3 C 142/2021

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Mörtlem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátkou práv. zástupce sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 85 974 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 85 974 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 85 974 Kč od 25. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Písku dne 2. 8. 2021 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 85 974 Kč s příslušenstvím. Podání žaloby odůvodnila tím, že byla družkou , jméno FO, , který jí až do svého úmrtí dne 20. 9. 2015 poskytoval jako osobě žijící ve společné domácnosti výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný oproti tomu poskytoval druhovi žalobkyně ambulantní péči v oboru všeobecné praktické lékařství. Dne 17. 9. 2015 při návštěvě v ordinaci žalovaného žalovaný nesprávně nenechal druha žalobkyně stěžujícího si na stenokardie (bolesti na hrudi) převézt do nemocnice, pouze ho vybavil žádankou o kardiologické vyšetření, s tím, že jeho zdravotní potíže jsou převážně psychického rázu. Dne 20. 9. 2015 druh žalobkyně , jméno FO, zemřel v důsledku transmurálního infarktu spodní stěny. Následně navíc došlo ze strany žalovaného k účelové manipulaci s listinami vztahujícími se zejména k poslednímu vyšetření zemřelého dne 17. 9. 2015, a to ať již šlo o záznam v dokumentaci žalovaného, podle něhož zemřelý stenokardie neměl (oproti vydanému výměnnému listu, kde naopak byly žalovaným stenokardie zvýrazněny), či o dodatečné přepsání data na EKG křivce pořízené dne 5. 8. 2015 (nově datované dnem 17. 9. 2015). Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, byl žalovaný shledán odpovědným za úmrtí , jméno FO, , přičemž žalobkyni a jejímu nezletilému synovi , jméno FO, soud přiznal jednorázovou náhradu za jejich duševní útrapy ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále přiznal žalobkyni částku 73 333 Kč coby příspěvek na výživné ve smyslu ust. § 2966 odst. 2 o. z., když vycházel z náhrady 4 000 Kč měsíčně (z toho za rok 2015 částka 13 333 Kč, za rok 2016 částka 48 000 Kč a za rok 2017 částka 12 000 Kč). Předmětný rozsudek byl následně v části týkající se příspěvku na výživné k odvolání žalobkyně, která se domáhala valorizace příspěvku na výživné, potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235. Žalobkyně je toho názoru, že z pozice družky zemřelého sdílející se zemřelým po dobu 10 let společnou domácnost a z pozice matky dítěte zemřelého je namístě považovat ji za „pozůstalou“ ve smyslu § 2966 odst. 1 o. z., nikoli pouze za „jinou osobou“ podle odst. 2 téhož ustanovení, tedy jí vzniká nárok na náhradu nákladů na výživu ve smyslu ust. § 2966 odst. 1 o. z., kterou je namístě valorizovat. Z toho důvodu se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení náhrady nákladů na výživu ve valorizované výši za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2021 v celkové výši 85 974 Kč (v roce 2020 činila náhrada 4 666 Kč měsíčně, v roce 2021 pak 4 997 Kč měsíčně). Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 15. 7. 2021 k zaplacení nárokované částky, žalovaný však prostřednictvím své právní zástupkyně plnění odmítl.

2. Ve věci byl soudem vydán dne 31. 8. 2021 platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný dne 6. 9. 2021 včasný odpor. Podání odporu odůvodnil žalovaný tak, že pravidla pro výživné mezi manželi nelze vztáhnout na poměry mezi druhem a družkou. Mezi žalobkyní a jejím zemřelým druhem neexistovala zákonná vyživovací povinnost, tedy žalobkyně se může domáhat pouze příspěvku na výživu podle ust. § 2966 odst. 2 o. z. Nezbytným předpokladem pro přiznání tohoto příspěvku je pak neschopnost oprávněné osoby se samostatně živit (§ 911 o. z.), což žalobkyně v probíhajícím řízení vůbec neprokazuje. Intenzita plnění srovnatelná s měsíční vyživovací povinností se u příspěvku na výživu nepředpokládá, o čemž svědčí i pojmenování tohoto nároku, který se výživnému svým rozsahem zpravidla nerovná. Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, navíc ani nevyplývá, že by žalobkyni byla přiznána měsíční renta. Žalovaný tak důvodně předpokládal, že splněním povinnosti stanovené citovanými rozsudky jeho povinnost k náhradě újmy ve vztahu k žalobkyni zanikla. Příspěvek na výživné byl žalované v předchozím řízení přiznán ve zcela nadstandardní výši, plně odpovídající zásadě slušnosti. V dané souvislosti žalovaný poukázal, že zemřelému po zaplacení veškerých nezbytných nákladů zbyla z jeho příjmů částka 345 Kč měsíčně, je tedy vyloučeno, aby žalobkyni poskytoval měsíčně částku 4 000 Kč, jak tvrdí žalobkyně. Na základě uvedených důvodů žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

