9 C 189/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 83 677,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 79 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 7. 12. 2022 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 3 702,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 422,35 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 81 531,22 Kč a s úrokem z prodlení ve výši přesahující úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 408 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 83 677,51 Kč s příslušenstvím tvořeným kapitalizovaným úrokem ve výši 10 422,35 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 884,12 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 81 531,22 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 83 677,51 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení. Podání žaloby odůvodnila tím, že se žalovaným dne 22. 7. 2022 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy ověřila žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr, přičemž z odborného posouzení vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy vyčerpal žalovaný peněžní prostředky v celkové výši 84 401 Kč. Žalovaný se zavázal splácet vyčerpanou částku ve splátkách, jejichž výše byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný však nesplácel sjednané splátky řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 22. 11. 2022. Dlužná částka činí 83 677,51 Kč a je tvořena jistinou ve výši 81 531,22 Kč, poplatky za pojištění ve výši 546,29 Kč, náklady vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutou ve výši 1 000 Kč. Přesto, že byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K ústnímu jednání konanému dne 27. 6. 2023 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán více než 10 dnů před jeho konáním. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně dne 22. 7. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, jejímž předmětem byl úvěrový rámec ve výši 85 000 Kč. Splátky byly sjednány ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % ročně. Dále bylo zjištěno, že žalovaný při uzavření smlouvy uvedl, že je svobodný, bezdětný, má vlastní dům/byt a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Své měsíční příjmy specifikoval částkou 20 000 Kč (hlavní měsíční příjem) a částkou 16 000 Kč (vedlejší měsíční příjem).

5. Z úvěrové zprávy ve spojení s potvrzením o provedení ověření bonity klienta (dále jen„ potvrzení“) a výpisem z bankovního účtu bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru jeden, již existující kontrakt, a to revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč. V potvrzení je jako příjem žalovaného uvedena částka 20 000 Kč a zdroj příjmu: zaměstnanec. K finanční situaci žalovaného je v potvrzení dále uveden záznam o splátkách jiným společnostem ve výši 2 000 Kč. Jsou zde též obsaženy poznámky o negativních odpovědích registrů JAP_PUJCKA, SOLUS, CEE, MVCR, ISIR a NRKI k osobě žalovaného. Dle předloženého výpisu z účtu, za období od 1. 6. 2022 do 22. 7. 2022, vedeného na jméno žalovaného byl zůstatek na účtu ke dni 1. 6. 2022 ve výši - 399,27 Kč a ke dni 22. 7. 2022 ve výši 0,41 Kč. S poznámkou mzda jsou zde uvedeny platby ze dne 9. 6. 2022 od [právnická osoba] [země] ve výši 18 147 Kč, ze dne 15. 6. 2022 od [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 1 673 Kč, ze dne 13. 7. 2022 od [právnická osoba] [země] ve výši 14 288 Kč a ve výši 16 653 Kč a ze dne 15. 7. 2022 od [právnická osoba] ve výši 11 796 Kč.

6. Z výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný na základě smlouvy vyčerpal částku 84 401 Kč, a to dne [datum] Celkem pak na svůj dluh uhradil částku 4 426 Kč.

7. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 22. 11. 2022 ve spojení s podacím archem ze dne 23. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru, a to ve lhůtě 14 dnů ode dne sepsání výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 23. 11. 2022.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

12. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Z předložených listin bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o úvěr specifikoval své hlavní měsíční příjmy částkou 20 000 Kč a vedlejší měsíční příjmy částkou 16 000 Kč (celkem tedy uvedl příjmy ve výši 36 000 Kč měsíčně). Jako svého zaměstnavatele uvedl společnost [právnická osoba] Těmto údajům však neodpovídá předložený výpis z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného. V měsíci červnu 2022 je na bankovním účtu příjem pouze od [právnická osoba] [země] a [právnická osoba] [anonymizováno], přičemž celková částka zdaleka nedosahuje žalovaným tvrzené částky 36 000 Kč měsíčně. V měsíci červenec 2022 je pak kromě plateb od [právnická osoba] [země] též platba od společnosti [právnická osoba] (tj. žalovaným tvrzený zaměstnavatel), nicméně se jedná o platbu ve výši pouze 11 796 Kč. Je tedy nutno uzavřít, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neověřila skutečné příjmy žalovaného, když žalovaným tvrzené skutečnosti ohledně výše a plátce jeho příjmů nekorespondují s údaji v předloženém výpise z bankovního účtu. Nelze tedy pouze na základě výpisu z bankovního účtu uzavřít, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o úvěru stálé příjmy, a to právě ve výši 36 000 Kč měsíčně. K tomu, aby byla taková skutečnost postavena na jisto by bylo potřeba předložit např. pracovní smlouvy od jednotlivých zaměstnavatelů a výplatní pásky za konkrétní období, aby bylo nepochybné, že se jedná skutečně o příjmy žalovaného, a to o příjmy trvalého charakteru. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žádným způsobem neověřovala skutečné měsíční výdaje žalovaného, když k těmto je v posouzení uvedena pouze částka 2 000 Kč na splátky závazků u jiných společností. Žalobkyně se dle předložených důkazů spokojila pouze s tvrzením, že žalovaný je svobodný, bezdětný a žije ve vlastním domě/bytě. Za prvé je nutno podotknout, že nebylo prokázáno, že by žalovaný skutečně byl vlastníkem domu/bytu, který využívá k bydlení a za druhé i v takovém případě musí mít žalovaný minimálně pravidelné měsíční výdaje na elektřinu, plyn, vodu, internet, telefon atp. Nehledě na to, že nikde nebyly zohledněny (a ověřeny) též nutné měsíční výdaje žalovaného na dopravu, ošacení, jídlo, hygienické potřeby, zájmové aktivity atp. Na základě všech těchto skutečností soud uzavřel, že žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr (a to úvěr jehož výši nelze považovat za zanedbatelnou, když se jednalo o částku 85 000 Kč), neb řádně neověřila skutečnou výši měsíčních příjmů žalovaného a v podstatě vůbec nezjišťovala a ani neověřovala výši skutečných měsíčních výdajů žalovaného. Tímto svým postupem žalobkyně neučinila zadost požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a na smlouvu o revolvingovém úvěru je nutno hledět jako na absolutně neplatnou. Na tom nic nemůže změnit ani to, že žalobkyně prověřila žalovaného v registrech JAP_PUJCKA, SOLUS, CEE, MVCR, ISIR a NRKI s negativním výsledkem, když toto prověření samo o sobě je nedostatečné. Řádné posouzení úvěruschopnosti, prostřednictvím zjištění a ověření skutečných měsíčních příjmů a výdajů žadatele o úvěr, nemůže nahradit ani výpočet dle statistických údajů, když ten sám o sobě není dostačující ke zjištění skutečné majetkové situace žadatele o úvěr. Jako dostatečný nelze tedy vzít ani výpočet MLS žalovaného.

13. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaný vyčerpal celkem částku 84 401 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 4 426 Kč, činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 79 975 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 79 975 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně odpovídající části požadovaného příslušenství.

15. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 79 975 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl dopisem žalobkyně ze dne 22. 11. 2022 (odeslaným dne 23. 11. 2022) vyzván k uhrazení dlužné částky do 14 dnů ode dne sepsání výzvy. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl na základě této výzvy povinen dlužnou částku uhradit do 6. 12. 2022. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky a od tohoto dne byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

17. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

18. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. [číslo]). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná v rozsahu 82,5 %, proto od jejího úspěchu byl odečten její neúspěch v rozsahu 17,5 %. Z toho vyplývá, že žalobkyně má nárok na náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 65 % Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna advokáta za právní zastoupení ve výši 13 380 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis návrhu, kvalifikovaná předžalobní výzva) se sazbou po 4 460 Kč za 1 úkon podle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 3 348 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 20 627 Kč a 65 % z této částky po zaokrouhlení činí 13 408 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že žalobkyni nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 20. 6. 2023, neboť tímto podáním žalobkyně pouze doplňovala žalobu o skutečnosti, které mohla a měla uvést již v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.