpovědnost žalovaného za žalobcem tvrzený vznik škody ve formě uložení shora uvedených 5 5 C 57/2021 dvou pokut. Pokud by povinný svou povinnost ve lhůtě uvedené v exekučním titulu splnil, nemusela být exekuce vůbec nařizována a nemuselo dojít k uložení předmětných pokut. S tvrzením žalobce, že exekuční titul není rozsudkem na plnění, ale rozsudkem nahrazujícím projev vůle žalovaného zdejší soud nesouhlasí, z charakteru exekučního titulu je jednoznačné, že byla uložena konkrétní povinnost, kterou povinný měl splnit v soudem stanovené lhůtě. Své tvrzení žalobce odvozuje z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23.9.2019, č.j. 13 Cm 257/2019-128, kterým bylo rozhodnuto o žalobě podané [celé jméno žalovaného] proti [anonymizována dvě slova] [obec] [obec], v níž se domáhal, aby soud vyslovil, že rozhodnutí členské schůze ze dne 8.4.2018 o zrušení rozhodnutí členské schůze z 18.9.2016 o jeho přijetí za člena a o vyloučení ze spolku je neplatné. V odůvodnění rozhodnutí uvedený soud uvedl tento závěr, tedy že předmětný exekuční titul je rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle, tedy rozhodnutí na základě něhož se navrhovatel stal členem spolku již právní mocí takového rozhodnutí bez ohledu na to, zda si spolek byl tohoto právního důsledku vědom. Tento názor Krajského soudu v Českých Budějovicích však nesdílel Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který svým usnesením z 22.10.2021, č.j. 6 Cmo 314/2019-151, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích změnil a rozhodl ve vztahu k navrhovateli, že rozhodnutí členské schůze z 8.4.2018, pokud jím členská schůze revokovala usnesení přijaté 18.9.2016, jímž byl přijet za člena, je neplatné, a dále tak, že zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze z 8.4.2018, pokud jím členská schůze navrhovatele vyloučila z členství. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že se nejedná v případě exekučního titulu o rozhodnutí nahrazující projev vůle žalovaného, na základě takového rozhodnutí se žalovaný nestal členem žalobce, ale stal se jeho členem na základě rozhodnutí členské schůze. Za této situace soud konstatuje, že pokud žalobce jako povinný svou povinnost uloženou mu exekučním titulem nesplnil, zcela oprávněně žalovaný jako exekuční oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, podané dovolání nemělo žádný vliv na vykonatelnost exekučního titulu, tuto vykonatelnost byl oprávněn odložit pouze dovolací soud, ten však vykonatelnost neodložil. Na straně žalovaného tedy v tomto směru soud nespatřuje žádné porušení jeho povinností, které by mělo za následek odpovědnost za žalobcem tvrzenou škodu.

7. Dalším žalobcem tvrzeným důvodem odpovědnosti žalovaného je předčasnost podání návrhu na nařízení exekuce, protože po právní moci exekučního titulu nepožádal o přijetí za člena. Soud konstatuje, že splnění povinnost žalobce jako povinného nebylo žádným způsobem vázáno splnění nějaké povinnosti žalovaným, na splnění nějaké podmínky apod.. Jednoznačně byla uložena povinnost v konkrétní lhůtě přijmout žalovaného za člena žalobce, v rámci této povinnosti nebylo stanoveno, že by podmínkou splnění mělo být i konkrétní jednání oprávněného ve formě podání přihlášky za člena. Žalobce měl dle názoru soudu v soudem stanovené lhůtě přistoupit ke splnění své povinnosti, tedy k přijetí žalovaného za svého člena a pokud tak neučinil, byl žalovaný oprávněn podat návrh na nařízení exekuce. Důvody odpovědnosti žalovaného v tomto směru k náhradě škody tedy soud též neshledává.