3. V návaznosti na obsah vyjádření žalovaného žalobkyně ve svém písemném podání ze dne 9. 9. 2021 zopakovala svoji argumentaci svědčící pro závěr, že je osobou pozůstalou ve smyslu ust. §2966 odst. 1 o. z., jak by tomu bylo i dříve za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když je zřejmé, že zemřelý druh žalobkyni žijící s ním ve společné domácnosti výživu ke dni úmrtí reálně poskytoval. Poskytování výživného přitom podle žalobkyně nemusí spočívat pouze v poskytování finančních prostředků, ale např. v poskytování bydlení. Žalovaný nemohl podle žalobkyně jakkoli dovozovat, že zaplacením částek podle rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, je nárok žalované na náhradu újmy vypořádán, když následně žalobkyni obdobně plnil na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Písku dne 27. 1. 2020 pod č. j. 10 C 12/2020-16. Žalobkyně rovněž vyjádřila svůj podiv nad postojem žalovaného, který účelově zneužil kontrolu nad zdravotnickou dokumentací, a který zřejmě porušil svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvou ohledně pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, tím spíše za situace, kdy žalobou nárokovaná částka představuje pouze nepatrný zlomek příjmů a majetku žalovaného.

4. V dalším písemném podání doručeném soudu dne 1. 11. 2021 žalobkyně k předcházející výzvě soudu uvedla, že nedovozuje, že v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2021 byla osobou, která není schopna sama se živit, když se dovolává dikce ust. § 2966 odst. 1 o. z. a principu plného odškodnění vztahujícího se v oblasti náhrady nemajetkové újmy i na sekundární oběti.

5. V průběhu prvního ústního jednání konaného ve věci dne 16. 12. 2021 soud s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí prezentoval svůj právní názor ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, tedy že na žalobkyni je nutno nahlížet nikoli jako na „osobu pozůstalou“ ve smyslu ust. § 2966 odst. 1 o. z., ale jako na „osobu jinou“ dle § 2966 odst. 2 o. z. V dané souvislosti pak vyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení vztahujících se ke skutečnostem, na jejichž základě je možno dovodit existenci nároku žalobkyně na příspěvek na výživu ve smyslu ust. § 2966 odst. 2 o. z., a to z hlediska tam uvedeného kritéria slušnosti. V návaznosti na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že co se týká nároku na příspěvek na výživu, existují celkem 3 základní důvody vztahující se k zásadě slušnosti, pro které je namístě žalobkyni příspěvek na výživu přiznat v požadované výši. Podle žalobkyně jsou jimi jednak zneužití a manipulace se zdravotnickou dokumentací zemřelého žalovaným, jednak skutečnost, že žalovaný je oproti žalobkyni osobou majetnou, a konečně zjištění žalobkyně, že žalovaný zřejmě neměl uzavřenou pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotnických služeb. Soud by při posouzení otázky slušnosti měl podle žalobkyně přihlédnout rovněž k tomu, že zemřelý druh žalobkyně nesl veškerou finanční zátěž společné domácnosti vedené se žalobkyní a jejich nezletilým synem , jméno FO, . Rovněž by měl zohlednit princip legitimního očekávání žalobkyně tak, že bude posuzovat její nárok v probíhajícím řízení shodně jako tomu bylo v případě řízení vedeného soudem pod sp. zn. 10 C 12/2020, v rámci něhož byl uplatněný nárok žalobou právně kvalifikován jako náhrada nákladů na výživu pozůstalé dle §2966 odst. 1 o. z. Žalobkyně současně učinila nespornou skutečnost, že jí žalovaný zaplatil veškeré částky, které jí byly přiznány předchozími soudními rozhodnutími vydanými v rámci řízení vedených u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 71/2017 a sp. zn. 10 C 12/2020.

6. V průběhu ústního jednání naopak žalovaný učinil spornou existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného ze dne 17. 9. 2015 a úmrtím druha žalobkyně dne 20. 9. 2015, která dle jeho názoru dána není. Žalovaný rovněž zdůraznil, že nezletilý syn žalobkyně a zemřelého již v současné době vzhledem k dosaženému věku nevyžaduje žádnou osobní péči, na zdravotnickou péči žalovaného si nikdo z jeho přibližně 900 pacientů nestěžuje, žalovaný sám má v současné době zdravotní problémy. Soud musí při hodnocení kritéria slušnosti přihlédnout i k osobním a majetkovým poměrům žalovaného, který měl v roce 2002 zatopený dům, s čímž mu vznikly další výdaje, navíc musel ze svého zaplatit částku přes 2 miliony korun, přičemž z toho přibližně částku 210 000 Kč zaplatil žalobkyni právě z titulu příspěvku na výživu.

7. Vlastní argumentaci pak obě strany sporu obdobným způsobem podrobněji zopakovaly v rámci soudem poskytnuté lhůty i v písemných podáních ze dne 6. 1. 2022, resp. 2. 2. 2022.

