10 C 65/2025

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Větrovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 122 718,50 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 122 718,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 143 Kč od 11. 10. 2016 do zaplacení, z částky 4 235 Kč od 4. 11. 2016 do zaplacení, z částky 4 235 Kč od 7. 12. 2016 do zaplacení, z částky 3 933 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, z částky 4 235 Kč od 9. 2. 2017 do zaplacení, z částky 5 082 Kč od 3. 3. 2017 do zaplacení, z částky 4 235 Kč od 15. 5. 2017 do zaplacení, z částky 4 235 Kč od 15. 5. 2017 do zaplacení, z částky 9 377,50 Kč od 10. 6. 2017 do zaplacení, z částky 4 289 Kč od 18. 8. 2017 do zaplacení, z částky 4 289 Kč od 18. 8. 2017 do zaplacení, z částky 4 289 Kč od 11. 9. 2017 do zaplacení, z částky 21 750 Kč od 15. 1. 2018 do zaplacení, z částky 8 827 Kč od 16. 3. 2018 do zaplacení a z částky 34 564 Kč od 21. 10. 2018 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 29 918,24 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 122 718,50 Kč s odůvodněním, že jako podnikatelka v oboru účetnictví poskytla žalovanému v letech 2016 až 2018 na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo služby spočívající ve vedení účetnictví, zpracování mezd, daňových přiznání a související administrativní činnosti. Za řádně poskytnuté služby vystavila faktury. Žalovaný se po celou dobu spolupráce nacházel ve složité finanční situaci a opakovaně žádal o odklad splatnosti. Při telefonických hovorech i osobních setkáních žalobkyni ujišťoval o svém dluhu a sliboval jeho budoucí úhradu. Tímto jednáním soustavně a opakovaně verbálně uznával existenci, důvod i výši svých závazků vůči žalobkyni. Žalovaný veškeré předmětné faktury zahrnul do své daňové evidence a u Finančního úřadu v , adresa, nárokoval a obdržel odpočet DPH. Žalobkyně odvedla DPH z uvedených faktur, ale nikdy neobdržela od žalovaného úhradu. Tímto jednáním žalovaný jednoznačně a aktivně projevil vůli považovat faktury za platné a existující doklady, které zakládají jeho závazek. Vzhledem k dlouhodobému neplnění závazků, s cílem zajistit své pohledávky a právně formalizovat opakovaná ústní ujištění žalovaného, předložila žalobkyně dne 9. 10. 2018 žalovanému k podpisu listinu s názvem „Věc: Uznání závazků“. Tato listina obsahuje přesný soupis dlužných faktur a jejich částek za roky 2016-2018 s celkovou dlužnou částkou 122 718,50 Kč. Žalovaný listinu bez jakýchkoli výhrad opatřil svým podpisem a firemním razítkem, čímž písemně stvrdil to, co již dříve opakovaně uznával ústně. Protože žalovaný dluh ani přes písemné uznání neuhradil, byl žalobkyní vyzván předžalobní výzvou, když v reakci na ni vznesl námitku promlčení s tvrzením, že podepsaná listina není platným uznáním dluhu, ale pouhou účetní komunikací. Dle žalobkyně listina „Uznání závazků“ ze dne 9. 10. 2018 splňuje všechny zákonné náležitosti platného uznání dluhu. Vůle žalovaného uznat dluh je zřejmá a) z názvu listiny, b) z podpisu a otisku razítka bez jakýchkoli výhrad pod text, který žádá o „písemné uznání“ závazků, c) z kontextu předchozích opakovaných ústních uznání dluhu ze strany žalovaného, d) z konkludentního jednání žalovaného, který faktury zaúčtoval a uplatnil z nich odpočet DPH. Dlužník nemůže považovat faktury za platné pro účely získání vratky DPH od státu, ale za neplatné pro účely jejich úhrady věřiteli. Takové jednání je v příkrém rozporu se zásadou poctivosti. Dluh je co do důvodu i výše specifikován odkazem na jednotlivé faktury, což je dle ustálené judikatury zcela dostačující. Uznáním dluhu začala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta, která uplyne 9. 10. 2028 a žaloba tak byla podána včas. Pokud bude žalovaný tvrdit, že listinu podepsal v omylu, domnívaje se, že se jedná o pouhou účetní formalitu, nemůže to způsobit neplatnost uznání dluhu. Žalobkyně u žalovaného žádný omyl nevyvolala, naopak jednala zcela transparentně. Listina byla jasně a nepochybně nadepsána „Věc: uznání závazků“ a její obsah explicitně žádal o písemné uznání dluhů. Žalobkyně žalovaného nijak neklamala ani neuváděla v omyl ohledně povahy dokumentu. Omyl v pohnutce pak způsobuje neplatnost jednání pouze tehdy, byl-li vyvolán lstí druhé strany. Žádná lest ze strany žalobkyně se neudála. I kdyby se jednalo o omyl v rozhodující okolnosti platí, že pokud druhá strana omyl nevyvolal ani o něm nevěděla a vědět nemusela, je právní jednání platné. S ohledem na výše uvedené žalobkyně neměla žádný důvod domnívat se, že žalovaný nerozumí, co podepisuje. Žalovaný je podnikatel, u něhož se předpokládá vyšší míra profesionality a péče řádného hospodáře. Jeho následná snaha překlasifikovat jednoznačné uznání dluhu na bezvýznamnou účetní inventuru je pouze účelovou obranou. Procesní postoj žalovaného v řízení je v rozporu s jeho vlastním předchozím jednáním vůči orgánům veřejné moci, kdy existenci a platnost týchž závazků deklaroval. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Slovo uznání bylo v textu listiny použito celkem třikrát. Předmětná listina má dvojí povahu, a to veřejnoprávní (vedení účetnictví), což nevylučuje též účinky listiny v rovině soukromého práva (platné uznání dluhu). Pokud by úmyslem stran bylo provést pouze technickou inventarizaci, nebyl by důvod uvádět v textu listiny právní formulace. Žalovaný listinu bez výhrad akceptoval, je tedy zřejmé, že jeho vůle směřovala k uznání existence a výše dluhu. Pokud žalovaný tytéž faktury považuje v soukromoprávním sporu za neurčité či nezávazné, jeho jednání je v rozporu se zásadou poctivosti. Pokud by platila varianta, že dluh neexistuje a faktury nejsou platné, znamenalo by to, že uplatněním odpočtu DPH by se dopustil krácení daně. Soud nemůže poskytnout ochranu obraně, která fakticky implikuje přiznání k daňovému deliktu na straně žalovaného. Předmětná listina obsahuje specifikaci závazků prostřednictvím odkazu na jednotlivé faktury. Tento způsob identifikace dluhu je v obchodním styku zcela běžný, srozumitelný a vylučuje záměnu s jinými závazky. Žalovaný v době podpisu disponoval všemi uvedenými fakturami, které mu byly žalobkyní řádně doručeny elektronickou poštou a s jejich obsahem byl seznámen (32 Cdo 720/2017). Vymezení dluhu tak bylo určité. V minulosti žalovaný faktury žalobkyně s prodlevami hradil. Podpis listiny ze dne 9. 