9 C 208/2021

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 302 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 400 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 4 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 829,59 Kč, úroku z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I., kapitalizovaného úroku ve výši 2 300 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 17 302 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) dne 18. 10. 2017 uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy, kapitalizovaným smluvním úrokem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek, v celkové výši 6 900 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 11. 2018. Právní předchůdce žalobkyně před samotným uzavřením smlouvy nejprve posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 4 600 Kč (tato byla započtena na příslušenství pohledávky) a dále již ani přes opakované výzvy ze strany právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně samotné ničeho neuhradila. Žalobkyně tak po žalované požaduje uhrazení jistiny ve výši 10 000 Kč, "kapitalizovaného úroku" výši 2 300 Kč (který je tvořen nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 688 Kč, nesplaceným poplatkem za správu úvěru ve výši 786 Kč a nesplaceným poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 826 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 829,59 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K ústnímu jednání konanému dne 4. 11. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení se formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně dne 18. 10. 2017 uzavřel se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž tuto si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy.

5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena na základě žádosti žalované, v níž žalovaná uvedla základní údaje o své osobě a dále o své finanční situaci. Žalovaná uvedla, že je rozvedená a bydlí v nájmu. Dále uvedla, že její příjem činí 9 500 Kč měsíčně. Jako své výdaje označila nájem ve výši 8 100 Kč, energie ve výši 1 200 Kč a stravování ve výši 4 000 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěru byly jako ověřené dokumenty označeny následující dokumenty: smlouvy, SIPO a doklad o zaplacení nájemného.

6. Ze smlouvy o prodeji části závodu ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 a oznámením o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že část portfolia společnosti [právnická osoba] byla převedena na společnost [právnická osoba], ze které byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně, dopisem ze dne 8. 2. 2021.

7. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 2. 6. 2021, která byla žalované odeslána dne 2. 6. 2021.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku jinou.

12. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry: mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval při uzavírání smlouvy o úvěru v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., respektive žalobkyně nedoložila, že ve smyslu tohoto ustanovení řádně postupoval. K tomuto závěru dospěl soud především s ohledem na níže popsaná skutková zjištění. Žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru specifikovala své měsíční příjmy částkou 9 500 Kč. Naproti tomu své měsíční výdaje specifikovala celkem částkou 13 300 Kč. Z toho vyplývá, že měsíční výdaje žalované o 3 800 Kč převyšovaly její měsíční příjmy. Navíc příjem žalované nebyl nijak upřesněn (tj. zda se jedná o příjem ze zaměstnání, podnikání, či důchod) a dle dokladů označených v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru nebyl její příjem ani nijak ověřen. Je tedy nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně prověřit schopnost žalované splácet požadovaný úvěr. Na tom, že v daném případě zjevně nemohla být řádně prověřena úvěruschopnost žalované, když její měsíční výdaje převyšují její příjmy, nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaná v žádosti uvedla, že v domácnosti žijí dvě výdělečně činné osoby (a tudíž tato druhá osoba hradí polovinu měsíčních výdajů domácnosti), když tato skutečnost nebyla žádným způsobem ověřena ani doložena.

13. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce informace zjištěné od žalované ověřoval, a neprokázala tedy, že učinil zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Navíc, i kdyby byl měsíční příjem žalované ověřen, pak tento nedostačoval ani na pokrytí měsíčních výdajů žalované. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalované (o výši příjmu) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatek či smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaná převzala v den podpisu smlouvy o úvěru v hotovosti částku 10 000 Kč, vzniklo na její straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh žalovaná uhradila již částku 4 600 Kč, činí bezdůvodné obohacení na její straně právě částku 5 400 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 5 400 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

15. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 5 400 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 2. 6. 2021 (odeslaným dne 4. 6. 2021) vyzvána k uhrazení dlužné částky do 10. 6. 2021, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a ve zbývajícím rozsahu byl jako nedůvodný zamítnut.

16. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

17. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

18. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná v převážném rozsahu a měla by tak právo na částečnou náhradu svých nákladů řízení, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.