8. Na základě jednotlivých provedených důkazů (z nichž některé byly obsaženy ve spisech vedených Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 10 C 71/2017, sp. zn. 10 C 12/2020 a sp. zn. 2 T 166/2018) učinil soud níže uvedená skutková zjištění:

9. Podle Výpisu z registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES ze dne 22. 4. 2017 je , jméno FO, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , evidovaný od 16. 2. 2001 jako zemědělský podnikatel – fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku.

10. Z Pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 6. 2012 mezi , jméno FO, jako zaměstnavatelem a , jméno FO, jako zaměstnancem je zjištěno, že zemřelý druh žalobkyně byl zaměstnán u uvedeného zaměstnavatele od 1. 6. 2012 na dobu neurčitou na pozici traktorista - mechanizátor, přičemž podle Dodatku k pracovní smlouvě uzavřeného dne 2. 2. 2015 činila jeho základní měsíční mzda 13 200 Kč.

11. Podle rozhodnutí Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Českých Budějovicích, Kontaktní pracoviště , adresa, , ze dne 14. 4. 2015, č. j. , číslo, , byla žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání s účinky od 7. 4. 2015 a na podpůrčí dobu 5 měsíců přiznána podpora v nezaměstnanosti, a to po dobu prvních dvou měsíců ve výši 4 860 Kč měsíčně, po dobu dalších dvou měsíců ve výši 3 738 Kč měsíčně a po zbytek podpůrčí doby ve výši 3 365 Kč. Podle odůvodnění citovaného rozhodnutí byla žalobkyně naposledy zaměstnána v období do 10. 1. 2015 u zaměstnavatele , právnická osoba, , IČO , IČO, , kde dosahovala průměrného měsíčního příjmu 7 476 Kč.

12. Z Evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 8. 9. 2015 je zjištěno, že s účinky od 1. 10. 2015 činila výše nákladů v souvislosti s užíváním bytu č. 005 na adrese , adresa, , kde se nacházela společná domácnost žalobkyně, jejího zemřelého druha , jméno FO, a nezletilého syna , jméno FO, , částku 6 048 Kč měsíčně (z toho samotné nájemné činilo 3 397 Kč měsíčně).

13. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 2015, č. j. 1 P 192/2005-114, bylo rozhodnuto ohledně zvýšení výživného placeného , jméno FO, nezletilé dceři , jméno FO, , narozené 5. 8. 1999, a to s účinky od 1. 11. 2014 z částky 1 600 Kč měsíčně na částku 2 800 Kč měsíčně. Podle odůvodnění rozsudku bylo při rozhodování vycházeno ze skutkového zjištění, že , jméno FO, (otec nezletilé) žije ve společné domácnosti se svojí přítelkyní, která pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 3 000 Kč měsíčně, a se společným synem , jméno FO, , přičemž v souvislosti s nájemním bydlením činí výdaje domácnosti asi 8 000 Kč měsíčně. Příjem , jméno FO, za období roku 2014 přitom činil podle zprávy zaměstnavatele průměrně 9 820 Kč čistého měsíčně.

14. Podle mzdového listu za období leden – srpen 2015 činila průměrná měsíční čistá mzda druha žalobkyně , jméno FO, u zaměstnavatele , jméno FO, částku 12 487 Kč.

15. Podle Výměnného listu – poukazu k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení vystaveného dne 17. 9. 2015 byl zemřelý druh žalobkyně , jméno FO, odeslán žalovaným k odbornému vyšetření , tituly před jménem, , jméno FO, z důvodu subjektivních potíží – vertigo, námahová dušnost, palpitace, stenokardie.

16. Ze záznamu zdravotnické dokumentace zemřelého , jméno FO, datovaného dnem 17. 9. 2015 sepsaného žalovaným je soudem zjištěno, že tento obsahuje v pravé horní části zjevně dopsaný text „stenokardie nemá, potíže nemá, nemluví, kouká do země, nikam nechce !“.

17. Z EKG záznamu zemřelého , jméno FO, s ručně uvedeným datem 17. 9. 2015 je zjištěno, že tam zachycená EKG křivka je zcela totožná s EKG křivkou na záznamu datovaném dnem 5. 8. 2015.

18. Z obsahu protokolu z ústního jednání konaného dne 15. 3. 2018 ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 71/2017, konkrétně z obsahu výpovědi žalobkyně, je zjištěno, že zemřelý , jméno FO, přišel z návštěvy v ordinaci žalovaného dne 17. 9. 2015 (čtvrtek) velice unavený, slabý, opocený, bolelo ho na hrudi. Žalovaný měl jmenovanému v rámci návštěvy provést EKG a poslat jej na vyšetření psychiatrem doktorem , jméno FO, , dále jej měl objednat na kardiologii k doktoru , jméno FO, . Žalovaný měl druha žalobkyně ubezpečovat, že se v jeho případě jedná o problémy psychického rázu. Zdravotní problémy druha žalobkyně se následně dále zhoršovaly, až musel být v noci ze soboty na neděli (20. 9. 2015) žalobkyní odvezen do nemocnice v , adresa, , kde zkolaboval, přičemž bezprostředně po následném převozu na kardiologické oddělení do nemocnice v , právnická osoba, zemřel.

19. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 10. 3. 2019 pod č. , číslo, , tituly před jménem, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví interna, specializace kardiologie, je soudem zjištěno, že není možno se kvalifikovaně vyjádřit ke způsobu poskytnutí péče zemřelému , jméno FO, žalovaným dne 17. 9. 2015, neboť údaje ve zdravotnické dokumentaci si vzájemně odporují, přičemž s dokumentací bylo zjevně manipulováno. Za objektivní nález je možno považovat zřejmě pouze obsah poukazu na ošetření, který měl zemřelý u sebe, a tedy nemohl být pozměněn, podle něhož měl zemřelý stenokardie, dušnost a vertigo. V dokumentaci pak podle znalce z důvodu manipulace zcela absentuje záznam EKG ze dne 17. 9. 2015. Zemřelý měl být žalovaným s ohledem na jím popisované problémy (jak tyto vyplývají z dalších zpráv z vyšetření jinými lékaři dne 7. 9. 2015 a 16. 9. 2015) převezen vozem RZS do nejbližšího kardiocentra, neměl tedy být pouze objednán na kardiologické vyšetření. Současně došlo ze strany žalovaného i k nesprávnému vyhodnocení křivky EKG ze dne 26. 8. 2015, která vykazovala zjevné změny oproti křivce ze dne 12. 9. 2014. Žalovaným poskytnutá péče dne 17. 9. 2015 neodpovídala naléhavosti stavu zemřelého - byť obtíže byly správně interpretovány, došlo k nesprávnému vyhodnocení dalšího postupu. Postup žalovaného dne 17. 9. 2015 tak byl s vysokou mírou pravděpodobnosti v příčinné souvislosti s úmrtím , jméno FO, dne 20. 9. 2015, když nebylo postupováno dle standardů léčby lege artis.

20. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 773 333 Kč s příslušenstvím a současně nezletilému synovi žalobkyně , jméno FO, částku 900 000 Kč s příslušenstvím. Podle odůvodnění rozsudku bylo zjištěno, že žalovaný svým nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb dne 17. 9. 2015 porušil zákonnou povinnost stanovenou § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, neboť zemřelému , jméno FO, neposkytl zdravotní služby na náležité odborné úrovni, kterou se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Žalobkyně a nezletilý syn žalobkyně tak nedbalostním porušením zákonné povinnosti žalovaného utrpěly těžkou a nenahraditelnou ztrátu nejbližší osoby. V dané souvislosti byl žalobkyni vůči žalovanému přiznán nárok na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu ust. § 2959 o. z. ve výši 700 000 Kč, nezletilému synovi žalobkyně pak byla z totožného titulu přiznána peněžitá náhrada ve výši 900 000 Kč. Vedle toho byl žalobkyni vůči žalovanému přiznán nárok na zaplacení částky 73 333 Kč z titulu příspěvku na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z., když za období od 21. 9. 2015 do 31. 3. 2017 bylo vycházeno z měsíčního příspěvku na výživné ve výši 4 000 Kč.

21. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2020, došlo k odvolání žalobkyně a nezletilého syna žalobkyně ke změně výše citovaného rozsudku prvoinstančního soudu tak, že každému z odvolatelů byla přiznána peněžitá náhrada (ve smyslu § 2959 o. z.) o částku 200 000 Kč vyšší. V části týkající se příspěvku na výživné dle § 2966 odst. 2 o. z. pak byl rozsudek Okresního soudu v Písku odvolacím soudem potvrzen (tento byl napaden odvoláním žalobkyně pouze co do částky 867 Kč představující soudem nepřiznanou valorizaci nárokované částky). V dané souvislosti je vhodné podotknout, že žalovaný dle vlastního vyjádření k odvolání považoval napadený rozsudek Okresního soudu v Písku za věcně správný.

22. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Písku dne 14. 1. 2020 vedenou pod sp. zn. 10 C 12/2020 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení další částky 140 517 Kč s příslušenstvím, a sice z titulu náhrady nákladů na výživu podle § 2966 odst. 1 o. z. za období od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2019. V rámci předmětného řízení byl dne 27. 1. 2020 soudem vydán pod č. j. 10 C 12/2020-16, platební rozkaz, jímž bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno. Proti výroku I. b) platebního rozkazu, který se týkal povinnosti žalovaného nahradit náklady soudního řízení žalobkyni, podal žalovaný odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 Co 339/2020-28, tak, že žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení nemá. Odvolací soud současně citovaným usnesením rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby učiněného žalobkyní dne 5. 3. 2020.

23. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 10. 2019, č. j. 2 T 166/2018-211, byl žalovaný podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce OSZ v Písku pro skutek, kterého se měl dopustit dne 23. 5. 2018 vůči své pacientce, v čemž byl obžalobou spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2020.