8. Pokud se jedná o další tvrzení žalobce, že dostál své povinnosti přijmout žalovaného za svého člena již na členské schůzi 29.5.2016, které soudní exekutor neakceptoval a z tohoto důvodu bylo žalobcem přistoupeno k přijetí na členské schůzi 18.9.2016, konstatoval soud v průběhu řízení zápis z členské schůze žalobce z 29.5.2016 a dle názoru soudu z obsahu tohoto zápisu a vyhotoveného usnesení členské schůze nevyplývá, že by žalovaný byl tehdy za člena přijat. Z tohoto zápisu sice vyplývá, že tehdejší předseda [jméno] [příjmení] sdělil, že hlavním bodem bude projednání přijetí žalovaného (tehdy též i otce žalovaného) za člena spolku na základě soudního rozhodnutí sp.zn. 15 Co 512/2015-157, byla zapsána debata mezi s žalovaným a jeho otcem ohledně jejich výtek k povolence a vstupnímu poplatku, jejich žádosti o zaslání stanov a provozního řádu, která byla předsedou ukončena s tím, že soud nařídil přijmout žalovaného za člena a toto rozhodnutí [anonymizována dvě slova] touto schůzí plní, takže jsou přijímáni za členy, byla 6 5 C 57/2021 stanovena výše členského příspěvku na 11 500 Kč s tím, že o přijetí se nehlasovalo, neboť tak rozhodl soud. I z vyhotoveného usnesení z jednání členské schůze z tohoto dne pak vyplývá, že členská schůze vzala na vědomí předmětné soudní rozhodnutí, souhlasí s hrazením vstupního členského příspěvku 11 500 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení z této členské schůze, do doby uhrazení příspěvku nebude přijatým členům vydána povolenka k lovu a konstatovala, že pokud nebude vstupní členský příspěvek uhrazen, nelze nadále žalovaného považovat za člena spolku. Z obsahu tohoto zápisu a usnesení je dle názoru soudu zcela zřejmé, že o přijetí žalovaného za člena žalobce nebylo při této členské schůzi vůbec rozhodováno, hlasováno, byl dokonce upraven v rozporu se stanovami co do výše vstupní členský příspěvek. Pokud tyto listiny ve formě zápisu a usnesení byly žalobcem jako povinným předloženy soudnímu exekutorovi v rámci oznámení o splnění uložené povinnosti (nikoli soudu, jak v žalobě žalobce tvrdí), i soudní exekutor povinnost nepovažoval za splněnou, jak vyplývá z obsahu jím vydaného exekučního příkazu ohledně uložení druhé pokuty, stejně jako žalovaný v návrhu z 1.8.2016 na uložení další pokuty. Následně až písemným podáním ze 7.10.2016 povinný soudu oznámil, že 18.9.2016 proběhlo jednání členské schůze, která mimo jiné schválila přijetí oprávněného za svého člena. Z obsahu zápisu z této členské schůze je patrné, že bylo přistoupeno k hlasování o přijetí oprávněného za člena spolku a po provedeném hlasování byl za člena spolku přijat. I z výpovědi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], nynějšího předsedy žalobce, v roce 2016 jeho člena, vyplývá se opravdu přímo o přijetí žalovaného za člena nehlasovalo, podle jeho názoru rozhodl o přijetí žalobce za člena již před členskou schůzí výbor a ten členské schůzi toto přijetí za člena oznámil, neví kdy a kde výbor o přijetí za člena rozhodoval. I svědek [jméno] [příjmení], v roce 2016 předseda žalobce, potvrdil ve své výpovědi, že v rámci členské schůze 29.5.2016 se o přijetí žalovaného za člena fakticky nehlasovalo, sám jako předseda oznámil, že hlasování není nutné, protože tak rozhodl soud. Uvedl, že na jedné straně po této členské schůzi se spolek domníval, že žalovaný je za člena přijat, na druhé straně však do seznamu členů žalovaného nezapsal z důvodu nezaplaceného vstupního členského poplatku, o přijetí nikdy nerozhodoval výbor, to dle stanov náleží do pravomoci pouze členské schůze, ta rozhodla o přijetí na schůzi z 18.9.2016 po uložení druhé pokuty. Soud konstatuje, že i ze stanov žalobce vyplývá, že nejvyšším orgánem spolku je členská schůze, které přísluší mimo jiné rozhodovat o přijetí a vyloučení člena. Z obsahu zápisu z členské schůze z 29.5.2016 i výpovědí tehdejšího i současného předsedy žalobce vyplývá dle názoru soudu, že při této schůzi nedošlo k přijetí žalovaného za člena žalobce, o jeho přijetí nebylo hlasováno, v podstatě bylo pouze oznámeno rozhodnutí soudu u uložení povinnosti jej za člena přijmout. Jedná se nyní dle názoru soudu ze strany žalobce o tvrzení zcela účelové, sám žalobce již v průběhu exekučního řízení uznal, že dne 29.5.2016 k přijetí nedošlo, protože dne 18.9.2016 na další členské schůzi již kvalifikovaným způsobem o přijetí žalovaného za