9 C 220/2019

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 50 635 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 15 855,28 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 163 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 30 163 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 36 327,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 36 327,28 Kč od 10. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 95,92 % z částky 39 734,46 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 9. 2018 dosáhne částky 188 870 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 10. 6. 2019 domáhala po žalované zaplacení částky 50 635 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 15 855,28 Kč. Podle žalobních tvrzení byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Rovněž bylo ověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku a ani neměla u žalobkyně smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, a že zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši 151,62 % ročně (vyjádřeno v efektivní úrokové míře) splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2018. Žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy řádně a včas, když byla v prodlení s úhradou splátek a do data zesplatnění na svůj dluh uhradila pouze 3 splátky po 3 279 Kč (celkem 9 837 Kč). Dle bodu 6.1 smlouvy vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů se splatností 10 dnů ode dne jejího vzniku. Žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 998 Kč za prodlení s 4. a 5. splátkou. V důsledku prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s 4. a 5. splátkou dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (tj. 2 x 200 Kč). K datu 22. 7. 2018 došlo v důsledku prodlení žalované k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny a nová jistina tak činila 49 237,03 Kč. Žalovaná byla povinna tuto novou jistinu uhradit v den zesplatnění úvěru, jinak žalobkyni vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, v daném případě ode dne 24. 7. 2018 až do zaplacení. Podle bodu 2.2 smlouvy sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží i po zesplatnění úvěru až do zaplacení jistiny úvěru. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení částky 50 635 Kč představující novou jistinu úvěru (49 237 Kč), smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu vzniklých nákladů ve výši 400 Kč, dále částku 15 855,28 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky dlužné nové jistiny od 24. 7. 2018 do data vyhotovení žaloby (tj. 10. 6. 2019) a úrok ve výši 95,9 % p. a. (vyjádřeno v nominální úrokové sazbě) z částky 39 734,46 Kč představující zbývající dlužnou jistinu od 24. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 188 870 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a z účasti na ústním jednání dne 30. 1. 2020 se omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve spojení s Oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru a s listinou PROHLÁŠENÍ KLIENTŮ bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 23. 1. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované dne 24. 1. 2018 poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet žalobkyni úvěr formou měsíčních splátek po 3 279 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2018. Úroková sazby za poskytnutí úvěru byla sjednána ve výši 151,62 % p. a. a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala zaplatit za poskytnutí úvěru, činila 157 392 Kč. Dále byly ve smlouvě sjednány sankce za prodlení se splácením úvěru.

4. Z listiny nazvané , název, ze dne 24. 4. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná měla před sjednáním smlouvy o úvěru pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 13 834 Kč, výdaje žalované byly tvořeny výdaji na dítě ve výši 2 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná neměla žádné jiné výdaje (například na záliby, dopravu a podobně). Dále bylo jako výdaj žalované uvedeno „životní minimum“ ve výši 3 410 Kč. Sama žalovaná ve formuláři , název, uvedla v kolonce prohlášení klienta o příjmech odpověď ANO na následující otázky: Očekáváte v blízké budoucnosti změny v příjmech a/nebo výdajích? Odpovězte ANO pokud plánujete nebo očekáváte v době splacení úvěru pokles příjmů svých nebo manžela/ky (partnera/ky) a/nebo nárůst výdajů na Vás, vyživované osoby, závazky nebo domácnost, a to jak Vás, tak případně Vašeho manžela/ky (partnera/ky). Odpovězte ANO také pokud: plánujete nebo očekáváte svůj nebo manželův/čin (partnerův/čin) odchod do důchodu či jiné relevantní události mající dopad do poklesu příjmů a/nebo nárůstu výdajů, a to jak Vás, tak případně Vašeho manžela/ky (partnera/ky) v době splacení úvěru (např. výpověď v zaměstnání, či jiného obdobného poměru, mateřství, rozvod, rozhodnutí soudu ukládající majetkové plnění apod.), nebo máte pochybnosti o dostatečnosti Vašich příjmů pro splácení úvěru, aniž by došlo k Vašemu nepřiměřenému strádání, nebo předlužení, nebo v případě, že máte sezónní příjmy a nemáte dostatečnou finanční rezervu pro překlenutí období poklesu sezónního příjmu, aniž by došlo k nepřiměřenému strádání nebo předlužení.

