9 C 13/2022

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 129 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 30. 6. 2021 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 6 131 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 45,42 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 315 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 14 129 Kč s příslušenstvím. Podání žaloby odůvodnila tím, že se žalovaným dne 3. 6. 2020 uzavřela úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím svých webových stránek [webová adresa]. Před uzavřením smlouvy ověřila žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr, přičemž z odborného posouzení vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to na bankovní účet, jehož číslo uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 264 Kč, a to ve lhůtě 24 měsíců. Mezi stranami byly dále sjednány další volitelné služby, přičemž poplatky za tyto služby byly dohodnuty v následující výši: poplatek za expres výplatu 199 Kč a poplatek za korunový odklad 792 Kč. Žalobkyně má dle smlouvy o úvěru též nárok na smluvní pokutu v celkové výši 1 956 Kč a náklady vymáhání v celkové výši 560 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 2 Kč (dne 3. 7. 2020 částku 1 Kč a dne 3. 8. 2020 částku 1 Kč) a dluží tak žalobkyni celkem částku 14 129 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 7 998 Kč, úrokem v celkové výši 1 568 Kč a dlužnými poplatky včetně sankcí v celkové výši 4 563 Kč. Ačkoli byl žalovaný upomínán, na svůj dluh již ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Podáním ze dne 8. 2. 2022 žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž uvedla, že bonitu spotřebitele ověřuje prostřednictvím důsledného credit scoringu, kdy je posuzována příjmová a výdajová stránka spotřebitele. Žalobkyně též přihlíží ke klientským informacím jako jsou věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. U žalovaného žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že jeho čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč, výdaje na bydlení činí 10 000 Kč a životní minimum činí 3 410 Kč. Dále osobu žalovaného prověřila v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

4. K ústnímu jednání konanému dne 24. 2. 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Ze smlouvy o úvěru ve spojení se splátkovým kalendářem a printscreeny ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru označenou ID žádosti [číslo] Smlouva byla uzavřena na dálku, prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím SMS kódu [číslo] zaslaným mu žalobkyní na jeho telefonní číslo. K uzavření smlouvy došlo dne 3. 6. 2020. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému částku 8 000 Kč, a to převodem na bankovní účet, jehož číslo je uvedeno ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve 24 měsíčních splátkách, přičemž první splátka byla sjednána ve výši 797 Kč, dalších sedm splátek bylo sjednáno ve výši 726 Kč, dalších 15 splátek bylo sjednáno ve výši 334 Kč a poslední splátka byla sjednána ve výši 318 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit částku 11 008 Kč. Za službu expres výplata se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 199 Kč.

6. Z úvěrové zprávy ze systému NRKI ve spojení s printscreeny ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně prověřila osobu žalovaného v systému CRIBIS, SOLUS a ISIR. Nahlédnutím do těchto systémů zjistila, že rodné číslo žalovaného není v ISIR, žalovaný nemá exekuci a není též v registru SOLUS. Z úvěrové zprávy ze systému NRKI vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy již 4 existující splátkové kontrakty a jeden nesplátkový kontrakt. Dále bylo zjištěno, že ve třech případech byl již žalovaný v prodlení se splácením těchto existujících kontraktů. Jiné důkazy k prověření úvěruschopnosti žalobkyně nepředložila.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy ve spojení s potvrzením o provedené platbě bylo zjištěno, že žalobkyně dne 3. 6. 2020 převedla na bankovní účet žalovaného (respektive na bankovní účet, jehož číslo žalovaný uvedl v žádosti) částku 8 000 Kč.

8. Z výpisu čerpání splátek a úhrad ve spojení s potvrzením o provedené platbě bylo zjištěno, že žalovaný dne 3. 7. 2020 uhradil částku 1 Kč a dne 3. 8. 2020 uhradil částku 1 Kč.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 14. 5. 2021 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 14. 5. 2021.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně sice soudu předložila důkazy prokazující, že osobu žalovaného prověřila v systému CRIBIS, ISIR, SOLUS a NRKI, nicméně toto prověření nelze považovat za dostatečné. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o tom, že by ověřovala skutečné měsíční příjmy a též skutečné měsíční výdaje žalovaného, proto je nutno uzavřít, že požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neučinila zadost. Pouhé tvrzení žalobkyně, že čisté měsíční příjmy žalovaného činily 20 000 Kč a jeho měsíční výdaje na domácnost činily 10 000 Kč je nutno považovat za nedostatečné, když tyto skutečnosti žalobkyně nepodložila žádnými důkazy. Navíc je nutno podotknout, že z výpisu ze systému NRKI bylo zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy již 5 existující kontraktů, přičemž u třech z nich byl již v prodlení s úhradou splátek. Tato skutečnost měla žalobkyni vést k důkladnějšímu zkoumání skutečné majetkové situace žalovaného, minimálně k ověření jeho příjmu a pravidelných životních nákladů.

15. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně převedla dne 3. 6. 2020 do dispozice žalovaného (na bankovní účet jím uvedený) částku 8 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 2 Kč, činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 7 998 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 7 998 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 7 998 Kč nastává marným uplynutím lhůty k vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl dopisem žalobkyně ze dne 14. 5. 2021 (odeslaným téhož dne) vyzván k uhrazení dlužné částky do 30 dnů ode dne vyhotovení výzvy. Žalovaný byl tak povinen dlužnou částku uhradit do 13. 6. 2021. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení až od 30. 6. 2021 byl jí z částky 7 998 Kč přiznán v jí požadovaném rozsahu, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

18. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

19. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná v rozsahu 57 %, proto od jejího úspěchu byl odečten její neúspěch v rozsahu 43 %. Z toho vyplývá, že žalobkyně má nárok na náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 14 % Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna advokáta za právní zastoupení ve výši 900 Kč, a to za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná předžalobní upomínka, návrh ve věci samé) se sazbou 300 Kč za jeden úkon podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 3 režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, sazba 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 2 252 Kč a 14 % z této částky po zaokrouhlení činí 315 Kč Tyto náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že žalobkyni nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 8. 2. 2022, neboť tímto podáním žalobkyně pouze doplňovala žalobu o skutečnosti, které mohla a měla uvést již v podané žalobě.