24. Podle Přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalovaného za kalendářní rok 2018 činil základ daně z příjmů žalovaného za uvedené období 928 000 Kč, daň z příjmů potom činila 139 200 Kč.

25. Podle výpisu z katastru nemovitostí byl žalovaný ke dni 23. 7. 2019 na základě kupní smlouvy ze dne 30. 11. 1995 vlastníkem parcely č. , číslo, , jejíž součástí je budova č. p. , číslo, , jak je vedeno Katastrálním úřadem pro , adresa, , na listu vlastnictví č. , číslo, pro obec a kat. území , adresa, .

26. Z Ambulantní zprávy zpracované dne 22. 12. 2021 Nemocnicí , adresa, , a.s., je zjištěno, že žalovaný byl uvedeného dne přivezen RZS na urgentní příjem nemocnice z důvodu symptomatické hypoglykémie.

27. Z Pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2017 je zjištěno, že žalobkyně je s účinky od téhož dne zaměstnaná v , právnická osoba, , sídlem , adresa, , na pozici pracovnice v sociálních službách. Podle platových výměrů ze dne 29. 5. 2020 a ze dne 3. 1. 2022 činila základní výše platu žalobkyně od 1. 6. 2020 částku 26 300 Kč měsíčně a od 1. 1. 2022 částku 29 450 Kč měsíčně.

28. Z výzvy ze dne 15. 7. 2021 ve spojení s dodejkou ze dne 19. 7. 2021 je zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení částky 85 974 Kč z titulu náhrady nákladů na výživu za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2021 nejpozději do 5 dnů ode dne doručení výzvy.

29. Z písemné reakce právní zástupkyně žalovaného ze dne 26. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaný placení žalobkyní uplatněné částky odmítl, přičemž argumentoval obdobně jako tomu bylo následně v rámci samotného soudního řízení.

30. Další důkazní návrhy účastníků soud neakceptoval, přičemž důvody tohoto rozhodnutí soudu jsou blíže specifikovány níže v odůvodnění tohoto rozsudku.

31. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně žila dlouhodobě ve společné domácnosti na adrese , adresa, , se svým druhem , jméno FO, , narozeným , datum, , a jejich společným synem , jméno FO, , narozeným , datum, . Druh žalobkyně , jméno FO, byl od 1. 6. 2012 zaměstnaný zemědělským podnikatelem , jméno FO, na dobu neurčitou na pozici traktorista – mechanizátor, přičemž v kalendářním roce 2015 činila jeho průměrná měsíční čistá mzda přibližně 12 500 Kč. Žalobkyně byla od dubna 2015 evidována úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání, přičemž jí byla přiznána podpora v nezaměstnanosti na podpůrčí dobu 5 měsíců. Druh žalobkyně , jméno FO, trpěl zdravotními obtížemi, byl sledován mimo jiné kvůli obtížím se srdcem, v dané souvislosti docházel k žalovanému, který byl jeho praktickým lékařem. Dne 26. 8. 2015 žalovaný provedl , jméno FO, vyšetření EKG, jehož výsledky vykazovaly změny oproti dřívějšímu vyšetření ze září 2014, EKG křivka však byla žalovaným nesprávně vyhodnocena. Při další kontrole dne 17. 9. 2015 si , jméno FO, stěžoval na dušnost a bolesti na hrudi, žalovaný mu pouze vystavil poukaz na vyšetření u kardiologa a psychiatra, celkový stav , jméno FO, připisoval obtížím psychického rázu. S ohledem na charakter popisovaných problémů měl být přitom , jméno FO, z lékařského hlediska správně bezodkladně převezen do nejbližšího kardiocentra. Dne 20. 9. 2015 , jméno FO, zemřel v důsledku akutního transmurálního infarktu myokardu spodní (dolní) stěny a srdeční zástavy. Se zdravotnickou dokumentací zemřelého , jméno FO, vztahující se ke dni 17. 9. 2015 bylo žalovaným následně zcela zjevně manipulováno, což vyplývá z obsahového nesouladu v jednotlivých dokumentech (EKG záznamy, výměnný poukaz – poukaz k odbornému vyšetření, záznam žalovaného). Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, bylo žalovanému mimo jiné uloženo zaplatit žalobkyni částku 73 333 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvku na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z., přičemž při stanovení dané částky bylo vycházeno z měsíčního příspěvku ve výši 4 000 Kč a období od 21. 9. 2015 do 31. 3. 2017. Platebním rozkazem ze dne 27. 1. 2020, č. j. 10 C 12/2020-16, bylo dále žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 140 517 Kč s příslušenstvím, a to na základě žaloby doručené soudu dne 14. 1. 2020, v rámci níž se žalobkyně domáhala (dle vlastní právní kvalifikace) zaplacení náhrady nákladů na výživu podle § 2966 odst. 1 o. z. za období od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2019. Povinnosti uložené citovanými soudními rozhodnutími žalovaný splnil a stanovené částky žalobkyni řádně zaplatil. V současné době je žalobkyně od 1. 6. 2017 zaměstnaná v , právnická osoba, , kde její základní výše platu činila od 1. 6. 2020 částku 26 300 Kč měsíčně a od 1. 1. 2022 částku 29 450 Kč měsíčně. Dne 19. 7. 2021 byla žalovanému doručena předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně k zaplacení částky 85 974 Kč z titulu náhrady nákladů na výživu pozůstalé osoby za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2021, žalovaný zaplacení požadované částky prostřednictvím dopisu své právní zástupkyně ze dne 26. 7. 2021 odmítl.

32. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, je poskytovatel povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Podle § 2966 odst. 1 o. z. při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo. Podle odst. 2 citovaného ustanovení z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživu i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen.

33. Při rozhodování o důvodnosti nároku uplatněného žalobkyně se soud musel prvotně zabývat předběžnou otázkou, zda žalovaný jako poskytovatel zdravotní péče zemřelému druhovi žalobkyně , jméno FO, dne 17. 9. 2015 v důsledku nesprávně zvoleného postupu porušil povinnost stanovenou výše citovaným ust. § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a tedy zda jej lze považovat ve smyslu ust. § 2910 o. z. za škůdce, který zasáhl do absolutního práva poškozeného. Nutno uvést, že předmětnou otázkou se obšírně a podrobně zabýval Okresní soud v Písku ji v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 71/2017, kde byl mimo jiné řešen totožný nárok žalobkyně na příspěvek na výživné uplatněný pouze za jiné časové období. Vzhledem ke skutečnosti, že v aktuálně probíhajícím řízení žalovaný zpochybňoval příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného ze dne 17. 9. 2015 a úmrtím druha žalobkyně , jméno FO, dne 20. 9. 2015, musel soud znovu zopakovat podstatnou část dokazování vztahující se k dané otázce. Po zhodnocení provedených důkazů pak soud dospěl k jednoznačnému závěru, že při řešení dané prejudiciální otázky je možno zcela vycházet z obsahu rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184 (jeho odůvodnění), a není důvod jakkoli se odchýlit od tam prezentovaných závěrů ohledně odpovědnosti žalovaného za úmrtí druha žalobkyně , jméno FO, , které jsou zcela přesvědčivé a logické; na tyto závěry tedy soud v celém rozsahu nyní odkazuje. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a úmrtím druha žalobkyně dle názoru soudu dána zcela nepochybně je, když lze odkázat zejména na závěry znaleckého posudku zpracovaného , tituly před jménem, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , znalcem v oboru zdravotnictví, specializace kardiologie, ale i důkazy další (zdravotnická dokumentace zemřelého, výpověď žalobkyně). Nutno poznamenat, že pokud by žalovaný při poskytování zdravotních služeb , jméno FO, postupoval dle standardů léčby lege artis, neměl by žádný důvod, aby ex post zasahoval do zdravotnické dokumentace zemřelého za účelem zakrytí skutečného průběhu jím poskytované léčby. Rovněž je v dané souvislosti nutno zmínit původní postoj žalovaného prezentovaný v jeho vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, kdy shledával předmětný rozsudek, který jej činil odpovědným za úmrtí druha žalobkyně , jméno FO, , věcně správným.

34. Dále je možno konstatovat, že soud neshledává správnou právní kvalifikaci uplatněného nároku užitou žalobkyní. Jak bylo ostatně uvedeno již v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, a jak správně namítá žalovaný, v konkrétním případě se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat vůči žalovanému nároku na placení nákladů na výživu ve smyslu ust. § 2966 odst. 1 o. z., neboť žalobkyni není možno považovat za osobu „pozůstalou“. Pojem „pozůstalí“ je dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyhrazen jen předkům a potomkům (§ 9110 o. z.), neprovdané matce (§ 920 o. z.), manželům (§ 697 o. z.) a osvojencům a jejich předkům a potomkům (§ 853 o. z.). S ohledem na § 2966 odst. 2 o. z. lze dovodit, že za pozůstalé v prvním odstavci se mají považovat pouze ty osoby, kterým byl zemřelý povinen poskytovat výživu na základě zákona. Není pochybností, jak správně uvádí žalobkyně, že za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byl za pozůstalého považován i ten, komu zesnulý poskytoval výživu dobrovolně. Pokud by však takové osoby byly označeny za pozůstalé i ve smyslu nové právní úpravy, tedy konkrétně by tyto spadaly pod regulaci § 2966 odst. 1 o. z., byl by druhý odstavec daného ustanovení zcela zbytečným, z čehož je zjevné, že takový výklad je zcela nepřijatelný. Z uvedeného naopak vyplývá, že žalobkyně se eventuálně může domáhat pouze příspěvku na výživné z pozice osoby tzv. „jiné“ ve smyslu § 2966 odst. 2 o. z. O odlišné právní kvalifikaci uplatněného nároku soudem byla žalobkyně poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. při prvém ústním jednání ve věci, načež k výzvě soudu reagovala doplněním rozhodných skutečností a označením důkazů ve vztahu k soudem odlišně kvalifikovanému typu nároku, jak je blíže konstatováno shora v odstavci 5. odůvodnění tohoto rozsudku.