5. Ze smlouvy ze dne 18. 10. 2017 ve spojení s výplatními páskami a „pohyby“ na účtu , právnická osoba, bylo zjištěno, že žalovaná uzavřela dne 18. 10. 2017 se zaměstnavatelem , právnická osoba, pracovní smlouvu na dobu neurčitou a její průměrná čistá mzda v měsících listopad – prosinec 2018 činila 13 834 Kč.

6. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 23. 1. 2018 nebyla učiněna žádná skutková zjištění, neboť žalobkyní doložený „výsledek pro hledání“ neobsahoval žádné relevantní informace.

7. Z výstupu z databáze Nebankovního registru klientských informací (NRKI) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyhodnocena „kódem příznaku: 14“, což podle připojené legendy znamená, že „klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti“.

8. Dopisem ze dne 22. 5. 2019 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 23. 5. 2019 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky, přičemž tento dopis podala k přepravě právě dne 23. 5. 2019.

9. Další důkazy soud neprováděl, neboť tyto byly nadbytečné s ohledem na níže popsaný závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy.

10. Provedené důkazy soud hodnotil podle své úvahy a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Na základě provedených důkazů soud učinil následující skutkové a právní závěry: Mezi účastníky byla dne 23. 1. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,62 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje únorem 2018. Žalovaná zaplatila (podle tvrzení žalobkyně) před podáním žaloby celkem 3 splátky po 3 279 Kč, tedy 9 837 Kč.

11. Smlouvu o úvěru soud posuzoval jak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tak i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, provedla žalobkyně lustraci klienta týkající se případného insolvenčního řízení a výpis žalované v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Pokud z těchto lustrací vyplynulo, že žalovaná – podle tvrzení žalobkyně – neměla u žalobkyně smlouvu „ve stavu žalobního vymáhání“, pak ale tato skutečnost ničeho nevypovídá o tom, zda žalovaná event. neměla již nějaký neuhrazený úvěr, s jehož splácením byla v prodlení. Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací byla žalovaná vyhodnocena „kódem příznaku: 14“, což podle připojené legendy znamená, že „klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti“. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy podepsala žalobkyní předpřipravené formulářové prohlášení klienta, v němž mimo jiné uvedla, že si je vědoma sjednaných úroků a považuje je za přiměřené, že nemá žádné dluhy, že není v úpadku apod., a že veškeré poskytnuté údaje jsou „pravdivé a úplné.“ Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla , název, dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předloženém formuláři nazvaném , název, vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí 13 834 Kč, čemuž odpovídají žalobkyní předložené doklady vyžádané od žalované, tj. výplatní pásky včetně pracovní smlouvy, kterou byl se žalovanou sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Výdaje žalované byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou „životní minimum,“ na spoření byla ve formuláři uvedena nula, ostatní výdaje (jako např. doprava, telefon, popř. internet, záliby a podobně) také nula. Žalovaná mezi svými výdaji uvedla částku 1 000 Kč na „bydlení“ a částku 2 000 jako výdaje na 1 dítě žijící se žalovanou ve společné domácnosti. Ohledně výdajů žalované lze s jistotou říci, že částka 1 000 Kč zjevně neodpovídala obvyklým výdajům na bydlení v rozhodné době, stejně tak je těžko uvěřitelné, že výdaje na 1 dítě žijící ve společné domácnosti činí pouze 2 000 Kč měsíčně. Navíc tyto částky nebyly ničím doloženy, respektive žalobkyně neprokázala, že by výši těchto výdajů (a to především výdajů na bydlení) jakýmkoliv způsobem ověřovala, když neoznačila žádné jiné důkazní prostředky, a to ani po poučení podle § 118a o. s. ř. Lze tedy shrnout, že zejména nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalované. Pokud žalobkyně tvrdí, že další výdaje byla povinna uvést žalovaná a poukazuje na to, že pokud žalovaná zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, dopouští se porušení § 6 zák. č. 89/2012 Sb., kde je stanoveno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, pak ale jejímu závěru, který dovozuje (a sice že případné porušení § 6 zák. č. 89/2012 Sb. žalovanou nemůže způsobit neplatnost úvěrové smlouvy), nelze přisvědčit. Výdaje na bydlení jsou totiž ověřitelné, a pokud je žalobkyně žádným způsobem neověřovala a spokojila se s pouhým prohlášením žalované (když navíc částka 1 000 Kč uvedená žalovanou je jen stěží uvěřitelnou), porušila svou povinnost řádným způsobem prověřit schopnost žalované úvěr splatit. Potřeba prověřit výši výdajů žalované přitom vyplývala i ze skutečnosti, že sama žalovaná měla pochybnosti o tom, že bude schopna splácet sjednaný úvěr, neboť uvedla, že v budoucnosti očekává změny v příjmech, a to tak, že očekává pokles svých příjmů, popřípadě nárůst výdajů a má pochybnosti o dostatečnosti svých příjmů pro splácení úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr může být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Toto však žalobkyně nepochybně nesplnila.

18. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. , číslo jednací, .).

19. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

20. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy, jak prosazuje žalobkyně, vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji se žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „[O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

21. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

22. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

23. Soud tak má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

24. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „[s]tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

25. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

26. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

27. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“28. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat. Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedené interpretaci nasvědčuje i stanovisko generálního advokáta ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance dosud nerozhodl, nicméně podle závěrů stanoviska generálního advokáta „článek 8 směrnice 2008/48/ES o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu neumožňuje, aby v rámci žaloby podané věřitelem proti spotřebiteli, jež se opírá o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi nimi, z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jestliže se toho spotřebitel nedovolával během tříleté prekluzivní lhůty nebo jestliže tato lhůta uplynula. V případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008/48, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty.“29. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

30. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

31. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

32. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora.

33. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že „[N]ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy „měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“34. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

35. V souzené věci jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Žalobkyně si od žalované vyžádala doklady a informace týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru však musí být taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

36. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované. U nákladů na stravu lze sice obecně vycházet z částky životního minima, nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 1 000 Kč. Přitom obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn, odvoz odpadu a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. Stejně tak lze těžko uvěřit tomu, že výdaje na zaopatření 1 dítěte, které žije se žalovanou ve společné domácnosti, dosahují pouze částky 2 000 Kč měsíčně, když z příjmové stránky žalované nebylo zřejmé, že by žalovaná měla nějaké další prostředky na jeho výživu (např. přídavek na dítě, výživné apod.). Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaná nemá vůbec žádné obvyklé výdaje na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky (mobilní telefon, internet), a podobně, stanovené alespoň racionálním odhadem, které lze v rámci odborné péče „rozumně očekávat.“ Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která ve zmíněném formuláři sama uvedla, že má pochybnosti o tom, že bude schopna splácet sjednaný úvěr, aniž by došlo k jejímu nepřiměřenému strádání nebo předlužení, popřípadě, že očekává situaci, která bude mít za následek snížení jejích příjmů/zvýšení výdajů v době splácení úvěru. Okolnost, že žalovaná podpisem žalobkyní připraveného formuláře potvrdila, že jí uvedené údaje jsou „pravdivé a úplné“ žádným způsobem nemůže nahradit aktivní činnost žalované, kterou jí ukládá zákon jako podmínku platnosti úvěrové smlouvy.

37. Soud si je vědom toho, že předmětné zákonné ustanovení o povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění (a ověření) nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

38. V souzené věci tak soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem a posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, když toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

39. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala, že na bankovní účet žalované zaslala finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení v této výši. Současně vzal soud za prokázané, že žalovaná již žalobkyni uhradila částku 9 837 Kč (3 splátky). Bezdůvodné obohacení na straně žalované tak činí 30 163 Kč. Soud proto žalobě vyhověl právě co do částky 30 163 Kč (výrok I.) podle § 2991 odst. 1 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

40. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 40 000 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 22. 5. 2019 vyzvána k okamžitému uhrazení dlužné částky, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalobkyně prokázala, že výzvu žalované odeslala dne 23. 5. 2019 považuje se ve smyslu § 573 o. z. za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 28. 5. 2019. Za situace, kdy žalobkyně požadovala zaplacení dlužných částek „ihned“, činí lhůta k plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1959 písm. e) o. z. pět dnů, tj. splatnost nastala dne 2. 6. 2019. Následující den (tj. 3. 6. 2019) je tedy žalovaná v prodlení s úhradou dlužných částek a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně však požadovala přiznat zákonný úrok z prodlení až od data vyhotovení žaloby (tj. ode dne 10. 6. 2019) proto jí byl tento přiznán právě ode dne 10. 6. 2019, a to dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

41. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

42. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta s poukazem na závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

43. Tento rozsudek je v souladu s judikaturou vyšších soudů, např. s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019.

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaná byly ve věci procesně úspěšné každá v rozsahu přibližně jedné poloviny, proto bylo rozhodnuto tak že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.