9 C 332/2020

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15 209,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 14 023 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 523 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 15 209,50 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. s odůvodněním, že dne 4. 7. 2017 se žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná o úvěr požádala prostřednictvím mobilního telefonu, přičemž v rámci telefonického prověření žádosti žalované byly ověřeny doklady předložené žalovanou, a to občanský průkaz, rodný list a výplatní lístky za měsíce březen – květen 2017. Dále žalovaná uvedla číslo účtu, na který žádá vyplatit požadovanou částku a k prokázání vlastnictví tohoto účtu zaslala žalobkyni autorizační platbu ve výši 1 Kč – tuto částku žalovaná uhradila již v rámci předchozí žádosti o úvěr ze dne [datum]. K prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně dále nahlédla do insolvenčního rejstříku, centrálního registru exekucí a svého interního systému. S ohledem na všechny zjištěné informace ohledně žalované dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaná je schopna splácet požadovaný úvěr, a proto s ní byla smlouva uzavřena. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutou částku ve výši 7 000 Kč spolu s administrativním poplatkem za úvěr ve výši 2 310 Kč a úrokem ve výši 63 Kč (celkem tedy částku 9 373 Kč), a to do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalobkyně žalované vyplatila úvěr dne [datum]. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nesplnila a na svůj dluh vůči žalobkyni ničeho neuhradila. Proto jí byly žalobkyní zaslány upomínky, za které má žalobkyně dle čl. 5 písm. a) smlouvy nárok na částku celkem 1 150 Kč (150 Kč za upomínku [číslo] při prodlení o 7 dní, 250 Kč za upomínku [číslo] při prodlení o 14 dní, 350 Kč za upomínku [číslo] při prodlení o 21 dní a 400 Kč za upomínku [číslo] při prodlení o 30 dní). Žalovaná však ani na tyto upomínky nereagovala a dlužnou částku neuhradila, proto má žalobkyně nárok na zaplacení částky 10 523 Kč (jistina ve výši 7 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 310 Kč, úrok ve výši 63 Kč a poplatky za upomínky v celkové výši 1 150 Kč). Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 9 373 Kč, a to dle čl. 5 písm. b) smlouvy, když tato byla žalobkyní kapitalizována za období [datum] (den následující po splatnosti úvěru) do [datum] (den podání žaloby) ve výši 4 686,50 Kč.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Podáním ze dne 14. 10. 2020 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 1 186,50 Kč představující část požadované smluvní pokuty za období od [datum] do [datum]. Soud proto řízení částečně zastavil, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně tak nadále na smluvní pokutě požaduje uhrazení pouze částky 3 500 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání konanému dne 29. 12. 2020 se bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.), přičemž při jednání byly provedeny důkazy označené žalobkyní k prokázání tvrzených skutečností.

5. Z listin nazvaných smlouva o úvěru [číslo] písemný souhlas se zpracováním osobních údajů, předsmluvní informace ve spojení s všeobecnými smluvními podmínkami bylo zjištěno, že tyto listiny obsahují text smlouvy o úvěru a další informace související se smlouvou o úvěru. Jako účastníci jsou zde označeny žalobkyně a žalovaná. Žádná z listin však neobsahuje vlastnoruční podpis žalované.

6. Z listin nazvaných smlouva o úvěru [číslo] smlouva o úvěru [číslo] smlouva o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že tyto listiny obsahují text smlouvy o úvěru a jsou datovány ke dni [datum], ke dni [datum] a ke dni [datum]. Jako účastníci jsou zde označeny žalobkyně a žalovaná. Tyto listiny však obsahují toliko podpis zástupce žalobkyně.

7. Z torza výpisu z účtu ze dne 7. 7. 2017 bylo zjištěno, že na bankovní účet č. [bankovní účet] byla dne 7. 7. 2017 zaslána částka 7 000 Kč, přičemž jako označení platby byl uveden text úvěr [právnická osoba]

8. Z tabulky posouzení bonity ve spojení s kartou klienta, výsledkem vyhledávání v Centrální evidenci exekucí, kopií občanského průkazu, kopií rodného listu, výplatních lístků bylo zjištěno, že žalobkyni byl předložen občanský průkaz a rodný list žalované. Dále bylo zjištěno, že žalovaná v březnu 2017 pobírala mzdu 32 949 Kč, v dubnu 2017 pobírala mzdu 30 102 Kč a v květnu 2017 pobírala mzdu 32 411 Kč.

9. Z torza výpisu z účtu ze dne 7. 12. 2016 bylo zjištěno, že z bankovního účtu č. [bankovní účet] byla dne 7. 12. 2016 připsána platba ve výši 1 Kč, přičemž jako označení platby bylo uvedeno jméno žalované.