35. S ohledem na učiněná skutková zjištění pak soud dovodil, že žalobkyně je oprávněnou „jinou“ osobou ve smyslu ust. § 2966 odst. 2 o. z., které s přihlédnutím k hledisku slušnosti může být přiznán příspěvek na výživu, neboť má za prokázané, že zemřelý druh , jméno FO, žalobkyni dobrovolně poskytoval výživu, byť k tomu neměl zákonnou povinnost. Je zjištěno, že žalobkyně žila se svým zemřelým druhem a nezletilým synem dlouhodobě ve společné domácnosti v , adresa, , přičemž vzhledem k příjmové situaci členů domácnosti v rozhodném období kalendářního roku 2015 je zcela zjevné, že převážnou část společných nákladů na chod domácnosti logicky musel nést zemřelý , jméno FO, , který dosahoval ze zaměstnání průměrného příjmu přibližně 12 500 Kč měsíčně čistého (žalobkyně sama byla evidována úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání, přičemž její nárok na podporu v nezaměstnanosti zanikl ještě před úmrtím , jméno FO, ). V daném směru lze přisvědčit žalobkyni, že poskytování výživy přitom nemusí spočívat pouze v poskytování finančních prostředků (pozn. čehož by zemřelý , jméno FO, byl schopen vzhledem k dosahovanému příjmu, měsíčním výdajům na bydlení i existenci vyživovacích povinností vůči nezletilým dětem skutečně jen velice obtížně), ale i v jiném pravidelném plnění odpovídajícím charakteru výživného (placení nákladů na bydlení, stravu apod.). Konkrétní výše takto zemřelým poskytované výživy, která byla mezi stranami sporná, pak je zcela nepodstatná pro závěr, aby žalobkyně byla zařazena do okruhu osob „jiných“ dle § 2966 odst. 2 o. z., kterým je možno příspěvek na výživné přiznat.

36. Obdobně se pak soud neztotožnil ani s námitkou žalovaného, podle níž byly veškeré nároky žalobkyně z titulu nemajetkové újmy včetně příspěvku na výživné jednorázově a konečně vypořádány rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, neboť z obsahu odůvodnění rozhodnutí a způsobu výpočtu výše nároku žalobkyně na příspěvek na výživné naopak zcela zjevně vyplývá, že příspěvek na výživné byl přiznán ve formě pravidelné měsíční renty za již uplynulé období.

37. Pokud soud rozhoduje o přiznání nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z., je rozhodujícím kritériem pro přiznání tohoto příspěvku nepochybně hledisko slušnosti. Namístě je tak zejména posoudit, nakolik smrt vyživovatele zasahuje do ekonomického postavení fakticky vyživované osoby a nakolik soudní rozhodnutí přispěje ke spravedlivému řešení situace a zmírní tvrdost dopadu do sféry vyživované osoby; v potaz musí být nepochybně vzato i postavení škůdce. Podmínkou pro vznik nároku na příspěvek je zjištění, že ztráta poskytovaného finančního zajištění by odporovala obecně sdíleným představám o spravedlivém uspořádání vztahů. Oproti argumentaci žalovaného není soud toho názoru, že zcela nezbytným předpokladem pro přiznání daného typu nároku je neschopnost oprávněné osoby sama se živit (§911 o. z.), byť současně souhlasí s tím, že se jedná o jednu z okolností, které jsou pro případné přiznání příspěvku na výživné rozhodující.

