9 C 337/2020

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 10 920 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 9. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 3 920 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 000 Kč od 25. 6. 2019 do 8. 3. 2020 se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 094 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 10 920 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne 24. 5. 2018 uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasní poplatkem, celkem částku 11 830 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 6. 2019. Právní předchůdce žalobkyně před samotným uzavřením smlouvy nejprve posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nesplnila a dlužnou částku neuhradila, a to ani přes výzvy ze strany právního předchůdce žalobkyně. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. K ústnímu jednání konanému dne 29. 12. 2020 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení se formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek bylo zjištěno, že žalobkyně dne 24. 5. 2018 uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 7 000 Kč, přičemž tuto si převzala v hotovosti při podpisu smlouvy.

5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve spojení s čestným prohlášením, částí podnájemní smlouvy, potvrzením české správy sociálního zabezpečení a příjmovými doklady bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena na základě žádosti žalované, přičemž tato je zaznamenána právě v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaná zde uvedla základní údaje o své osobě a dále o své finanční situaci. Žalovaná uvedla, že je svobodná a bydlí v obecním/státním bytě. Dále uvedla, že její příjem tvoří starobní důchod ve výši 5 777 Kč a že má další příjem ve výši 2 000 Kč měsíčně, který definovala jako "úklid". Jako své výdaje označila nájem ve výši 2 700 Kč, stravování ve výši 4 000 Kč a splátky úvěru ve výši 1 950 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěru byly jako ověřené dokumenty označeny následující dokumenty: rozhodnutí o přiznání důchodu, smlouvy a pokladní doklady.

6. Ze smlouvy o prodeji části závodu ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 bylo zjištěno, že část portfolia [právnická osoba] byla převedena na [právnická osoba], ze které byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni.

7. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 26. 2. 2020, která byla žalované odeslána následujícího dne – tj. 27. 2. 2020.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku jinou.

12. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry: mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně nepostupovala při uzavírání smlouvy o úvěru v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., respektive žalobkyně nedoložila, že ve smyslu tohoto ustanovení řádně postupovala. K tomuto závěru dospěl soud především s ohledem na níže popsaná skutková zjištění. Žalobkyně k výzvě soudu ze dne 24. 11. 2020 nedoplnila svá žalobní tvrzení, ze kterých by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala úvěruschopnost žalované, když na tuto výzvu, která jí byla doručena dne 26. 11. 2020, soudu zaslala vyjádření a listiny týkající se jiné úvěrové smlouvy uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovanou dne 25. 3. 2016. Žalobkyně nepředložila žádné další důkazy, které by prověření úvěruschopnosti žalované prokázaly. Z tohoto důvodu vycházel soud pouze z listin předložených k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, z nichž však nelze dovodit, že byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalobkyně především neprokázala, že byla řádně ověřena výše nezbytných výdajů žalované, když z provedených důkazů je zřejmé, že jediným dokladem prokazujícím měsíční výdaje žalované byla podnájemní smlouva, která navíc nebyla soudu předložena kompletní a nebylo tedy možné ověřit, jakou částku žalovaná měsíčně hradí za bydlení. [příjmení] další doklady prokazující měsíční výdaje žalované v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru uvedeny nejsou a zřejmě tedy právnímu předchůdci žalobkyně při uzavření smlouvy předloženy nebyly. Dle názoru soudu je navíc částka za nájem zcela zřejmě nepřiměřeně nízká s ohledem na obecně známou úroveň cen bydlení v době uzavření smlouvy. Je též těžko uvěřitelné, že žalovaná nemá žádné měsíční výdaje za energie a nemá též žádné ostatní výdaje (telefon, internet, zájmy, koníčky, ošacení, hygiena, atd.). Pokud navíc soud vezme v úvahu pouze zde uvedené výdaje (nájem 2 700 Kč, stravování 4 000 Kč a splátky úvěru 1 950 Kč), tak celková částka (8 650 Kč) převyšuje měsíční příjmy žalované. Na tom, že v daném případě zjevně nemohla být řádně prověřena úvěruschopnost žalované, když její měsíční výdaje převyšují její příjmy, nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaná v žádosti uvedla, že v domácnosti žijí dvě výdělečně činné osoby, když tato skutečnost nebyla žádným způsobem ověřena ani doložena. Ohledně příjmové stránky žalované je nutno uzavřít, že měsíční příjem ve výši 2 000 Kč nelze mít za prokázaný, když žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy prokazující tento příjem žalované a ani právnímu předchůdci žalobkyně žádný takový doklad zřejmě předložen nebyl, když není uveden mezi doklady k příjmům v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Jediným prokázaným příjmem je tak invalidní důchod ve výši 5 777 Kč měsíčně.

13. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že informace zjištěné od žalované ověřovala, a neprokázala tedy, že učinila zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalované (o výši příjmu, nájemného/inkasa a dalších pravidelných plateb) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatek či smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaná převzala v den podpisu smlouvy o úvěru v hotovosti částku 7 000 Kč, vzniklo na její straně v této výši bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 7 000 Kč podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

15. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 7 000 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 26. 2. 2020 (odeslaným dne 27. 2. 2020) vyzvána k uhrazení dlužné částky, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a ve zbývajícím rozsahu byl jako nedůvodný zamítnut.

16. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

17. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

18. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. [číslo]). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná v rozsahu 64 %, proto od jejího úspěchu byl odečten její neúspěch v rozsahu 36 %. Z toho vyplývá, že žalobkyně má nárok na náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 28 % Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna advokáta za právní zastoupení ve výši 4 620 Kč, a to za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná předžalobní upomínka, návrh ve věci samé) se sazbou 1 540 Kč za jeden úkon podle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, sazba 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 7 479 Kč a 28 % z této částky po zaokrouhlení činí 2 094 Kč Tyto náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.