9 C 145/2021

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 31 918,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 2. 2021 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 15 718,05 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 468,36 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 808,07 Kč, s úrokem z prodlení ve výši přesahující úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 17 653,53 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala proti žalované zaplacení částky celkem 31 918,05 Kč s příslušenstvím specifikovaným v závěru tohoto odstavce s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 29. 6. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky obsažené na další straně Smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 283 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč Poslední 60. splátka byla stanovena na 23. 8. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy, přičemž poslední úhrada ze strany žalované proběhla dne 4. 7. 2018. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé, dosud neuhrazené částky, a to částky 13 100 Kč na dlužné jistině a částky 10 731,15 Kč na dlužném poplatku. Žalovaná na svůj dluh již neuhradila ničeho. Žalovaná dále uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 11. 4. 2018 Smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky obsažené na zadní straně Smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 302 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč Poslední 45. splátka byla stanovena na 20. 2. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy, přičemž poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 29. 6. 2018. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky, která činila na dlužné jistině 4 553,53 Kč a na souhrnném poplatku 3 533,37 Kč. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, na základě které došlo k postoupení obou pohledávek z předmětných smluv ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávek písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila a dluží tak žalobkyni na základě smlouvy [číslo] částku ve výši celkem 23 831,15 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 13 100 Kč a dlužnou částí poplatku ve výši 10 731,15 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 582,92 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 827,45 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 100 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky z částky 13 100 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Dále na základě smlouvy [číslo] dluží žalovaná žalobkyni částku ve výši celkem 8086,90 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 4 553,53 Kč a dlužnou částí poplatku ve výši 3 533,37 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 225,15 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 640,91 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 4 553,53 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky z částky 4 553,53 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Ačkoli byla žalovaná upomínána, na dlužnou částku vůči žalobkyni ničeho neuhradila.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K výzvě soudu doplnila žalobkyně svá žalobní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smluv o zápůjčce, a to ve svém podání ze dne 30. 6. 2021. Právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalované na základě tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. K těmto tvrzením pak žalovaná předložila relevantní doklady, jejichž předložení bylo zaznamenáno právě do zákaznické karty.

4. K ústnímu jednání konanému dne 13. 7. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 29. 6. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované částku 14 000 Kč, a to v hotovosti, při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 283 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána úroková sazba ve výši 29 % ročně.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná při žádosti o zápůjčku uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně bydlení žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Ke svému zaměstnání žalovaná uvedla, že je zaměstnána na plný úvazek jako operátorka u zaměstnavatele [právnická osoba] Ke své příjmové a výdajové stránce žalovaná sdělila, že její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 10 635 Kč. Své pravidelné měsíční výdaje žalovaná specifikovala následujícími položkami: 1 200 Kč interní splátky PF a 3 000 Kč odhadované měsíční výdaje. Celkem tak pravidelné měsíční výdaje žalované činily podle zákaznické karty 4 200 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá kreditní kartu, nemá bankovní účet a nemá ani zápůjčku u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty byly v zákaznické kartě označeny občanský průkaz, pracovní smlouva a 2 výplatní pásky.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná na tuto smlouvu právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 900 Kč.

8. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 11. 4. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované částku 7 000 Kč, a to v hotovosti, při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 302 Kč, a to ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána úroková sazba ve výši 29 % ročně.

9. Ze zákaznické karty ke smlouvě o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná při žádosti o zápůjčku uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně bydlení žalovaná uvedla, že bydlí jako spolubydlící. Ke svému zaměstnání žalovaná uvedla, že je zaměstnána na plný úvazek jako operátorka u zaměstnavatele [právnická osoba] Ke své příjmové a výdajové stránce žalovaná sdělila, že její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 17 841 Kč. Své pravidelné měsíční výdaje žalovaná specifikovala pouze částkou 4 500 Kč měsíčně, když tuto částku uvedla jako odhadované měsíční výdaje. Žalovaná dále uvedla, že nemá kreditní kartu, nemá bankovní účet a nemá ani zápůjčku u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty byly v zákaznické kartě označeny občanský průkaz, pracovní smlouva a 3 výplatní pásky.

