9 C 86/2025

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 44 451 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 44 451 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 023,01 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 773,90 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 275,71 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 27 275,71 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 451 Kč s příslušenstvím specifikovaným níže s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 2. 3. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky obsažené na zadní straně Smlouvy. Před uzavřením smlouvy byla s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Sjednaná úroková sazba činila 14,75 %. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem včetně pojištění ve výši 52 062 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 3 836 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 2. 3. 2024. Žalovaný nehradil řádně sjednané splátky, čímž porušil své závazky ze Smlouvy a dluží tak žalobkyni celkem částku ve výši 44 451 Kč, kterou tvoří dlužná jistina ve výši 27 275,71 Kč a dlužné poplatky ve výši 17 175,29 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 5 773,90 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 023,01 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 27 275,71 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky z částky 27 275,71 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025, na základě které došlo k postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávek písemně oznámeno. Přestože byl žalovaný žalobkyní upomínán k zaplacení dlužných částek, na svůj dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný uvedl, že splátky zpočátku hradil, ale poté u něj došlo k výpadku příjmu a hradit je přestal. Chtěl dostát svému závazku, proto se obrátil na společnost , právnická osoba, , která mu sdělila, že pohledávku postoupila jinému subjektu. Žalovaný nevěděl, komu má platit, pokud ho žalobkyně nebo její právní předchůdkyně kontaktovaly prostřednictvím datové schránky, tak tu nepoužívá, protože už 3 roky nepodniká. Dlužnou částku není schopen uhradit najednou, jelikož je nezaměstnaný.

3. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 27. 1. 2026. K tomuto jednání se dostavil pouze žalovaný, žalobkyně se z jednání omluvila. Věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti žalobkyně postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř“).

4. Ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, soud zjistil, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 2. 3. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 36 496 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem ve výši 48 966 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 3 836 Kč. Úroková sazba činila 77,40 %.

5. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho poslední dokončené vzdělání je středoškolské a žije ve vlastní nemovitosti. Je podnikatel, jako zaměstnavatele označil sám sebe a v položce zaměstnání ověřeno je zaškrtnuté políčko potvrzení o příjmu. Ke své příjmové a výdajové stránce žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 37 300 Kč a další čisté příjmy domácnosti jsou 10 000 Kč. Své pravidelné měsíční výdaje žalovaný specifikoval v položce odhadované měsíční výdaje částkou 1 500 Kč. Žalovaný dále uvedl, že má kreditní kartu i bankovní účet a nemá spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty byly v zákaznické kartě označeny pracovní smlouva/ŽL a potvrzení o příjmu.

6. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 45 720 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 ve spojení s její přílohou, dopisem z téhož dne a podacím lístkem z 22. 5. 2025 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025 ve spojení s podacím archem ze dne 30. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně dne vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Na základě provedeného dokazování soud učinil ve věci následující skutkové a právní závěry. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru její právní předchůdkyně postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žádosti žalovaného ohledně jeho příjmu vycházela z potvrzení ze zaměstnání, přestože žalovaný v zákaznické kartě výslovně uvedl, že je podnikatelem. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného ohledně jeho pravidelných měsíčních výdajů, které dále nezjišťovala, ani žádným způsobem neověřovala, neboť v zákaznické kartě nejsou uvedeny žádné listiny, na základě kterých by mohly být skutečné měsíční výdaje žalovaného ověřeny. Je více než nepravděpodobné, že by veškeré měsíční náklady u jednotlivce mohly v době uzavření smlouvy činit pouze 1 500 Kč měsíčně, neboť je nutné vzít v úvahu, že mezi obvykle nutně hrazené náklady patří měsíční náklady na bydlení, energie, stravu, ošacení a obutí, hygienické potřeby, telefon, internet, záliby, případná pojištění a spoření atp. Žalovaným tvrzená částka 1 500 Kč na pravidelné měsíční výdaje v době podání žádosti o úvěr nedosahovala ani částky životního minima jednotlivce, což právní předchůdkyni žalobkyně mělo vést k o to důkladnějšímu ověření žalovaným tvrzených výdajů. S ohledem na zde uvedené je nutno uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, jelikož žádným způsobem neověřovala jeho pravidelné měsíční příjmy ani výdaje.

13. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, nemohl z takové smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek. Bylo však prokázáno, že žalobkyně dne poskytla žalovanému částku 36 496 Kč, tudíž jí vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistoty podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. Soud má za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni na smlouvu o zápůjčce celkem částku 45 720 Kč, čímž došlo k vrácení poskytnuté jistiny v plné výši, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Soud doplňuje, že žalobkyni neposkytnul poučení podle § 118a o. s. ř., přestože z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání a jen z tohoto důvodu není povinen odročovat jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

15. Rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, kterým soud žalobě zcela vyhověl. Z ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti „prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz , právnická osoba, . Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Avšak poté, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

16. O nákladech řízení soud rozhodnul podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci procesně úspěšný a měl by tak právo na náhradu svých nákladů řízení. Žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, proto mu soud právo na jejich náhradu nepřiznal.