9 C 375/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 179 237,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 104 405,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 17. 5. 2023 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 74 831,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 445,40 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 716,40 Kč, úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 177 137,07 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení a běžným úrokem z prodlení v rozsahu převyšující zákonný úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 179 237,07 Kč s příslušenstvím tvořeným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 716,40 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 445,40 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 1 777 137,07 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 177 137,07 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení. Podaný návrh odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 11,9 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, neboť na smlouvu uhradila pouze částku 95 594,06 Kč. Proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k ukončení smlouvy a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky, která činí 179 237,07 Kč a je tvořena dlužnou jistinou ve výši 1 777 137,07 Kč a dlužnými poplatky v celkové výši 2 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 5. 2023. Přestože žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu v plném rozsahu vyhověno, ten však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

3. K ústnímu jednání konanému dne 19. 12. 2023 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána. Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav.

5. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 5. 12. 2019 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 2 898 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 11,90 % ročně.

6. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalovaná při žádosti o úvěr uvedla, že její měsíční příjem činí 10 164 Kč, což doložila oznámením České správy sociálního zabezpečení o zvýšení vypláceného důchodu ze dne 17. 12. 2018. Své výdaje žalovaná specifikovala částkou 0 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně na základě sdělených dat v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů, aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení stanovila výdaje žalobkyně částkou 5 610 Kč. K majetkové situaci žalované bylo dále zjištěno, že žalovaná má jeden již existující kontrakt, konkrétně osobní úvěr u jiné společnosti, jehož měsíční splátka činí 1 022 Kč.

7. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalované za období od 5. 12. 2019 do 31. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná dne 5. 12. 2019 čerpala úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas, poslední platba byla provedena dne 19. 9. 2022. Za dobu trvání smlouvy zaplatila žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 95 594,06 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 ve spojení s přílohou č. 1 – Seznam pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, a to ke dni 1. 5. 2023.

9. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to právě předžalobní výzvou ze dne 5. 5. 2023, která byla žalované odeslána téhož dne.

10. Další listinné důkazy připojené k žalobě soud zamítl pro nadbytečnost, neboť nesloužily ani k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy, ani k prokázání řádného prověření tzv. úvěruschopnosti žalované.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 157/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Z předložených listin bylo zjištěno, že žalovaná při žádosti o úvěr specifikovala své měsíční příjmy částkou 10 164 Kč a své výdaje částkou 0 Kč. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem nezjišťovala skutečné měsíční výdaje žalované, neboť k těmto je v posouzení uvedena pouze částka 1 022 Kč na splátku závazku u jiné společnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně dle předložených důkazů při posuzování nezjišťovala nutné měsíční výdaje žalované a nezohlednila ani skutečnost, že mezi obvykle nutně hrazené náklady jednotlivce patří měsíční výdaje na bydlení, energie a vodu, jídlo, hygienické potřeby, oblečení, zájmové aktivity atp. Na základě všech těchto skutečností soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalované splácet požadovaný úvěr, neboť vzhledem k absenci jakýchkoliv podkladů k výdajům žalované nemohlo k takovému posouzení vůbec reálně dojít. Tímto svým postupem žalobkyně neučinila zadost požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a na smlouvu o úvěru je nutno hledět jako na absolutně neplatnou. Na tom nic nemůže změnit ani to, že žalobkyně prověřila žalovanou s negativním výsledkem v insolvenčním rejstříku a v interní evidenci, neboť toto prověření samo o sobě je nedostatečné. Řádné posouzení úvěruschopnosti, prostřednictvím zjištění a ověření skutečných měsíčních příjmů a výdajů žadatele o úvěr nemůže být nahrazeno výpočtem dle statistických údajů a normativních nákladů na bydlení, neboť ten sám o sobě není dostačující ke zjištění skutečné majetkové situace žadatele o úvěr. Předloženými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, neboť pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] ke dni 1. 5. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to předžalobní výzvou ze dne 5. 5. 2023, která byla žalované odeslána téhož dne.

16. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Bylo však prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 200 000 Kč, na který žalovaná postupně zaplatila 95 594,06 Kč. Soud proto žalobě podle § 76 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. vyhověl co do částky 104 405,94 Kč, která představuje nesplněný dluh na jistině úvěru, a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně odpovídající části požadovaného příslušenství. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu výzvou odeslanou žalované dne 5. 5. 2023, ve které určila žalované lhůtu k zaplacení 7 dnů od odeslání výzvy. Splatnost dlužné částky tudíž nastala dne 16. 5. 2023. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., přestože z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

19. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C. H. Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně i žalovaná byly ve věci procesně úspěšné každá v rozsahu přibližně jedné poloviny. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.