10. 2018 nebyl izolovaným aktem, ale završením dlouhodobého procesu, kdy žalovaný svou zadluženost vůči žalobkyni opakovaně ústně uznával. Jeho vědomost o dluhu a jeho vůli jej uznat svědčí i jednání se třetími osobami, když situaci žalobkyně přirovnával k situaci jeho bývalé zaměstnankyně, které rovněž dluží finanční prostředky. Písemné uznání dluhu ze dne 9. 10. 2018 koresponduje s dlouhodobým a konzistentním projevem vůle žalovaného. Nejednalo se o administrativní omyl, nýbrž o potvrzení stavu, kterého si byl žalovaný plně vědom a který opakovaně deklaroval i ústně. Námitka promlčení je nedůvodná, protože uznáním dluhu došlo k prodloužení promlčecí doby. Nová desetiletá promlčecí doba začala běžet dne 9. 10. 2018 a dosud neuplynula.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl zrušen včas podaným odporem žalovaného, který uplatněný nárok neuznal, co do důvodu ani co do výše, a to ani částečně. V následném vyjádření uvedl k listině nazvané „Uznání závazků“, že žalobkyně nesprávně dovozuje, že uznání závazků představuje uznání dluhu ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), s jehož existencí je spojeno prodloužení promlčecí doby na deset let. Nesouhlasil s tím, že předmětná listina naplňuje všechny zákonné náležitosti platného uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. Výklad žalobkyně je nesprávný, nepřesný a účelově zkreslený, když tato listina zákonné požadavky nenaplňuje. Označení dokumentu není rozhodující pro jeho právní kvalifikaci ve smyslu § 555 odst. 1 o.z., dle něhož je právní jednání třeba posuzovat podle obsahu. Samotný název dokumentu není sám o sobě způsobilý založit právní následky uznání dluhu, pokud takový projev vůle z textu listiny ani z okolností nevyplývá jednoznačně a nepochybně. Je proto nezbytné posuzovat předmětný dokument v kontextu jeho skutečného obsahu, účelu a okolností, za nichž byl vyhotoven a podepsán, nikoli mechanicky dovozovat jeho právní účinky z názvu. K podpisu a otisku razítka pod text, který žádá o písemné uznání závazků, žalovaný uvedl, že se jedná toliko o účetní přehled, když podepsaný dokument, v němž je uveden soupis několika částek, nemůže sám o sobě založit uznání dluhu. Nanejvýš může jít o prostý dlužní úpis nebo účetní záznam, avšak nikoli kvalifikovaný právní úkon, z něhož by bylo možné dovodit jednoznačný a vážný projev vůle žalovaného uznat konkrétní dluh vůči žalobkyni co do důvodu a výše. Uznání dluhu musí být dle odborné literatury vždy jednoznačných projevem vůle samotného dlužníka. Nelze procesním dokazováním nahradit chybějící konkrétnost, při vědomí obligatorní písemné formy uznání dle § 2053 o.z. Neobstojí uznání dluhu, z něhož důvod dluhu vůbec neplyne, byť by jej dlužník i věřitel znali, potom není dodržena písemná forma uznání. Uznání dluhu je obligatorně kauzálním právním jednáním, z něhož musí být zřejmý ekonomický důvod závazku nikoli pouze právní titul, postačí i odkaz na jinou písemnost, z níž jsou tyto náležitosti jednoznačně zjistitelné. Pokud z listiny uznání závazků není patrné, na základě jakého právního nebo hospodářského vztahu se dluh uznává, nejde o platné uznání dluhu. Dále žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně určitosti projevu vůle 33 Cdo 507/2001, 21 Cdo 2226/2018, 21 Cdo 4606/2018, 32 Cdo 720/2017, 32 Cdo 3851/2007. V předmětném uznání závazků však žádný takový odkaz obsažen není, a proto nelze z jejího obsahu dovodit konkrétní kauzu údajného závazku, tedy není naplněn obligatorně kauzální prvek, který je nezbytnou náležitostí pro řádné písemné uznání dluhu. Odsouhlasení účetních údajů nebo nezpochybnění existence závazku nelze považovat za uznání dluhu, neboť chybí výslovný a kvalifikovaný projev vůle dlužníka směřující k uznání dluhu (23 Cdo 2603/2013). Z uvedeného plyne, že uznání dluhu nelze dovozovat ani z faktu, že žalovaný nečiní výhrady, ani z jeho podpisu na listině, která má pouze evidenční a administrativní povahu. Uznání dluhu je právní institut, jehož účelem je posílení právního postavení věřitele, a proto musí být z projevu dlužníka nepochybně zřejmé, že dluh uznává. V daném případě tomu tak není. Jedná se pouze o evidenční soupis údajně dlužných faktur, který postrádá všechny podstatné znaky uznání dluhu, tedy konkrétnost, kauzální vymezení i jednoznačný projev vůle dlužníka. Pokud žalobkyně tvrdila, že uznání vyplývá z kontextu předchozích opakovaných ústních uznání dluhu ze strany žalovaného, samotné ústní stvrzení dluhu nelze považovat za formu uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. (32 Cdo 1712/2006). Konkludentní jednání žalovaného, který měl údajné faktury zaúčtovat a uplatnit z nich odpočet DPH, čímž je měl sám uznat za platné a závazné, je dle žalovaného právně irelevantní, když konkludentně lze uznat dluh pouze částečným plněním nebo placením úroků, kdy se jeho uznání dovozuje. V projednávané věci však k žádnému jednání, z něhož by bylo možné dovodit konkludentní uznání dluhu nedošlo. Pouhé přijetí či zaúčtování faktur v účetnictví žalovaného nelze považovat za projev vůle směřující k uznání dluhu. Žalovaný uzavřel, že „Uznání závazků“ nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z., neboť tato listina nenaplňuje obligatorní zákonné znaky uznání dluhu, jak uvedeno výše, a to zejména z důvodu určitosti, chybějící kauzy a jednoznačného projevu vůle žalovaného směřujícího k uznání dluhu. Uvedená listina byla žalobkyní vyhotovena v režimu zákona o účetnictví, jak sama uvedla a jedná se pouze o prostý účetní doklad evidenční povahy. Žalovaný vznesl před soudem námitku promlčení s tím, že promlčení nastalo uplynutím obecné tříleté lhůty stanovené občanským zákoníkem, neboť závazky měly dle žalobkyně vzniknout v letech 2016-2018, a tudíž byly v době podání žaloby nepochybně promlčeny. Uzavřel, že žaloba je nedůvodná, neboť uplatněný nárok je promlčen a žádný právní úkon žalovaného nezaložil jeho uznání ve smyslu § 2053 o.z.