10. Z další korespondence bylo zjištěno, že žalobkyně opakovaně vyhotovila upomínky k zaplacení dlužné částky, přičemž jako adresát je zde uvedena žalovaná.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru [číslo] když z žádných důkazů nevyplývá, že by žalovaná skutečně o uzavření smlouvy v tomto znění požádala. Jestliže žalobkyně tvrdila, že tato smlouva byla uzavřena na základě telefonické žádosti žalované dne 4. 7. 2017, tak tato skutečnost prokázána nebyla. Žalobkyně k prokázání telefonické žádosti sice předložila zvukový záznam hovoru, tento však soud k důkazu neprovedl, neboť z tohoto záznamu nelze mít za prokázanou totožnost volající osoby a nelze tedy dovodit, že případnou žádost o uzavření úvěru provedla skutečně žalovaná. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že žalobkyně disponuje kopií občanského průkazu a rodného listu žalované, když to, že žalobkyně tyto kopie má k dispozici, nemusí vůbec souviset s případnou žádostí o úvěr. Žalobkyně dále argumentovala skutečností, že pro ověření bankovního účtu žalované byla právě z tohoto účtu provedena autorizační platba ve výši 1 Kč, a to na účet žalobkyně. Z předloženého torza výpisu z účtu však bylo zjištěno pouze to, že z bankovního účtu na jméno žalované byla odeslána platba ve výši 1 Kč, a to na neidentifikovatelný účet pod VS shodným s číslem uvedeným na smlouvě ze dne 7. 12. 2016. Tato listina předložená žalobkyní však též není žalovanou podepsána. Z žalobkyní předložených všeobecných smluvních podmínek vyplývá úprava podmínek poskytnutí úvěru, podání žádosti o úvěr a uzavření smlouvy o úvěru, kdy žalovaná odesláním žádosti měla stvrdit, že byla seznámena s veškerou dokumentací související s požadovaným úvěrem, včetně návrhu smlouvy. Dle všeobecných smluvních podmínek měla žalovaná dále komunikovat se žalobkyní, a to prostřednictvím klientské zóny na webu žalobkyně pod unikátními přístupovými kódy dle čl. 6 a následně přijmout vyplacenou částku. Všeobecné smluvní podmínky pak za okamžik akceptace smlouvy považují podpis smlouvy, ke kterému však v tomto případě nedošlo, neboť smlouva o úvěru neobsahuje podpis žalované. Žalobkyně k této skutečnosti tvrdila, že žalovaná opomněla smlouvu podepsat a zaslat zpět žalobkyni. Toto tvrzení žalobkyně je nutné považovat za nedostatečné, když žalobkyně měla žalované poskytnout finanční prostředky až v okamžiku, kdy došlo k řádnému dokončení kontraktačního procesu (tj. podpisu smlouvy). Ze všeho zde uvedeného dospěl soud k závěru, že smlouvu nelze považovat za platně uzavřenou, když nedošlo ke kontraktačnímu procesu tak, jak ho předvídá smlouva o úvěru ve spojení s všeobecnými smluvními podmínkami. Žalované proto nemohl ze smlouvy vzniknout žádný závazek a tedy ani závazek vrátit částku 7 000 Kč spolu s definovaným příslušenstvím tvořeným poplatkem za čerpání úvěru, smluvním úrokem a smluvní pokutou, celkem tedy částku 14 023 Kč.

12. Pro úplnost soud doplňuje, že žalobkyně neprokázala ani to, že řádně prověřovala tzv. úvěruschopnost žalované, tedy že při sjednávání smlouvy o úvěru postupovala podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což by ve smyslu aktuální judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18) způsobilo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně sice předložila výplatní lístky žalované za období od března do května 2017, z těch však nemohlo být zjištěno, že žalovaná měla uzavřený pracovní poměr i v době, kdy žádala o poskytnutí úvěru (červenec 2017) a má tedy zajištěný budoucí příjem pro uhrazení tohoto úvěru. Dále žalobkyně neuvedla, zda též ověřovala pravidelné měsíční výdaje žalované, respektive, zda ověřila, že při odečtení těchto měsíčních výdajů zůstává žalované dostatek finančních prostředků pro případné splácení úvěru. Dále žalobkyně argumentovala skutečností, že se žalovanou již v minulosti uzavřela několik smluv o úvěru, které žalovaná splácela. Žalobkyní předložené smlouvy však neobsahovaly podpis žalované, tudíž nelze usuzovat na to, že byly skutečně uzavřeny. Navíc samotná smlouva nemůže prokazovat, že byl úvěr ze strany dlužníka řádně uhrazen. Ze strany žalobkyně však nebylo prokázáno samotné uzavření smlouvy o úvěru, proto soud závěry ohledně neposouzení úvěruschopnosti více nerozváděl, když k tomu by přistoupil až v případě, že by bylo prokázáno samotné uzavření smlouvy.

13. Žalobkyně neprokázala ani to, že žalované poskytla částku 7 000 Kč, a proto návrhu nebylo možné vyhovět ani částečně, z titulu bezdůvodného obohacení. K samotnému poskytnutí prostředků žalobkyně předložila torzo výpisu z účtu ze dne 7. 7. 2017. Z toho však bylo možné zjistit pouze výši částky a číslo účtu, na které tato částka byla poukázána. Není však možné mít za prokázané, že tyto prostředky byly poskytnuty žalobkyní (když není zřejmé kdo je vlastníkem účtu, z něhož byly finanční prostředky poukázány a není zde uvedeno ani číslo tohoto účtu).

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, ani že žalované poskytla částku 7 000 Kč, byla žaloba jako nedůvodná v celém rozsahu zamítnuta.

15. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání platného uzavření smlouvy o úvěru. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

16. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o. s. ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná a měla by tak právo na náhradu svých nákladů řízení, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.