9 C 367/2020

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 2. 8. 2021 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení o zaplacení 1 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 389 Kč se zastavuje.

III. Žaloba o zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 235,21 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč od 25. 7. 2019 do 1. 8. 2021 se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. – III. s odůvodněním, že její právní předchůdce (společnost [právnická osoba]) dne 5. 2. 2018 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytl částku 2 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně [webová adresa], na kterých se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a poté mu byl na základě registrace zřízen jeho uživatelský účet. Skrze uživatelský účet pak žalovaný požádal o poskytnutí konkrétního úvěru. Smlouva byla sjednána elektronicky, když její znění žalovaný akceptoval vložením unikátního kódu, který je obsažen na poslední straně smlouvy. Následně žalovaný odeslal smlouvu spolu s ostatní dokumentací v rámci uživatelského účtu právnímu předchůdci žalobkyně. Smlouva byla uzavřena až přijetím ze strany právního předchůdce žalobkyně, kdy byly žalovanému poskytnuty na jím uvedený bankovní účet požadované finanční prostředky. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutou částku ve výši 2 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 389 Kč, a to do 10. 2. 2018. Žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani přes výzvy ze strany právního předchůdce žalobkyně. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na vrácení celé dlužné částky a dále na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně dle čl. 5 odst. 5.1 smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2019. Přesto, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k ústnímu jednání konanému dne 2. 11. 2021 se bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, ačkoli byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Podáním ze dne 28. 12. 2020 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 1 389 Kč, když tato částka představovala kapitalizovaný úrok (389 Kč) a smluvní pokutu (1 000 Kč). Žalobkyně tedy dále požadovala pouze neuhrazenou jistinu ve výši 2 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky. Proto soud podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) řízení částečně zastavil, a to právě pro částku 1 000 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 389 Kč. S částečným zpětvzetím nepožadoval soud souhlas žalovaného, neboť k němu došlo dříve, než bylo ve věci jednáno a případný souhlas by byl tudíž podle § 96 odst. 4 o. s. ř. neúčinný.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru [číslo] když listina předložená žalobkyní obsahuje pouze podpis zástupce právního předchůdce žalobkyně, nikoli podpis žalovaného, a žalobkyně nedoložila, že by ze strany žalovaného byl učiněn jakýkoliv projev vůle k akceptaci návrhu na uzavření předmětné smlouvy. Žalobkyně neprokázala, že došlo ke kontraktačnímu procesu tak, jak jej popsala ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a dále ve svém podání ze dne 28. 12. 2020, kde žalobkyně uvedla, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo úkonem ze strany žalovaného na webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Žalobkyně nedoložila, že by se žalovaný zaregistroval na webovém portálu právního předchůdce žalobkyně, ani že mu zde byl zřízen uživatelský účet, ze kterého mohl žalovaný požádat o poskytnutí konkrétního úvěru, ani že takovou žádost o poskytnutí konkrétního úvěru žalovaný skutečně provedl. Pokud žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla že„ navrhované znění smlouvy o úvěru žalovaný akceptoval vložením unikátního kódu a následně smlouvu spolu s ostatní dokumentací zaslal v rámci uživatelského účtu právnímu předchůdci žalobkyně“, pak ale žádné z těchto tvrzení neprokázala, když v tomto směru nepředložila ani neoznačila žádné důkazy, a to ani přesto, že k prokázání těchto tvrzení byla vyzvána usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 9 C 367/2020-27, které jí bylo doručeno dne 21. 12. 2020. Ve smyslu ustanovení § 1824 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) sice pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, a podle § 562 o. z. platí, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby, ale z toho nelze dovodit, že by nemuselo být prokazováno, že k takovému právnímu jednání směřujícímu k uzavření smlouvy, které by bylo učiněno elektronickými nebo jinými technickými prostředky, skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádné důkazy nepředložila, neprokázala, že došlo ke kontraktačnímu procesu tak, jak jej popsala v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Je tedy nutno shrnout, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný učinil jakékoliv kroky (právní jednání) jejichž výsledkem bylo zaslání jím akceptovaného znění smlouvy právnímu předchůdci žalobkyně. Jestliže žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a později i v podání ze dne 28. 12. 2020 odkazovala na text obsažený na poslední straně smlouvy pod nečitelným podpisem, který má být zřejmě dokladem o tom, že žalovaný„ navrhované znění smlouvy akceptoval vložením unikátního kódu“, pak nelze bez uvedení legendy k tam uvedeným údajům považovat tento text za doklad o tom, že žalovaný elektronickou formou projevil svoji vůli zobrazené znění smlouvy akceptovat.

6. S ohledem na vše shora uvedené je nutno uzavřít, že jelikož žalobkyně neprokázala, že ke kontraktačnímu procesu došlo tak jak jej popsala v žalobě (včetně jejího doplnění), pak neprokázala ani to, že byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovanému proto z této smlouvy nemohl vzniknout žádný závazek a tedy ani závazek vrátit částku 2 000 Kč, ani žalobkyní požadované příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení. Provedenými důkazy však bylo prokázáno, že žalobkyně dne 5. 2. 2018 převedla částku 2 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] a bylo též prokázáno, že tento bankovní účet patří žalovanému. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, a to právě ve výši 2 000 Kč. Proto bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno, a to podle § 2991 odst. 1 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

7. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 2 000 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 14. 9. 2020, která byla žalovanému zaslána na adresu [adresa žalovaného]. Tato zásilka však nemohla dojít do dispozice žalovaného, když bylo zjištěno, že žalovaný má na této adrese ukončený pobyt již od 12. 10. 2018 a jeho bydliště se nachází v zahraničí. Proto lze za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení považovat až žalobu, která byla dle zprávy doručujícího orgánu doručena do vlastních rukou žalovaného dne 27. 7. 2021. Žalovaný byl povinen uhradit dlužnou částku do 5 dnů (§ 1959 písm. e) o. z.) a jestliže tak neučinil, pak se od následujícího dne nachází v prodlení s úhradou dlužné částky. Od 2. 8. 2021 byl proto žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a ve zbývajícím rozsahu byl jako nedůvodný zamítnut.

8. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

9. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o.s.ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o.s.ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

10. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o.s.ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o.s.ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaný byli ve věci procesně úspěšní každý v rozsahu přibližně jedné poloviny, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.

12. Tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 o. s. ř.