člena rozhodnul, po celou následnou dobu z toho vycházel, na členské schůzi dne 8.4.2018 revokoval usnesení z 18.9.2016 o přijetí žalovaného za člena a vyloučil žalovaného jako člena přijatého na schůzi dne 18.9.2016, nijak tímto způsobem nepostupoval ve vztahu k členské schůzi z 29.5.2016 a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23.9.2019, č.j. 13 Cm 257/2019-128, netvrdil ani takovou skutečnost v řízení o neplatnost vyloučení žalovaného ze spolku a uvedený soud včetně soudu odvolacího, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, neměly pochyb o tom, že pokud členství žalobce u žalovaného vzniklo, vzniklo přijetím na členské schůzi dne 18.9.2016. Pak za této situace soud ani v tomto žalobcem tvrzeném případě nespatřuje na straně žalovaného jakoukoliv odpovědnost na žalobcem tvrzený vznik škody. Ze shora uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítnul. Nepovažoval za nutné k návrhu žalobce doplňovat dokazování výslechem dalších svědků [příjmení] a [příjmení], kteří byli přítomni členským schůzím žalobce, obsah a způsob jednání členských schůzích vyplývá z důkazů, které soud provedl ve formě zápisů z členských schůzí a výslechu současného i bývalého předsedy žalobce. 7 5 C 57/2021 9. Protože žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, má proti žalobci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Jedná se o odměnu za 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 24.4.2021, vyjádření k doplnění žaloby ze dne 30.1.2022, vyjádření k doplnění žalobních tvrzení ze dne 5.12.2022, účast při jednáních soudu dne 10.10.2022 a 16.2.2023, vždy v rozsahu dvou úkonů, protože každé jednání přesáhlo dvě hodiny) po 5 300 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších (dále pouze advokátní tarif), 8 paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále se dle § 14 odst. 2 advokátního tarifu jedná o náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy 2 650 Kč za účast při jednání soudu dne 6.1.2022, které se nekonalo, neboť ještě před jednáním ve věci samé účastníci požádali o jeho odročení. Ve vztahu ke každému ze shora uvedených tří jednání se dále jedná o náhradu za promeškaný čas mezi sídlem advokáta a sídlem soudu, vždy při 6 půlhodinách při sazbě 100 Kč/půlhod dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, tedy 1 800 Kč. Ke každému z jednání se dále jedná o náhradu jízdného, když vždy byl použit automobil o průměrné spotřebě 5,9 l nafty /100 km a bylo ujeto 244 km. Za jednání z 6.1.2022 se jedná o náhradu jízdného dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 1 666,50 Kč (na paušální náhradě 1 146,80 Kč při sazbě 4,70 Kč/km, na náhradě spotřebované nafty 519,70 Kč při její ceně 36,10 Kč), za jednání z 10.10.2022 o náhradu jízdného dle téže vyhlášky ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb. ve výši 1 824,90 Kč (na paušální náhradě 1 146,80 Kč při sazbě 4,70 Kč/km, na náhradě spotřebované nafty 678,10 Kč při její ceně 47,10 Kč) a za jednání z 16.2.2023 o náhradu jízdného dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve výši 1 903,70 Kč (na paušální náhradě 1 268,80 Kč při sazbě 5,20 Kč/km, na náhradě spotřebované nafty 634,90 Kč při její ceně 44,10 Kč). Ze součtu shora uvedených nákladů 54 645,10 Kč se dále jedná o 21% DPH, která činí 11 475,50 Kč Celkem se jedná o náklady řízení ve výši 66 120,60 Kč a soud uložil žalobci povinnost tyto náklady řízení žalovanému zaplatit, a to ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho právního zástupce. Pokud žalovaný požadoval přiznání odměny a paušálu i v souvislosti s jeho písemným vyjádřením z 15.2.2023, bylo sice takovéto písemné vyjádření uskutečněno, dle soudu se však nejednalo ze strany žalovaného o účelně vynaložené náklady řízení, jednalo se o písemné vyjádření žalovaného k vyjádření žalobce, takovéto vyjádření nebylo soudem vyžadováno, neobsahovalo uvedení nových skutečností a bylo uskutečněno den před jednáním soudu a tedy skutečnosti v něm uvedené mohly být soudu sděleny právě při tomto jednání.

10. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalobci jako ve věci neúspěšnému účastníkovi, u něhož nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků povinnost zaplatit státu na účet zdejšího soudu náklady, které státu vznikly ve výši 1 342,70 Kč na vyplaceném svědečném (výslech svědka [jméno] [příjmení]).