9 C 291/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 142 792,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 120 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 27. 2. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 22 708,16 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 880,1 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 237,68 Kč, s úrokem 10,99 % ročně z částky 139 672,16 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím zákonný úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 935 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 142 792,16 Kč s příslušenstvím tvořeným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 237,68 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 880,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 139 672,16 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 139 672,16 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení. Podaný návrh odůvodnila tím, že její právní předchůdce (společnost [právnická osoba]) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 140 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr v pravidelných měsíčních splátkách. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 10,99 % ročně. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, když na smlouvu uhradil pouze částku 19 916 Kč. Proto právní předchůdce žalobkyně přistoupil k ukončení smlouvy a vyzval žalovaného k úhradě celé dlužné částky, která činí 142 792,16 Kč a je tvořena dlužnou jistinou ve výši 139 672,16 Kč a dlužnými poplatky v celkové výši 3 120 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023. Přesto, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu v plném rozsahu vyhověno, ten však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. K ústnímu jednání konanému dne 26. 9. 2023 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s detaily zadané operace bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 9. 11. 2021 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 140 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaný dne 2. 11. 2021 požádal o poskytnutí konkrétního úvěru a následně po schvalovacím procesu, v rámci něhož žalovaný vyplnil klientská data o své osobě a předložil listiny k prokázání své majetkové situace, byla smlouva dne 9. 11. 2021 uzavřena. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 2 225 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 10,99 % ročně.

5. Z posouzení úvěruschopnosti klienta ve spojení s detaily zadané operace a výpisy z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že jeho měsíční příjem činí 22 000 Kč. K prokázání svých příjmů předložil výpisy z bankovních účtů. Své výdaje žalovaný specifikoval částkou 500 Kč. Dále k majetkové situaci žalovaného bylo zjištěno, že má jeden již existující kontrakt, konkrétně osobní úvěr s úvěrovým limitem 20 000 Kč, jehož splátka činí 1 778 Kč. Z výpisů z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného pak bylo zjištěno, že na tento účet byla dne 13. 8. 2021 připsána částka 21 585 Kč od [anonymizováno] [obec] označená jako mzdy zaměstnanců, dne 13. 9. 2021 částka 24 062 Kč od [anonymizováno] [obec] označená jako mzdy zaměstnanců a dne 12. 10. 2021 částka 19 256 Kč od [anonymizováno] [obec] označená jako mzdy zaměstnanců. Dále bylo z výpisů z účtu zjištěno, že na tomto bankovním účtu probíhaly v průběhu měsíců bankovní operace v částkách jednotek až desítek tisíc korun (jak v rámci příjmů, tak v rámci výdajů), které dohromady dosahují částek v řádech statisíců korun (např. v měsíci srpnu 2021 byly na bankovním účtu příjmy v částce 619 760 Kč a výdaje v částce 610 216,08 Kč). Dále bylo zjištěno, že v průběhu sledovaného období byly na bankovní účet žalovaného připsány platby označené jako půjčka (např. dne 18. 10. 2021 částka 10 000 Kč označená jako půjčka od [webová adresa]).

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni.

7. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to právě předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2023, která byla žalovanému odeslána dne 16. 2. 2023.

8. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 9. 11. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 140 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posuzoval právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, přičemž vycházel z údajů sdělených žalovaným ohledně jeho příjmů, které dle tvrzení žalovaného činily 22 000 Kč. Ohledně výdajů žalovaného bylo vycházeno ze zjištěných splátek dosavadních závazků a ze statistických dat týkajících se životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to předžalobní výzvou ze dne 15. 2. 2023, odeslanou dne 16. 2. 2023.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující právní závěry. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru její právní předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o tom, že by její právní předchůdce zjišťoval a ověřoval skutečné měsíční výdaje žalovaného a dále, že měl ověřeno, že žalovaný je skutečně zaměstnán u konkrétního zaměstnavatele (a na jakou dobu). Proto je nutno uzavřít, že požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nebylo učiněno zadost. Z výpisů z účtu, které žalovaný při žádosti o úvěr předložil, lze sice mít za prokázané, že mzda žalovaného se pohybovala v rozmezí od 19 256 Kč do 24 062 Kč, nicméně právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici potvrzení o zaměstnání, popřípadě pracovní smlouvu, ze které by vyplývalo, že žalovaný je skutečně zaměstnán u konkrétního zaměstnavatele a zda je u něj zaměstnán na dobu určitou, či neurčitou (aby tak mohl posoudit, zda má žalovaný zajištěn odpovídající příjem po celou dobu trvání úvěru). Ačkoli se s postupem právního předchůdce žalobkyně použitým při ověření příjmů žalovaného nelze zcela ztotožnit, samostatně by ještě bylo možné tento postup považovat za dostatečný pro prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy za situace, kdy tvrzení žalovaného, že jeho příjmy činí 22 000 Kč měsíčně, odpovídalo údajům obsaženým v bankovních výpisech. S čím se však není možno ztotožnit, je způsob, jakým právní předchůdce žalobkyně zjišťoval pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Žalobkyně kromě výpisů z bankovního účtu žalovaného nepředložila žádné listiny, které by prokazovaly, že její právní předchůdce zjišťoval a ověřoval skutečné měsíční výdaje žalovaného. Pokud z provedených důkazů bylo zjištěno, že bylo vycházeno pouze ze statistických údajů k životním nákladům a normativním nákladům na bydlení, pak tento postup rozhodně nelze shledávat jako dostatečný. K větší obezřetnosti a pečlivosti při ověřování skutečných měsíčních výdajů žalovaného mělo právního předchůdce žalobkyně vést především to, že žalovaný jako měsíční výdaje uvedl pouze částku 500 Kč, což je částka, kterou dle názoru soudu nelze pokrýt ani základní měsíční výdaje běžného člověka, jako jsou náklady na bydlení, energie, stravu a ošacení. Z výpisů z bankovního účtu dále vyplynulo, že z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného měsíčně odcházejí platby v řádech statisíců korun (v měsíci srpnu 2021 dokonce v částce přesahující 600 000 Kč) a že žalovanému byly na tento bankovní účet připsány peněžní prostředky označené jako půjčka (např. platba ve výši 10 000 Kč ze dne 18. 10. 2021). Tyto půjčky však nebyly zohledněny v rámci prověření úvěruschopnosti, kde byl vzat v potaz pouze úvěr ve výši 20 000 Kč se splátkou 1 778 Kč měsíčně. Je nutno též podotknout, že úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována s o to větší pečlivostí, pokud se jednalo o úvěr ve výši 140 000 Kč. Po zhodnocení všech shora popsaných zjištění nebylo možné postup právního předchůdce žalobkyně považovat za dostatečný a nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

14. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalovanému byl skutečně poskytnut úvěr ve výši 140 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 19 916 Kč (dle tvrzení žalobkyně), činí bezdůvodné obohacení na jeho straně částku 120 084 Kč (140 000 Kč – 19 916 Kč). Soud proto žalobě vyhověl co do částky 120 084 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 22 708,16 Kč, ji jako nedůvodnou zamítl (142 792,16 Kč – 120 084 Kč), a to včetně příslušenství požadovaného v souladu se smlouvou.

16. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 120 084 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl předžalobní upomínkou odeslanou dne 16. 2. 2023 vyzván k uhrazení dlužné částky. Tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. V souladu s § 573 o. z. se zásilka považuje za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 21. 2. 2023, a dle § 1959 o. z. byl žalovaný povinen uhradit dlužnou částku do 5 dnů – tj. do 26. 2. 2023. Ode dne následujícího je tedy žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky. Od 27. 2. 2023 byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

18. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

19. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná v rozsahu 84 %, proto od jejího úspěchu byl odečten její neúspěch v rozsahu 16 %. Z toho vyplývá, že žalobkyně má nárok na náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 68 % Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna advokáta za právní zastoupení ve výši 20 460 Kč, a to za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná předžalobní upomínka, sepis návrhu) se sazbou po 6 820 Kč za 1 úkon podle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 712 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 31 558 Kč a 60 % z této částky po zaokrouhlení činí 18 935 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně. Nad rámec zde uvedeného soud doplňuje, že žalobkyni nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 13. 9. 2023, když tímto podáním žalobkyně pouze doplňovala žalobu o skutečnosti, které mohla, a měla, uvést již v podané žalobě.