10. Z tabulky umoření ke smlouvě o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná na tuto smlouvu právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 3 900 Kč.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 ve spojení s její přílohou a oznámením o postoupení pohledávky spolu s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena písemně, dopisem ze dne 20. 1. 2020.

12. Z předžalobní upomínky ve spojení s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky, a to právě upomínkou ze dne 28. 1. 2021 odeslanou dne 29. 1. 2021.

13. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry ve věci. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření shora specifikovaných smluv o zápůjčce, neboť žalobkyně neprokázala, že při uzavírání smluv o zápůjčce její právní předchůdce postupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdce žalobkyně se v rámci žádosti o spotřebitelský úvěr spokojil s tvrzením žalované ohledně jejích příjmů (i když tyto lze mít za prokázané z údajně předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek), ale především se spokojil s pouhými tvrzeními žalované ohledně jejích pravidelných měsíčních výdajů. Tyto výdaje však žádným způsobem více nezjišťoval, ani neověřoval. Je více než nepravděpodobné, že by veškeré měsíční náklady u jednotlivce mohly v době uzavření smlouvy činit pouze 4 500 Kč měsíčně (respektive pouze 3 000 Kč měsíčně), když je nutné vzít v úvahu, že mezi obvykle nutně hrazené náklady jednotlivce patří měsíční náklady na bydlení, energie, stravu, ošacení a obutí, hygienické potřeby, telefon, internet, záliby, případná pojištění a spoření atp. Navíc žalovaná v žádostech uvedla, že bydlí v nájmu (respektive jako spolubydlící) a lze mít tedy za to (z obecně známých cen bydlení v dané době), že částka uvedená v žádosti jako odhadované měsíční výdaje by v rozhodné době stěží pokryla náklady na nájem bytu. S ohledem na zde uvedené je nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, a to především s ohledem na skutečnost, že vůbec nezjišťoval skutečné měsíční výdaje žalované. Nad rámec soud uvádí, že právní předchůdce žalobkyně měl v případě smlouvy o zápůjčce [číslo] být ještě více obezřetný, když žalovaná již měla u něj uzavřenou jednu smlouvu o zápůjčce a další uzavírala v době, kdy na předchozí dluh uhradila poslední splátku. Nutno též dodat, že v rámci žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 6. 2018 žalovaná uvedla výši svých veškerých měsíčních výdajů částkou 3 000 Kč měsíčně, což je dokonce částka nedosahující ani částky životního minima v dané době a i tato okolnost svědčí o tom, že tato nemohla odpovídat skutečnosti.

18. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce informace zjištěné od žalované ověřoval, respektive u výdajové stránky ani řádně nezjišťoval, a neprokázala tedy, že učinil zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalované (o výši měsíčních výdajů) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smluv o zápůjčce, nemohl z takovýchto smluv žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatek či smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaná převzala v hotovosti při uzavření (obou) smluv celkem částku 21 000 Kč, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení v této výši. Jelikož bylo dále prokázáno, že žalovaná již na shora specifikované smlouvy o zápůjčce uhradila celkem částku 4 800 Kč, činí bezdůvodné obohacení na její straně částku 16 200 Kč (21 000 Kč – 4 800 Kč). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 16 200 Kč podle § 2991 odst. 1 odst. 2 o. z. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 15 718,05 Kč) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 16 200 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 28. 1. 2021 vyzvána k uhrazení dlužné částky, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. V této výzvě pak žalobkyně stanovila lhůtu k uhrazení do 12. 2. 2021. Následující den (tj. 13. 2. 2021) je tedy žalovaná v prodlení s úhradou dlužné částky a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení. Tento úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu bylo žalobkyní požadované příslušenství (smluvní úrok a úrok z prodlení) jako nedůvodné zamítnuto, a to s ohledem na shora popsanou neplatnost uzavřených smluv o zápůjčce. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

20. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

21. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutou zápůjčku, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaná byly ve věci procesně úspěšné každá v rozsahu přibližně jedné poloviny, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.