3. Soud provedl důkaz fakturami vystavenými žalobkyní žalovanému za účetní práce, z nichž vyplývá, že faktura č. VF1-0125/2016 na částku 5 143 Kč byla vystavena se splatností dne 10. 10. 2016, fakturu č. VF1-0142/2016 na částku 4 235 Kč se splatností dne 3. 11. 2016, faktura č. VF1-0159/2016 na částku 4 235 Kč se splatností dne 6. 12. 2016, faktura č. VF1-0177/2016 na částku 3 933 Kč se splatností dne 31. 12. 2016, faktura č. VF1-0005/2017 na částku 4 235 Kč se splatností dne 8. 2. 2017, faktura č. VF1-0014/2017 na částku 5 082 Kč se splatností dne 2. 3. 2017, faktura č. VF1-0059/2017 na částku 4 235 Kč se splatností dne 14. 5. 2017, faktura č. VF1-0060/2017 na částku 4 235 Kč se splatností dne 14. 5. 2017, faktura č. VF1-0081/2017 na částku 9 377 Kč se splatností dne 9. 6. 2017, faktura č. VF1-0123/2017 na částku 4 289 Kč se splatností dne 17. 8. 2017, faktura č. VF1-0124/2017 na částku 4 289 Kč se splatností dne 17. 8. 2017, faktura č. VF1-0151/2017 na částku 4 289 Kč se splatností dne 10. 9. 2017, faktura č. VF1-0231/2017 na částku 21 750 Kč se splatností dne 14. 1. 2018, faktura č. VF1-0030/2018 na částku 8 827 Kč se splatností dne 15. 3. 2018, faktura č. VF1-0160/2018 na částku 34 564 Kč se splatností dne 20. 10. 2018.

