9 C 19/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 27 536 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 276 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 25. 7. 2022 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 13 260 Kč s úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 27 536 Kč s příslušenstvím tvořeným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 260,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 27 536 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení. Podání žaloby odůvodnila tím, že se žalovaným dne 6. 9. 2021 uzavřela úvěrovou smlouvu, a to prostřednictvím svých webových stránek [webová adresa]. Před uzavřením smlouvy ověřila žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr, přičemž z odborného posouzení vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to na bankovní účet, jehož číslo uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 660 Kč, a to ve lhůtě 24 měsíců. Žalovaný si opakovaně odložil splácení úvěru, a to prostřednictvím„ korunového odkladu“ za nějž byl dle smlouvy v jednotlivých případech účtován poplatek ve výši 1 980 Kč. Žalobkyně má dle smlouvy o úvěru též nárok na smluvní pokutu v celkové výši 1 500 Kč a náklady vymáhání v celkové výši 660 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 5 724 Kč. Dále již žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a dluží žalobkyni celkem částku 27 536 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 17 496 Kč, úrokem v celkové výši 3 920 Kč, dlužnými poplatky za„ korunový odklad“ v celkové výši 3 960 Kč, náklady vymáhání ve výši 660 Kč a smluvními pokutami v celkové výši 1 500 Kč. Ačkoli byl žalovaný upomínán, na svůj dluh již ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Podáním ze dne 31. 1. 2023 žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž uvedla, že bonitu spotřebitele ověřuje prostřednictvím důsledného credit scoringu, kdy je posuzována příjmová a výdajová stránka spotřebitele. Žalobkyně též přihlíží ke klientským informacím jako jsou věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Dále před uzavřením smlouvy prověřila osobu žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

4. K ústnímu jednání konanému dne 8. 3. 2023 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán více než 10 dnů před jeho konáním. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Ze smlouvy o úvěru ve spojení s printscreenem ze systému žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru označenou ID žádosti [číslo] Smlouva byla uzavřena na dálku, prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím SMS kódu [číslo] zaslaným mu žalobkyní na jeho telefonní číslo. K uzavření smlouvy došlo dne 6. 9. 2021. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, a to převodem na bankovní účet, jehož číslo je uvedeno ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve 24 měsíčních splátkách, přičemž první splátka byla sjednána ve výši 1 494 Kč, dalších sedm splátek bylo sjednáno ve výši 1 814 Kč, dalších 15 splátek bylo sjednáno ve výši 834 Kč a poslední splátka byla sjednána ve výši 818 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit částku 27 520 Kč.

6. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta ve spojení s výpisem z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného za období od 30. 12. 2018 do 31. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně měla k dispozici výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíc leden 2019. Příchozí platby na bankovní účet žalovaného v tomto měsíci byly ve výši 32 396,20 Kč a odchozí platby byly ve výši 79 032,69 Kč. V potvrzení o provedení ověření bonity klienta je jako příjem žalovaného uvedena částka 26 000 Kč a k výdajům jsou zde uvedeny pouze splátky jiným společnostem ve výši 7 000 Kč. Jsou zde též obsaženy poznámky o negativních odpovědích registrů CRIBIS, ISIR a NRKI k osobě žalovaného.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy ve spojení s výpisem z účtu ze dne 6. 9. 2021 a sdělením [právnická osoba] bylo zjištěno, že žalobkyně dne 6. 9. 2021 převedla na bankovní účet žalovaného (respektive na bankovní účet, jehož číslo žalovaný uvedl v žádosti) částku 20 000 Kč.

8. Z výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný na smlouvu uhradil celkem částku 5 724 Kč.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 24. 6. 2022 ve spojení s podacím archem ze dne 27. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne sepsání výzvy. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 27. 6. 2022.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně svá tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného doplnila pouze obecným způsobem. Z jejích tvrzení tak není zřejmé, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalovaného při posouzení úvěruschopnosti vycházela. Z předložených listin bylo zjištěno, že jako příjem žalovaného zde byla uvedena částka 26 000 Kč a jediným zde uvedeným výdajem jsou výdaje na splátky u ostatních společností ve výši 7 000 Kč. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o tom, že by skutečné měsíční příjmy a též skutečné měsíční výdaje žalovaného jakýmkoliv způsobem ověřovala. Navíc není možné, aby veškeré výdaje žalovaného byly tvořeny pouze splátkami jiným společnostem – tj. že by žalovaný neměl žádné výdaje na bydlení, energie, stravu, oblečení, hygienické potřeby, telefon, internet, pojištění atp. Proto je nutno uzavřít, že žalobkyně požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neučinila zadost a na smlouvu o úvěru je nutno hledět jako na absolutně neplatnou. Na tom nic nemůže změnit ani to, že žalobkyně prověřila žalovaného v registrech CRIBIS, ISIR a NRKI s negativním výsledkem, když toto prověření samo o sobě je nedostatečné. Pro řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemůže mít význam ani předložený výpis z bankovního účtu žalovaného, když se jedná o výpis z ledna 2019 a k uzavření smlouvy došlo až v září 2021.

15. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně převedla dne 6. 9. 2021 na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě částku 20 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 5 724 Kč, činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 14 276 Kč (20 000 Kč – 5 724 Kč). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 14 276 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu (13 260 Kč) ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky.

17. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 14 276 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl dopisem žalobkyně ze dne 24. 6. 2022 (odeslaným dne 27. 6. 2022) vyzván k uhrazení dlužné částky do 30 dnů ode dne vyhotovení výzvy. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl na základě této výzvy povinen dlužnou částku uhradit do 24. 7. 2022. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky a od tohoto dne byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

19. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

20. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

21. Žalobkyně i žalovaný byli v řízení úspěšní každý přibližně v rozsahu jedné poloviny, a proto soud ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.