38. V konkrétním případě pak soud dospěl k závěru, že přiznat žalobkyni nárok na příspěvek na výživné z důvodu slušnosti není namístě. Prvním zásadním důvodem pro takové rozhodnutí soudu je zjištění, že na straně žalobkyně se v mezidobí zcela změnily příjmové poměry. V době úmrtí druha , jméno FO, byla žalobkyně bez zaměstnání a pravidelného příjmu, zatímco v rozhodném období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2021, pro které byl nárok na příspěvek uplatněn, byla zaměstnaná v , právnická osoba, , kde její základní výše platu činila částku převyšující 25 000 Kč měsíčně. Je tedy nepochybné, že žalobkyně je osobou, která v rozhodném období byla schopna sama se živit, a současně, že příjmová situace žalobkyně v letech 2020 – 2021 byla výrazně lepší než v době společného soužití se zemřelým druhem , jméno FO, . Druhým zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby je pak skutečnost, že z titulu příspěvku na výživné (a to byť žalobkyní v žalobě nesprávně právně kvalifikované jako náklady na výživu) již žalovaný plnil ve prospěch žalobkyně na základě předchozích soudních rozhodnutí celkovou částku 213 850 Kč, což bylo mezi účastníky učiněno nesporným (viz rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 C 71/2017-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 Co 1824/2019-235, a dále platební rozkaz ze dne 27. 1. 2020, č. j. 10 C 12/2020-16). Pokud soud vychází ze samotného charakteru příspěvku na výživné, který je již jen podle jazykového výkladu nárokem kvalitativně nižším než je tomu v případě nákladů na výživu, a jehož účelem není nahradit veškeré náklady na výživu oprávněné osoby, je možno uzavřít, že výše plnění, která byla do současné doby již žalovaným z daného titulu žalobkyni poskytnuta, je zcela dostačující pro nynější rozhodnutí ohledně nepřiznání další peněžité částky žalobkyni. Nepřiznání dalšího příspěvku na výživné žalobkyni v aktuálním řízení tak dle názoru soudu nelze považovat za nesouladné se zásadou slušnosti či s obecně sdílenými představami o spravedlivém uspořádání vztahů zejména i z toho důvodu, kolik již bylo z uvedeného titulu žalobkyni plněno. Na uvedeném závěru soudu nemůže nic změnit ani argumentace žalobkyně, která důvody pro přiznání příspěvku spatřuje zejména v rozdílu životní úrovně žalobkyně a žalovaného, v zavrženíhodném jednání žalovaného spočívajícím v manipulaci se zdravotnickou dokumentací a ve skutečnosti, že žalovaný nebyl pojištěn při výkonu své lékařské praxe, jak mu ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Podle názoru soudu nemůže být otázka uzavření zákonného pojištění žalovaným jakkoli rozhodnou pro přiznání příspěvku na výživné žalobkyni (negativní důsledky nesplnění této povinnosti nesl tím spíše žalovaný v oblasti vlastní majetkové sféry); rozdíl v životní úrovni žalobkyně a žalovaného či zavrženíhodné jednání žalovaného pak bylo dle názoru soudu dostatečně zohledněno ve výši žalobkyni již poskytnutého plnění.

39. Soud neprovedl několik důkazů navržených oběma stranami, jejichž provedení bylo nadbytečným, neboť tyto důkazy nemohly mít žádný relevantní dopad na výsledek sporu. Soud tak neprovedl listinné důkazy navržené žalobkyní, a to konkrétně daňovými přiznáními žalovaného za roky 2019 a 2020 a aktuálními výpis z katastru nemovitostí (soud nemá pochybností o vyšší životní úrovni žalovaného než je životní úroveň žalobkyně, když měl k dispozici daňové přiznání žalovaného za období předcházející), sdělením pojišťovny ohledně zákonného pojištění žalovaného v roce 2015 (žalovaný sám nerozporoval, že v rozhodném období pojištěn nebyl), tabulkou pro stanovení výživného (soudu je známo, že nezletilé děti staršího věku mají obecně vyšší náklady než děti věku nižšího) a přehledem ČSÚ (soud má obdobně povědomí ohledně výše průměrného příjmu zaměstnanců v České republice). Dále pak k návrhu žalobkyně neprovedl ani další listiny obsažené ve spise vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 T 166/2018, když pro posouzení bezúhonnosti žalovaného při výkonu lékařské praxe bylo podstatným pouze zprošťující meritorní rozhodnutí soudu. Obdobně pak soud neprovedl ani důkazy navržené žalovaným, konkrétně důkaz Pojistnou smlouvu č. , číslo, a s ní související pojistkou (pro rozhodnutí ve věci je zcela bezvýznamné, zda měl žalovaný uzavřenou pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost za škodu provozovatele zdravotnického zařízení od roku 2017), a dále důkaz znaleckými posudky vztahujícími se k příčinné souvislosti jednání žalovaného a úmrtí druha žalobkyně včetně výslechu soudního znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , a to za situace, pokud na základě již provedených důkazů nemá žádných pochybností ohledně odpovědnosti žalovaného za úmrtí druha žalobkyně. Další listinný důkaz žalovaného v podobě úředního záznamu ze dne 5. 11. 2015 poté soud zamítl pro opožděnost, neboť tento důkaz byl žalovaným označený teprve poté, co nastala koncentrace řízení, přičemž současně nebyly splněné podmínky stanovené § 118b o. s. ř. pro prolomení této koncentrace řízení.

40. Ze shora prezentovaných důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta jako nedůvodná.

41. V otázce náhrady nákladů řízení bylo soudem rozhodnuto podle § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, kterému by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V konkrétním případě však soud shledal důvod hodný zvláštního zřetele, pro který náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků. Tímto důvodem je skutečnost, že žalovaný, jemuž by náhrada nákladů řízení měla být přiznána dle hlediska úspěšnosti ve věci, je osobou, ve vztahu k níž je současně soudem konstatována odpovědnost v souvislosti s úmrtím druha žalobkyně , jméno FO, . Přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému se tak za daných okolností soudu jeví jako rozporné se spravedlivým uspořádáním vztahů mezi žalobkyní a žalobcem. Nutno poznamenat, že možné rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení v daném směru soud účastníkům předvídatelně avizoval při ústním jednání tak, aby se tito mohli k zamýšlenému rozhodnutí soudu vyjádřit.