4. Z listiny nazvané „Uznání závazků“ ze dne 9. 10. 2018 adresované žalovanému bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovaného s odvoláním na § 28 a 29 zákona č. 563/91 Sb., o účetnictví, že žádá o odsouhlasení a písemné uznání jeho závazků vůči její společnosti. Zároveň žádala o písemné potvrzení tohoto sdělení do 15. 10. 2018. Pokud vykazuje jiný zůstatek závazků vůči žalobkyni, žádala o zaslání sestavy závazků se specifikací jednotlivých faktur a plateb, aby mohla případné nesrovnalosti vyjasnit a dát do souladu vzájemnou evidenci. Pokud nezašle žalovaný potvrzení s uznanými závazky do stanoveného termínu, bude toto sdělení považovat za odsouhlasené. Listina obsahovala seznam jednotlivých dlužných plateb za rok 2016, 2017 a 2018 v celkové výši 122 718,58 Kč specifikovaných číslem a částkou a pod textem podpisy žalobkyně i žalovaného včetně otisku jeho razítka.

5. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 2. 2025 ve spojení potvrzením o podání bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění před podáním žaloby.

6. Z korespondence účastníků prostřednictvím jejich právních zástupců ve spojení s detailem zprávy o odeslání datovou schránkou dne 3. 3. 2025 vyplývá postoj účastníků, který prezentují v řízení.

7. Soud s ohledem na dále uvedené právní posouzení věci zamítl pro nadbytečnost další navržené důkazy, a to výslechy účastníků a svědkyně , jméno FO, .

8. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně vystavila za provedení účetních prací žalovanému v roce 2016, 2017 a 2018 faktury, které žalovaný nezaplatil. Dne 9. 10. 2018 žalobkyně předložila žalovanému listinu nazvanou „Uznání závazků“, v níž žádala o odsouhlasení a písemné uznání jeho závazků vůči ní a zároveň o písemné potvrzení tohoto sdělení do 15. 10. 2018. V listině uvedla jednotlivé faktury včetně částek a celkovou dlužnou částku ve výši 122 718,50 Kč. Žalovaný listinu podepsal a opatřil otiskem razítka. Žalobkyně v roce 2025 vyzvala žalovaného k plnění na základě uznání závazků. Žalovaný však ničeho nezaplatil, když rozporoval prodloužení promlčecí lhůty na základě uznání a namítal promlčení.

9. Podle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval.

10. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Podle § 619 odst. 1, 2 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

12. Podle § 609 věta prvá o.z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

13. Podle § 610 odst. 1 věta prvá o.z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

14. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud konstatuje, že právní jednání se vždy posuzuje podle svého obsahu ve smyslu § 555 o.z., nelze proto z názvu listiny „Uznání závazků“ dovozovat, že se jedná o uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. Z obsahu předmětné listiny vyplývá, že žalobkyně žádala žalovaného o odsouhlasení a písemné uznání jeho závazků vůči ní a o písemné potvrzení tohoto sdělení do 15. 10. 2018 s dodatkem, že v případě, že nezašle potvrzení s uznanými závazky do stanoveného termínu, bude toto sdělení považovat za odsouhlasené. Listina dále obsahovala seznam plateb, které žalobkyně vyúčtovala žalovanému fakturami v roce 2016, 2017, 2018 a podpis žalobkyně. Žalovaný pod text listiny připojil podpis s otiskem razítka, čímž dle názoru soudu odsouhlasil uvedené částky z faktur. Předmětná listina však neobsahuje žádný projev vůle (prohlášení) žalovaného, kterým by uznal závazky vůči žalobkyni co do důvodu a výše, a účinky uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z ve spojení s § 639 o.z. tak nemohly nastat. Obligatorní písemná forma uznání vyžadovaná zákonem vylučuje, aby bylo uznání dluhu dovozováno z ústního projevu žalovaného. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaný uplatnil z jednotlivých faktur DPH, které mu bylo vráceno, tato skutečnost není pro posouzení věci právně relevantní, neboť soud projednává soukromoprávní spor účastníků. Žalovaný před soudem namítal promlčení uplatněného nároku žalobkyně a soud se tedy přednostně zabýval touto námitkou. Promlčecí lhůty u jednotlivých částek specifikovaných ve fakturách začaly běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Nejstarší faktura byla vystavena dne 30. 9. 2016 za účetní práce bez bližší specifikace a poslední faktura byla vystavena dne 6. 10. 2018 za konkrétně specifikované účetní práce. Žalobkyni musela být výše plnění známa nejpozději k datu vystavení jednotlivých faktur, když promlčecí lhůta běžela z každého jednotlivého plnění samostatně. Subjektivní promlčecí lhůta tří let pro uplatnění práva na plnění tak začala běžet nejpozději v říjnu 2018. Jelikož žaloba byla podána teprve dne 13. 8. 2025, je zřejmé, že byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud se zabýval též skutečností, zda námitka promlčení nebyla vznesena žalovaným v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že nikoli, když uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz Nejvyšší soud sp. zn. 23 Cdo 1254/2020). Soud proto již neprováděl další dokazování a žalobu z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítl (výrok I.).

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu, které tvoří odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 6 020 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání před soudem dne 26. 2. 2026) podle § 7, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas ve výši ½ mimosmluvní odměny v souvislosti s dostavením se na jednání soudu dne 29. 1. 2026, které se nekonalo z důvodu na straně žalobkyně, ve výši 3 010 Kč podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas cestou do místa jednání soudu a zpět v rozsahu 12 započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a jízdné za 2 cesty z , adresa, a zpět k jednání soudu dne 29. 1. 2026, které se nekonalo z důvodu na straně žalobkyně, a dne 26. 2. 2026 městskou hromadnou dopravou v celkové výši 612,04 Kč (2 x 152,74 Kč + 2 x 153,28 Kč). Celkem náklady řízení žalovaného činí 29 918,24 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalovaného. Soud nepřiznal žalovanému odměnu a náhradu hotových výdajů za samostatně podaný odpor, který nebyl odůvodněn, když tento mohl být žalovaným podán současně s vyjádřením k žalobě.