9 C 285/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 50 894,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 894,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 2. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 34 000 Kč s úrokem z prodlení převyšujícím úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 50 894,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 394,82 Kč od 10. 10. 2019 do zaplacení, s odůvodněním, že dne 8. 8. 2018 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla posouzena schopnost žalované splácet požadovaný úvěr. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy, kapitalizovaným smluvním úrokem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek, celkem částku 21 500 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 250 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč byl splatný při podpisu smlouvy. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 8 105,18 Kč a dále již ani přes opakované výzvy ze strany žalobkyně ničeho neuhradila. Žalobkyně tak po žalované požaduje uhrazení částky 50 894,82 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou spolu s poplatky ve výši 38 394,82 Kč a smluvní pokutou dle čl. V. odst. 4 smlouvy ve výši 12 500 Kč.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K ústnímu jednání konanému dne 26. 9. 2023 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně dne 8. 8. 2018 uzavřela se žalovanou smlouvu jejímž předmětem byl úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit částku 1 000 Kč za uzavření smlouvy při podpisu smlouvy. Dále se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky v celkové výši 20 500 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 250 Kč. Ve smlouvě byla pro případ prodlení sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Částku 25 000 Kč převzala žalovaná při uzavření smlouvy, což stvrdila svým podpisem na smlouvě.

5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve spojení s pracovní smlouvou, výplatními páskami, nájemní smlouvou, výdajovými doklady, finanční analýzou a credit scorningem bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena na základě žádosti žalované. Žalovaná zde uvedla základní údaje o své osobě a dále o své finanční situaci. Žalovaná uvedla, že je svobodná a bydlí v nájmu. Dále uvedla, že její příjem činí 9 423 Kč měsíčně. Jako své výdaje označila nájem ve výši 7 400 Kč a stravování ve výši 6 000 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěru byly jako ověřené dokumenty označeny následující dokumenty: výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva a pokladní doklady. Dále bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnaná na dobu určitou u společnosti [právnická osoba] jako kurýr. Čistá mzda žalované za měsíc duben činila 2 051 Kč, za měsíc květen 2018 činila 13 646 Kč a za měsíc červen 2018 činila 12 574 Kč. Žalovaná měla ode dne 30. 8. 2017 uzavřenou nájemní smlouvu na byt spolu se dvěma dalšími osobami, přičemž nájemné a zálohy na služby činily celkem 7 400 Kč měsíčně. Tato částka pak byla nájemci prokazatelně uhrazena v měsících květen – červenec 2018. V rámci finanční analýzy osoby žalované před uzavřením smlouvy vycházela žalobkyně z následujících skutečností: příjem žalované ve výši 9 423 Kč, výdaje žalované ve výši 4 466 Kč, minimální výdaje žalované ve výši 3 000 Kč (výpočet vycházel ze skutečnosti, že v domácnosti jsou 3 výdělečné osoby a minimální výdaje domácnosti činí 9 000 Kč) a rezerva na neočekávané výdaje ve výši 1 000 Kč. Na základě této analýzy dospěla žalobkyně k závěru, že žalované lze poskytnout úvěr s maximální měsíční splátkou ve výši 3 957 Kč. Na základě credit scorningu pak žalobkyně dospěla k závěru, že žalované lze poskytnout úvěr maximálně ve výši 25 000 Kč.

6. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k neprodlenému uhrazení dlužné částky, a to výzvou ze dne 14. 2. 2023, která byla žalované odeslána dne 15. 2. 2023.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku jinou.

11. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry: mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně nepostupovala při uzavírání smlouvy o úvěru v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., respektive žalobkyně nedoložila, že ve smyslu tohoto ustanovení řádně postupovala. K tomuto závěru dospěl soud především s ohledem na níže popsaná skutková zjištění. Žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru specifikovala své měsíční příjmy částkou 9 423 Kč. Tato částka odpovídá průměrnému čistému příjmu žalované v období od dubna do června 2018 (zjištěno z výplatních pásek za toto období) a lze mít tak měsíční příjmy žalované za ověřené. Naproti tomu žalovaná své měsíční výdaje specifikovala celkem částkou 13 400 Kč, a to částkou 7 400 Kč na nájemné (tato částka odpovídá ujednání v předložené nájemní smlouvě a lze ji tedy mít za ověřenou) a 6 000 Kč na stravu. Z těchto skutečností však vyplývá, že měsíční výdaje žalované o 3 977 Kč převyšovaly její měsíční příjmy. Je tedy bez dalšího nutno uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit schopnost žalované splácet požadovaný úvěr, když žalovaná neměla prostředky k tomu, aby hradila částku 3 250 Kč měsíčně. Na tom, že v daném případě zjevně nemohla být řádně prověřena úvěruschopnost žalované, když její měsíční výdaje převyšují její příjmy, nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaná v žádosti uvedla, že v domácnosti žijí tři výdělečně činné osoby (a tudíž žalobkyně zřejmě vycházela z toho, že každá z těchto osob hradí 1/3 měsíčních výdajů domácnosti na nájemné a stravu, tj. částku 4 466 Kč), když tato skutečnost nebyla žádným způsobem ověřena ani doložena. Není možné automaticky vycházet z toho, že každá z osob hradí shodnou část nákladů na domácnost, pokud není tato skutečnost nijak prokázána. Z předložených listin pouze vyplynulo, že žalovaná společně s dvěma dalšími osobami měla uzavřenou nájemní smlouvu na jeden byt. To v jakém poměru každá z těchto osob hradí nájemné, zálohy na služby a výdaje na stravu prokázáno nebylo. Navíc je nutno podotknout, že žalovaná měla uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou (do dubna 2019), což mělo žalobkyni minimálně vést k tomu, aby o to obezřetněji zkoumala úvěruschopnost žalované, když žalovaná neměla garantovaný příjem na celou dobu trvání úvěrové smlouvy.

12. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně sice měla ověřený příjem žalované a výdaje na bydlení žalované, nesprávně však automaticky vycházela ze skutečnosti, že pokud žalovaná žije v domácnosti spolu se dvěma dalšími osobami, pak každá z těchto osob hradí 1/3 výdajů na domácnost. Pokud žalobkyně chtěla vycházet z této skutečnosti, měla si ji nechat od žalované doložit. Jinak nelze dojít k jinému závěru, než že žalobkyně neprokázala, že učinila zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

13. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaná převzala v den podpisu smlouvy o úvěru v hotovosti částku 25 000 Kč, vzniklo na její straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh žalovaná uhradila již částku 8 105,18 Kč, činí bezdůvodné obohacení na její straně právě částku 16 894,82 Kč (25 000 Kč – 8 105,18 Kč). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 16 894,82 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

14. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 16 894,82 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 14. 2. 2023 (odeslaným dne 15. 2. 2023) vyzvána k neprodlenému uhrazení dlužné částky, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. V souladu s § 573 o. z. se zásilka považuje za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 20. 2. 2023, a dle § 1959 o. z. byla žalovaná povinna uhradit dlužnou částku do 5 dnů – tj. do 25. 2. 2023. Ode dne následujícího je tedy žalovaná v prodlení s úhradou dlužné částky. Od 26. 2. 2023 byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

16. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

17. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná v převážném rozsahu a měla by tak právo na částečnou náhradu svých nákladů řízení, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.