9 C 429/2023

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , tituly za jménem . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 36 852,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 922,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 19. 5. 2023 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 33 930,40 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 798,28 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 679,37 Kč, úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 35 434,24 Kč od 16. 8. 2022 do 13. 11. 2022, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 35 434,24 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím zákonný úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 36 852,52 Kč s níže specifikovaným příslušenstvím. Podaný návrh odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba, .) uzavřela se žalovanou Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru a Sazebník. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované jednorázový neúčelový úvěr ve výši 50 000 Kč, a to převodem na běžný účet žalované. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr včetně úroků a dalších poplatků dle sazebníku formou pravidelných měsíčních splátek, které budou provedeny zápočtem peněžních prostředků z běžného účtu, v jehož prospěch bylo provedeno čerpání úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,9 % ročně. Žalovaná byla opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek, proto právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s čl. 14 písm. a) přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 15. 8. 2022, což oznámila žalované dopisem ze dne 15. 8. 2022. Žalovaná dluží žalobkyni celkem částku 36 852,52 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 35 434,24 Kč, poplatky a smluvní pokutou v celkové výši 1 418,28 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 2 679,37 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 798,28 Kč, úrok ve výši 21,9 % ročně z dlužné jistiny od 16. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 852,52 Kč od 26. 1. 2022 do zaplacení. Svou aktivní legitimaci ve sporu odvozuje žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 1. 2023, kterou byla pohledávka za žalovanou s účinností od 23. 1. 2023 postoupena ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni.

2. Podáním ze dne 7. 7. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 35 434,24 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení. Soud proto podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 14. 7. 2023, č. j. EPR 144873/2023-8, řízení v uvedeném rozsahu částečně zastavil.

3. Ve věci byl vydán platební rozkaz, kterým bylo návrhu ve zbylém rozsahu vyhověno. Ten však byl zrušen pro nedoručitelnost. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání konanému dne 30. 1. 2024 se bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, ačkoli byla řádně předvolána postupem dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti žalované postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela dne 14. 8. 2019 se žalovanou smlouvu, kterou se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,9 % ročně. Žalovaná se zavázala, že poskytnutý úvěr splatí 72 měsíčními splátkami ve výši 1 253,34 Kč.

5. Ze žádosti o úvěr ze dne 14. 8. 2019 ve spojení s vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti a potvrzením o výši příjmu bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je od 15. 7. 2019 zaměstnána na dobu neurčitou a její průměrný čistý měsíční příjem činí 11 605 Kč. Jako doklad o hlavním příjmu předložila žalovaná Potvrzení o příjmu, ze kterého vyplývá, že žalovaná je zaměstnaná u zaměstnavatele , právnická osoba, . jako pracovník restauračního provozu, je ve zkušební době a její čistý příjem za poslední ½ měsíce činí 11 605 Kč. Dále uvedla, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. V žádosti je jako počet zdrojů příjmu uvedeno číslo 1 a k ostatním nezbytným měsíčním nákladům uvedla žalovaná částku 0 Kč. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že jako výdaje žalované byly počítány životní náklady a náklady na bydlení v částce 4 712,62 Kč.

6. Z výpisu platební historie za období od 14. 8. 2019 do 15. 8. 2022 ve spojení s výpisy z úvěrového účtu č. , č. účtu, za období od 1. 1. 2019 do 23. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná v uvedeném období zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 47 077,88 Kč.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 1. 2023 ve spojení Přílohou č. 1 této smlouvy bylo zjištěno, že pohledávky uvedené v Příloze č. 1 smlouvy postoupeny ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 5. 2023 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě do 18. 5. 2023. Zásilka byla žalované odeslána dne 3. 5. 2023.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Na základě provedeného dokazování soud učinil ve věci následující skutkové a právní závěry. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření shora specifikované smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru její právní předchůdkyně postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně se v rámci žádosti o spotřebitelský úvěr spokojila pouze s tvrzením žalované ohledně jejích příjmů (i když tyto lze mít za prokázané z údajně předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek), ale především nezjišťovala pravidelné měsíční výdaje žalované. Tyto výdaje pouze odhadla částkou 4 712,62 Kč, která by podle žalobkyně měla reflektovat životní náklady a náklady na bydlení žalované. Za situace, kdy žalovaná sama uvedla v žádosti o úvěr, že nemá žádné nezbytné měsíční výdaje, což je však zcela nereálné, měla právní předchůdkyně žalobkyně (jako poskytovatel úvěru) vyvinout větší úsilí ke zjištění a ověření výše skutečných nutných výdajů žalované. Pokud tak neučinila, je nutno uzavřít, že nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované.

14. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016. Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně informace zjištěné od žalovaného ověřovala, respektive u výdajové stránky ani řádně nezjišťovala, a neprokázala tedy, že učinila zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalovaného (o výši měsíčních příjmů/výdajů) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalované vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek. Bylo však prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, na který žalovaná postupně zaplatila 47 077,88 Kč. Soud proto žalobě podle § 76 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. vyhověl co do částky 2 922,12 Kč, která představuje nesplněný dluh na jistině úvěru, a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl, a to včetně odpovídající části požadovaného příslušenství. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu výzvou odeslanou žalované dne 3. 5. 2023, ve které určila žalované lhůtu k zaplacení do 18. 5. 21023, ode dne následujícího je žalovaná v prodlení s úhradou dlužné částky. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

16. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti „prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C. H. Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná a měla by tak právo na náhradu svých nákladů řízení, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.