9 C 16/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 964 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 6. 2022 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 9 464 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 551,42 Kč, s úrokem ve výši 26,1 % ročně z částky 8 300 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala proti žalovanému zaplacení částky 16 964 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 2. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky obsažené na další straně Smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 554 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 377 Kč Poslední splátka byla stanovena na 30. 11. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy, přičemž poslední úhrada ze strany žalovaného proběhla dne 8. 7. 2020 Celkem žalovaný na smlouvu uhradil částku 2 500 Kč. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, na základě které došlo k postoupení pohledávky z předmětné smlouvy ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a dluží tak žalobkyni částku ve výši 16 964 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 8 300 Kč a dlužnou částí poplatku ve výši 8 664 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 551,42 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 068,97 Kč, úrok ve výši 26,10 % ročně z částky 8 300 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky z částky 8 300 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Ačkoli byl žalovaný upomínán, na dlužnou částku vůči žalobkyni ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů ve smyslu § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když s tímto postupem žalobkyně vyjádřila souhlas již v rámci podané žaloby a souhlas žalovaného byl dán postupem podle § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovaný se nevyjádřil ve stanovené lhůtě k výzvě soudu, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ve které byl upozorněn, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ve spojení s tabulkou umoření a zákaznickou kartou bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 2. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal při podpisu smlouvy v hotovosti. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím dokladů předložených žalovaným – konkrétně občanským průkazem a výplatními páskami (jejich předložení žalovaným je zaznamenáno v zákaznické kartě žalovaného). Na základě těchto dokladů bylo zjištěno, že měsíční příjem žalovaného činí 20 000 Kč měsíčně. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného jsou v zákaznické kartě určeny částkou 1 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žije s rodiči, je svobodný a nemá žádné osoby, vůči kterým by měl vyživovací povinnost. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 554 Kč, když tento byl tvořen úrokem ve výši 3 103 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 4 891 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 1 560 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku (celkem 19 554 Kč) v 52 týdenních splátkách po 377 Kč (přičemž poslední splátka měla být ve výši 327 Kč). Ve smlouvě byla dále sjednána výše úrokové sazby 56 % p. a. Žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil celkem 2 500 Kč, přičemž poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena dne 8. 7. 2020.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 ve spojení s její přílohou, oznámením o postoupení pohledávky a podacím lístkem ze dne 24. 2. 2022 bylo zjištěno, že nároky ze shora specifikované smlouvy byly touto smlouvou postoupeny ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení informován písemně, dopisem, který mu byl dle podacího lístku odeslán dne 24. 2. 2022.

6. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím lístkem ze dne 7. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě do 21. 6. 2022.

7. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatky ve výši 9 554 Kč, a to v 52 týdenních splátkách. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze částku 2 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 6. 6. 2022, odeslanou dne 7. 6. 2022, ve které stanovila lhůtu k úhradě do 21. 6. 2022.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

12. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím právním závěrům. Žalobkyně předloženými listinnými důkazy neprokázala, že její právní předchůdce při uzavření smlouvy postupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně ověřil při uzavření smlouvy pouze příjmovou stránku žalovaného, a to prostřednictvím výplatních pásek. Nebylo však prokázáno, že by jakýmkoliv způsobem ověřoval též pravidelné měsíční výdaje žalovaného, když k prokázání výdajů nejsou v zákaznické kartě zaznamenány žádné listiny, jejichž prostřednictvím by mohly být výdaje žalovaného ověřeny. Je vysoce nepravděpodobné, že by veškeré měsíční výdaje žalovaného činily pouze uvedených 1 000 Kč měsíčně. Tato částka nedosahuje ani výše životního minima jednotlivce v rozhodné době. Pokud soud uváží, že žalovaný musel hradit minimálně běžné životní výdaje (např. telefon, internet, potraviny, hygienické potřeby, ošacení, léky atd.) nelze předpokládat, že by na všechny svoje měsíční výdaje vynaložil pouze částku 1 000 Kč. Pokud navíc právní předchůdce žalobkyně toto tvrzení žalovaného žádným způsobem neověřil, je nutno uzavřít, že neučinil zadost požadavku stanovenému právě v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a na smlouvu je z tohoto důvodu nutno nahlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z.

13. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 2 500 Kč, činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 7 500 Kč. Soud proto žalobě vyhověl právě co do částky 7 500 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně příslušenství požadovaného na základě smlouvy.

15. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 7 500 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl dopisem žalobkyně ze dne 6. 6. 2022 (odeslaným dne 7. 6. 2022) vyzván k uhrazení dlužné částky do 21. 6. 2022. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Ode dne následujícího byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

17. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl v řízení částečně úspěšný a měl by tak právo na náhradu části svých nákladů řízení. Žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady řízení nevznikly.