9 C 160/2020

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 14 761 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 11. 2019 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 8 361 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 779,66 Kč, úrokem ve výši 20,5 % ročně z částky 8 521,37 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši přesahující zákonný úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 14 761 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 19. 8. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky obsažené na zadní straně Smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 361 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 307 Kč Poslední 60. splátka byla stanovena na 12. 10. 2016. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy, přičemž poslední úhrada ze strany žalované proběhla dne 19. 11. 2015. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, na základě které došlo k postoupení pohledávky z předmětné smlouvy ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávek písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Žalovaná dluží žalobkyni na základě smlouvy [číslo] částku ve výši celkem 14 761 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 8 521,37 Kč a dlužnou částí poplatku ve výši 6 239,63 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 779,66 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 488,55 Kč, úrok ve výši 20,5 % ročně z částky 8 521,37 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky z částky 8 521,37 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Ačkoli byla žalovaná upomínána, na dlužnou částku vůči žalobkyni ničeho neuhradila.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K výzvě soudu doplnila žalobkyně svá žalobní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavření smlouvy o zápůjčce, a to ve svém podání ze dne 10. 7. 2020. Právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalované na základě tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. K těmto tvrzením pak žalovaná předložila relevantní doklady, jejichž předložení bylo zaznamenáno právě do zákaznické karty.

4. K ústnímu jednání konanému dne 1. 6. 2023 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 19. 8. 2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované částku 10 000 Kč, a to v hotovosti, při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 361 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 307 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána úroková sazba ve výši 20,50 % ročně.

6. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná při žádosti o zápůjčku uvedla, že je svobodná, má základní vzdělání a má jedno nezaopatřené dítě. Ohledně bydlení žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Ke svému zaměstnání žalovaná uvedla, že je zaměstnána na částečný úvazek jako obsluha u zaměstnavatele [právnická osoba] Ke své příjmové a výdajové stránce žalovaná sdělila, že její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 4 300 Kč. Dále ohledně příjmů uvedla, že její jiné čisté příjmy jsou státní podpory/přídavky ve výši 4 536 Kč, jiné příjmy ve výši 4 000 Kč a jako další příjmy domácnosti uvedla hmotná nouze ve výši 1 870 Kč. Své pravidelné měsíční výdaje žalovaná specifikovala následujícími položkami: 6 000 Kč nájem/inkaso, 200 Kč telefon, 927 Kč externí splátky zápůjček dle zákazníka, 1 000 Kč externí splátky zápůjček dle úvěrových registrů a 5 500 Kč výdaje na domácnost. Celkem tak pravidelné měsíční výdaje žalované činily podle zákaznické karty 13 627 Kč. Jako ověřené dokumenty byly v zákaznické kartě označeny občanský průkaz, pracovní smlouva, 3 výplatní pásky, SIPO a nájemní/podnájemní smlouva.

7. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně uhradila celkem částku 3 600 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 ve spojení s její přílohou a oznámením o postoupení pohledávky spolu s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena písemně, dopisem ze dne 24. 6. 2019.

9. Z předžalobní upomínky ve spojení s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky, a to právě upomínkou ze dne 24. 10. 2019 odeslanou téhož dne. K uhrazení dlužné částky stanovila žalobkyně lhůtu do 31. 10. 2019.

10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon č. 145/2010 Sb.“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru její právní předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalované dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Z provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se spokojil s doložením čistého měsíčního příjmu žalované ze zaměstnání (tj. 4 300 Kč měsíčně), když jako ověřené dokumenty jsou k příjmové stránce uvedeny pouze pracovní smlouva a 3 výplatní pásky. Ohledně dalších příjmů uvedených žalovanou v zákaznické kartě (ve výši 10 406 Kč) však zřejmě nebyly právnímu předchůdci žalobkyně předloženy žádné listiny, které by tento měsíční příjem prokazovaly, když mezi ověřenými dokumenty žádné takové listiny uvedeny nejsou. Z těchto skutečností je tak nutno dovodit, že jediným prokázaným příjmem žalované byl příjem ze zaměstnání ve výši 4 300 Kč. Pokud soud vezme v úvahu, že žalovaná své měsíční výdaje specifikovala co do částky 13 627 Kč, pak tato částka měsíčních výdajů přesahuje prokázané příjmy žalované o 9 327 Kč měsíčně. Dále je nutno uvést, že právní předchůdce žalobkyně měl též přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaná již splácí jiné zápůjčky a pečuje o nezaopatřené dítě, což s sebou jistě nese další pravidelné výdaje. S ohledem na vše zde uvedené je nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně neprověřil řádně úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce a nedostál tak požadavkům stanoveným v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., když výše měsíčních výdajů žalované značně převyšuje částku prokázaných měsíčních příjmů žalované. V případě, kdy byla žalovaná dle neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce povinna hradit splátky ve výši 307 Kč týdně (tj. cca 1 228 Kč měsíčně) již převyšují měsíční výdaje žalované její prokázané příjmy o více než 10 500 Kč měsíčně. Nad rámec zde uvedeného soud doplňuje, že i kdyby právní předchůdce žalobkyně měl prokázány veškeré žalovanou uvedené příjmy (tj. celkem částku 14 706 Kč), tak po zohlednění sjednaných splátek (tj. cca 1 228 Kč měsíčně) by celkové měsíční výdaje žalované i tak převyšovaly její měsíční příjmy. K tomu je též nutno dodat, že soud pomíjí skutečnost, že v příjmech žalované jsou započteny i jiné příjmy domácnosti, které nelze při posouzení úvěruschopnosti brát v potaz, pokud se jedná o příjmy osoby, která není ze smlouvy žádným způsobem zavázána. S ohledem na vše zde uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil řádně schopnost žalované splácet požadovanou zápůjčku a na smlouvu je nutné z tohoto důvodu nahlížet jako na absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

15. Pojem„ s odbornou péčí“ použitý v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. nasvědčuje povinnosti poskytovatele úvěru dodržet zvýšenou pozornost při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ (§ 2 odst. 1 písm. o) zákona o ochraně spotřebitele). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (viz. např. rozsudky 32 Odo 1726/2006, 32 Cdo 241/2009, 1 Afs 94/2009). Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Právní předchůdce žalobkyně především dostatečně neověřil příjmovou stránku žalované a nelze mít tedy za prokázané, že učinil zadost požadavku obsaženému v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o zápůjčce je v takovém případě absolutně neplatná.

16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatek či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaná převzala v den podpisu smlouvy o zápůjčce v hotovosti částku 10 000 Kč, vzniklo na její straně v této výši bezdůvodné obohacení. Dále bylo prokázáno, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce uhradila částku 3 600 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované tak činí částku 6 400 Kč (10 000 Kč – 3 600 Kč). Soud proto žalobě vyhověl právě co do částky 6 400 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně příslušenství požadovaného na základě smlouvy.

17. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 6 400 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 24. 10. 2019 (odeslaným téhož dne) vyzvána k uhrazení dlužné částky do 31. 10. 2019. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Ode dne následujícího byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

19. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

20. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. [číslo]). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutou zápůjčku, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci převážně procesně úspěšná a měla by tak právo na částečnou náhradu svých nákladů řízení, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.