9 C 47/2021

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 830,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 652,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 9. 2020 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 177,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši přesahující úrok z prodlení specifikovaný ve výroku I. se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 830,26 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky za období od 22. 4. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že dne 4. 12. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o bankovních službách a dále dne 30. 5. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o povoleném debetu, na základě které bylo žalovanému umožněno přečerpání peněžních prostředků na bankovním účtu do záporného zůstatku ve výši 6 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba pro nepovolený debet ve výši 25 % ročně. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, když na jeho bankovním účtu byl stále evidován nepovolený debet. Jelikož žalovaný závadný stav neodstranil ani po výzvě ze strany žalobkyně, přistoupila žalobkyně k odstoupení od smlouvy. Ke dni zrušení bankovního účtu žalovaného činil záporný zůstatek na tomto účtu částku 6 830,26 Kč. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani po výzvách ze strany žalobkyně.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Ústní jednání konané dne [datum] bylo odročeno na neurčito na návrh žalobkyně, která žádost o odročení jednání odůvodnila tím, že mezi účastníky probíhá jednání o uzavření smíru. K uzavření smíru však nedošlo. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, a to ani písemně, ani při jednání dne [datum].

4. K ústnímu jednání konanému dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán více než 10 dnů před jeho konáním. Věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti žalovaného postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně dne 4. 12. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o bankovních službách, na základě které se zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] (dále jen„ bankovní účet“). Dále žalobkyně se žalovaným dne 30. 5. 2019 uzavřela smlouvu o povoleném debetu, kterou se zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání peněžních prostředků na bankovním účtu do záporného zůstatku, a to až do výše 6 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba pro nepovolený debet ve výši 25 % ročně. V žádosti o poskytnutí povoleného debetu žalovaný ke svým majetkovým poměrům uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 15 000 Kč a jeho měsíční výdaje jsou tvořeny toliko výdaji spojenými s bydlením ve výši 2 000 Kč a "ostatními výdaji" ve výši 200 Kč. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného je pak zřejmé, že za období od 10. 11. 2018 do 10. 5. 2019 byly na bankovní účet žalovaného připisovány pravidelné platby od [právnická osoba] a. s. a dále platby od krajské pobočky [anonymizována dvě slova]. Celkové měsíční příjmy na bankovním účtu žalovaného se pak v jednotlivých měsících pohybovaly od 18 232 Kč do 31 074 Kč. Z těchto výpisů je však také zřejmé, že měsíční výdaje na bankovním účtu žalovaného se v každém z měsíců téměř rovnaly měsíčním příjmům žalovaného (a někdy dokonce převyšovaly). Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když na jeho bankovním účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek (tj. záporný zůstatek vyšší než 6 000 Kč), respektive tento zůstatek ke dni 1. 3. 2020 činil 6 652,50 Kč. Žalovaný tento stav neodstranil, a to ani po opakovaných výzvách ze strany žalobkyně k vyrovnání záporného zůstatku. Žalobkyně proto přistoupila k odstoupení od smlouvy, přičemž o tom byl žalovaný informován písemně, a to dopisem ze dne 6. 4. 2020. Následně byla pohledávka za žalovaným převedena na zvláštní účet pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 4. 2021, přičemž ke dni 20. 4. 2021 činila dlužná částka 6 830,26 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného znovu k úhradě dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne 16. 9. 2020, odeslanou mu téhož dne.

6. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry ve věci. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o povoleném debetu, neboť žalobkyně neprokázala, že při uzavírání smlouvy o povoleném debetu postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Byť příjmy žalovaného uvedené v žádosti o poskytnutí povoleného debetu jsou doloženy předloženými bankovními výpisy, pokud jde o výši pravidelných měsíčních výdajů žalovaného, spokojila se žalobkyně pouze s jeho tvrzením uvedeným v žádosti. Přitom je však více než nepravděpodobné, že by náklady na bydlení u jednotlivce mohly v době uzavření smlouvy činit pouze 2 000 Kč měsíčně, když tato částka rozhodně neodpovídá průměrným cenám bydlení v této době. Stejně tak je jen těžko uvěřitelné, že veškeré další nezbytné měsíční výdaje žalovaného mohly činit jen 200 Kč, když je nutné vzít v úvahu, že mezi tyto výdaje patří náklady na jídlo, energie, telefon, internet, záliby, případná pojištění a spoření atp. Navíc z výpisů z bankovního účtu žalovaného, které měla žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že měsíční výdaje žalovaného se vždy téměř rovnaly (nebo dokonce převyšovaly) jeho příjmy, a proto měla vynaložit větší úsilí ke zjištění skutečných měsíčních výdajů žalovaného. Je tak nutno uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, a to především s ohledem na skutečnost, že vůbec nezjišťovala skutečné měsíční výdaje žalovaného.

7. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že informace zjištěné od žalovaného ověřovala, respektive u výdajové stránky ani nezjišťovala, a neprokázala tedy, že učinila zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalovaného (o výši měsíčních výdajů) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o povoleném debetu, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaný celkem vyčerpal částku 6 652,50 Kč, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak činí 6 652,50 Kč, když zbývající částka 177,76 Kč představuje sankční úrok dle smlouvy o povoleném debetu. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 6 652,50 Kč podle § 2991 odst. 1 odst. 2 občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Ve zbývajícím rozsahu (částka 177,76 Kč) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ohledně úroku z prodlení soud vyšel z toho, že splatnost částky 6 652,50 Kč může nastat teprve po výzvě žalobkyně k jejímu vrácení. Žalovaný byl dopisem žalobkyně ze dne 16. 9. 2020 vyzván k uhrazení dlužné částky, přičemž tuto výzvu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalobkyně prokázala, že výzvu žalovanému odeslala téhož dne tj. 16. 9. 2020 považuje se ve smyslu § 573 o. z. za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 21. 9. 2020 Lhůta k plnění činí dle § 1958 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1959 písm. e) o. z. pět dnů, tj. splatnost nastala dne 26. 9. 2020. Následující den (tj. 27. 9. 2020) je tedy žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.

9. Soud dále doplňuje, že nebylo nutné žalobkyni poučit v souladu s § 118a o. s. ř., když žalobkyně své tvrzení, o tom jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost žalovaného, prokazovala, ale soud z žalobkyní navržených důkazů nedospěl k závěru, že by tyto byly způsobilé prokázat náležitou odbornou péči žalobkyně při prověření úvěruschopnosti žalovaného (k tomu odůvodnění v odst. 8 a 9).

10. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil nepovolený debetní zůstatek na bankovním účtu, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

11. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná v převážné části a má proto právo na náhradu svých nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna advokáta za právní zastoupení ve výši 7 500 Kč za 5 úkonů právní služby (převzetí věci, sepis návrhu, kvalifikovaná výzva k plnění, účast u ústního jednání dne 23. 3. 2021 a dne 27. 5. 2021) se sazbou po 1 500 Kč za 1 úkon podle § 7 bod 4. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dále náhradou hotových výdajů za 5 úkonů právní služby ve výši 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jízdné ve výši 2 362 Kč za dvě cesty z [obec] do [obec] a zpět k jednání soudu dne 23. 3. 2021 a dne 27. 5. 2021 vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] se spotřebou 4,5 l motorové nafty na 100 km a celkem ujeté vzdálenosti 420 km (4 x 105 km) podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 12 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 15 600 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.

12. Tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 o. s. ř.