9 C 2/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 73 541,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 36 285,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 2. 2. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení o 37 255,82 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 70 371,37 Kč od 8. 4. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 754,60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím zákonný úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I., se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 73 541,15 Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 70 371,37 Kč od 8. 4. 2022 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 70 371,37 Kč od 8. 4. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 10 754,60 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 447,38 Kč. Podaný návrh odůvodnila tím, že dne 15. 8. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru reg. [číslo] (dále jen„ smlouva“) na základě které žalovanému poskytla částku 100 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla posouzena schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a to prověřením osoby žalovaného v dostupných registrech a vyhodnocením finanční situace žalovaného. Žalovaný však nesplácel sjednaný úvěr řádně a včas, a proto žalobkyně ke dni 8. 12. 2021 přistoupila k zesplatnění úvěru. Ke dni 7. 4. 2022 činila dlužná částka na jistině 70 371,37 Kč a na dlužných poplatcích 3 169,78 Kč. Přesto, že byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu v plném rozsahu vyhověno, ten však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. K ústnímu jednání konanému dne 21. 2. 2023 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně dne 15. 8. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr v 96 měsíčních splátkách po 1 646 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 12 % p. a.

5. Z žádosti o poskytnutí osobního úvěru ve spojení s kopií občanského průkazu a návrhem na rozhodnutí o poskytnutí bylo zjištěno, že žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, má čistý měsíční příjem 17 000 Kč a jako své výdaje specifikoval náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 2 000 Kč. Záznamy ohledně osoby žalovaného v dostupných registrech byly negativní. Skutečnost, že žalovaný je svobodný, bylo možné ověřit z [číslo obč. průkazu], kde je tento údaj zapsán.

6. Z dokladu o čerpání bylo zjištěno, že žalobkyně dne 15. 8. 2017 poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet].

7. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný ke dni 7. 4. 2022 uhradil na splácení úvěru následující platby: datum úhrady; částka;; datum úhrady; částka 20.08.2017; 166,67 Kč; 21.04.2019; 1 646,00 Kč 20.09.2017; 1 000,00 Kč; 23.05.2019; 1 646,00 Kč 20.10.2017; 1 646,00 Kč; 20.06.2019; 1 646,00 Kč 20.11.2017; 1 646,00 Kč; 22.07.2019; 375,99 Kč 20.12.2017; 1 610,70 Kč; 29.07.2019; 1 270,01 Kč 05.01.2018; 35,30 Kč; 23.08.2019; 1 646,00 Kč 22.01.2018; 260,19 Kč; 23.09.2019; 1 646,00 Kč 29.01.2019; 1 385,81 Kč; 21.10.2019; 109,55 Kč 20.02.2018; 1 642,20 Kč; 24.10.2019; 1 500,00 Kč 22.02.2018; 3,80 Kč; 13.12.2019; 1 682,45 Kč 20.03.2018; 25,07 Kč; 06.01.2020; 1 646,00 Kč 26.03.2018; 1 620,93 Kč; 27.01.2020; 1 646,00 Kč 20.04.2018; 29,47 Kč; 20.02.2020; 454,00 Kč 23.04.2018; 1 616,53 Kč; 21.02.2020; 1 192,00 Kč 21.05.2018; 28,08 Kč; 20.03.2020; 669,00 Kč 23.05.2018; 1 617,92 Kč; 24.03.2020; 977,00 Kč 22.06.2018; 1 646,00 Kč; 20.04.2020; 1 646,00 Kč 20.07.2018; 1 646,00 Kč; 20.05.2020; 1 053,00 Kč 21.08.2018; 1 646,00 Kč; 03.06.2020; 593,00 Kč 20.09.2018; 1 646,00 Kč; 22.06.2020; 131,86 Kč 22.10.2018; 1 646,00 Kč; 29.06.2020; 1 514,14 Kč 20.11.2018; 1 646,00 Kč; 20.07.2020; 1 646,00 Kč 20.12.2018; 680,90 Kč; 20.08.2020; 73,82 Kč 11.01.2019; 965,10 Kč; 24.08.2020; 1 572,18 Kč 29.01.2019; 1 321,64 Kč; 21.09.2020; 1 646,00 Kč 18.02.2019; 324,36 Kč; 20.10.2020; 1 646,00 Kč 20.02.2019; 21,35 Kč; 20.11.2020; 17,48 Kč 15.03.2019; 1 624,65 Kč; 01.12.2020; 1 628,52 Kč 20.03.2019; 1 646,00 Kč; celkem tak žalovaný na úvěr uhradil částku 63 714,67 Kč.

8. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ve spojení s dodejkou bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 19 789,79 Kč a zároveň žalovaného upozornila, že pokud částku neuhradí do 8. 12. 2021 dojde k zesplatnění úvěru. Zásilka byla žalovanému odeslána dne 21. 10. 2021.

9. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě do 1. 2. 2022. Zásilka byla žalovanému odeslána dne 25. 1. 2022.

10. Z provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 15. 8. 2017 uzavřena smlouva o úvěru. Před uzavřením smlouvy posuzovala žalobkyně schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, přičemž vycházela z údajů sdělených žalovaným ohledně jeho příjmů a výdajů, které dle tvrzení žalovaného činily: čisté měsíční příjmy 17 000 Kč a měsíční výdaje celkem 3 000 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému v souladu se smlouvou částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v 96 měsíčních splátkách po 1 646 Kč. Žalovaný však nesplácel úvěr řádně a včas, když na smlouvu uhradil pouze částku 63 714,67 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 1. 2. 2022.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující právní závěry. Mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o tom, že by ověřovala skutečné měsíční příjmy a též skutečné měsíční výdaje žalovaného, proto je nutno uzavřít, že požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neučinila zadost. Z žádosti o poskytnutí úvěru sice vyplývá, že žalovaný uvedl své čisté měsíční příjmy v částce 17 000 Kč, nebylo však prokázáno, že by žalobkyně tuto částku jakýmkoliv způsobem ověřovala. Pokud žalobkyně uvedla, že se spolehla na čestné prohlášení žalovaného, tak takový postup je nutno posoudit jako nedostatečný, a to i s ohledem na závěry ohledně tvrzených výdajů žalovaného. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně doplnila svá tvrzení s tím, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela z výdajů v částce 9 186 Kč, při jejichž určení vycházela ze statistických údajů. Je však nutno uzavřít, že z žádného předloženého důkazu nevyplývá, že by žalobkyně skutečně z této částky při posouzení úvěruschopnosti vycházela, a i kdyby ano, pak takový postup, ani v tomto případě, není možné hodnotit jako dostatečný. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti měla vycházet ze skutečných výdajů žalovaného (nikoliv ze statisticky určených) a měla po žalovaném požadovat doložení jeho skutečných výdajů, tak aby byla jeho tvrzení ohledně výše výdajů ověřena. Při posouzení úvěruschopnosti měla žalobkyně postupovat o to obezřetněji a pečlivěji, když žalovaný své celkové měsíční výdaje určil částkou, která ani nedosahovala výše životního minima jednotlivce v rozhodné době. Je více než nepravděpodobné, že by na úhradu veškerých nezbytných měsíčních potřeb a nákladů žalovaného postačila částka 3 000 Kč měsíčně, když by se do této částky měly promítnout základní životní výdaje jednotlivce jako jsou náklady na energie, stravu, ošacení a obutí, hygienu, ale i telefon, internet, léky, dopravu atp. Navíc žalobkyně, dle údajů zaznamenaných v žádosti o úvěr, neměla informace o tom, zda má žalovaný vlastní bydlení, popřípadě zda bydlí dosud u rodičů, nebo v nájmu, což je skutečnost, která může podstatně ovlivnit výši měsíčních výdajů na bydlení a od níž by se mělo odvíjet další zkoumání měsíčních výdajů na bydlení. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je nutno uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že veškeré výstupy ohledně osoby žalovaného z dostupných registrů byly s negativním výsledkem.

16. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně převedla dne 15. 8. 2017 na bankovní účet žalovaného částku 100 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradil částku 63 714,67 Kč, činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 36 285,33 Kč (100 000 Kč – 63 714,67 Kč). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 36 285,33 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 37 255,82 Kč, ji jako nedůvodnou zamítl (73 541,15 Kč – 36 285,33 Kč), a to včetně příslušenství požadovaného v souladu se smlouvou.

18. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 36 285,33 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl předžalobní upomínkou odeslanou dne 25. 1. 2022 vyzván k uhrazení dlužné částky do 1. 2. 2022. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky. Od 2. 2. 2022 byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

20. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

21. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

22. Žalobkyně i žalovaný byli ve věci úspěšní každý zhruba v rozsahu jedné poloviny, a proto bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok.