9 C 93/2021

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Průšovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 022,30 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 14 772,30 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 189,04 Kč, úrokem ve výši 10,89 % ročně z částky 9 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Řízení o zaplacení 1 385,64 Kč se zastavuje.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 022,30 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřel se žalovaným dne 24. 11. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] 2017 [číslo]. Před uzavřením samotné smlouvy byla prověřena schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a to prostřednictvím informací požadovaných a získaných od žalovaného. Tyto byly následně ověřeny prostřednictvím dokladů vyžádaných od žalovaného a osoba žalovaného byla též prověřena v dostupných registrech. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný vyhodnocen jako schopný splácet požadovaný úvěr, byla s ním smlouva uzavřena. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 950 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Za dobu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 16 550 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas a proto právní předchůdce žalobkyně přistoupil k zesplatnění úvěru, a to ke dni 24. 12. 2018. Celková dlužná částka činila 16 022,30 Kč a byla tvořena neuhrazenou jistinou ve výši 9 400 Kč a smluvní pokutou ve výši 6 622,30 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 324,68 Kč (za období od prodlení do 20. 5. 2020), zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrok z úvěru ve výši 10,89 % ročně z částky 9 400 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze skutečnosti, že ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] (včetně pohledávky za žalovaným) převedena na společnost [právnická osoba] a následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 uzavřenou mezi společnosti [právnická osoba] a žalobkyní. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena včetně práv s ní spojenými, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Přesto že byl žalovaný opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, na svůj dluh již ničeho neuhradil.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost.

3. Podáním ze dne 29. 4. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 1 385,64 Kč, když tato představovala část smluvní pokuty (1 250 Kč) a dále část kapitalizovaného úroku z prodlení za období do 25. 12. 2018 do 20. 5. 2020 (135,64 Kč). Proto soud podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) řízení částečně zastavil (výrok II. rozsudku), a to právě pro částku 1 385,64 Kč. S částečným zpětvzetím nepožadoval soud souhlas žalovaného, neboť k němu došlo dříve, než bylo ve věci jednáno a případný souhlas by byl tudíž podle § 96 odst. 4 o. s. ř. neúčinný.

4. K ústnímu jednání konanému dne 20. 5. 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení, přestože byl řádně předvolán postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ve spojení se formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek bylo zjištěno, že žalobkyně dne 24. 11. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž tuto si převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny (tj. 4 200 Kč), poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit částku 25 950 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla stanovena vždy k 24. dni příslušného kalendářního měsíce. Splatnost poplatku za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč pak byla stanovena ke dni podpisu smlouvy.

6. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve spojení s částí nájemní smlouvy, pokladními doklady a nabídku zaměstnání bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena na základě žádosti žalovaného, přičemž tato je zaznamenána právě v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaný zde uvedl základní údaje o své osobě a dále o své finanční situaci. Žalovaný uvedl, že je ženatý, bydlí v nájmu spolu s další výdělečně činnou osobou a dále uvedl, že má vyživovací povinnost vůči 1 dítěti ve věku do 6 let. Ke své příjmové stránce uvedl, že jeho průměrný měsíční příjem ze zaměstnání činí 16 173 Kč. Jako své výdaje označil nájem ve výši 9 080 Kč a stravování a výživné ve výši 7 500 Kč. Celková částka 16 580 Kč byla v žádosti označena jako průměrné měsíční výdaje celé domácnosti a jako průměrné měsíční výdaje žadatele byla uvedena částka 8 290 Kč (tj. polovina výdajů celé domácnosti). V žádosti o poskytnutí úvěru byly jako ověřené dokumenty označeny následující dokumenty: výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva a pokladní doklady. Z nájemní smlouvy bylo zjištěno, že sjednané nájemné činilo 9 000 Kč měsíčně a na základě pokladních dokladů bylo zjištěno, že za období srpen až říjen 2017 bylo hrazeno nájemné ve výši 9 080 Kč. Z nabídky zaměstnání bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] nabídla žalovanému pracovní pozici Operátor se mzdou ve výši 19 600 Kč měsíčně. Nabídka byla ze strany žalovaného akceptována 17. 7. 2017.

7. Z přehledu transakcí ke smlouvě [číslo] 2017 [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil celkem částku 16 550 Kč.

8. Ze smlouvy o prodeji části závodu ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 bylo zjištěno, že část portfolia společnosti [právnická osoba] byla převedena na společnost [právnická osoba], ze které byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně, dopisem ze dne 24. 7. 2020.

9. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 18. 12. 2020, která byla žalovanému odeslána téhož dne.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkové a právní závěry. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o úvěru její právní předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Z provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se spokojil s pouhým tvrzením žalovaného ohledně jeho měsíčních příjmů a výdajů. Dle žalobkyní předložených důkazů nebyly řádně ověřeny příjmy žalovaného, když žalobkyně sice předložila soudu nabídku zaměstnání adresovanou žalovanému, z této nabídky však nelze mít za prokázané, že žalovaný ve skutečnosti pracovní smlouvu se společností [právnická osoba] uzavřel a už vůbec z této nabídky nelze mít za prokázané, jaká byla skutečná výše příjmu žalovaného. Přesto, že v žádosti o poskytnutí úvěru jsou jako ověřené dokumenty uvedeny výplatní pásky a pracovní smlouva, pak tyto dokumenty nebyly žalobkyní zmíněny, ani nebyly soudu předloženy. Ohledně příjmové stránky žalovaného je tak nutno uzavřít, že tato nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřena. I kdyby však právní předchůdce žalobkyně měl v době uzavření smlouvy o úvěru skutečně k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného (přestože toto prokázáno nebylo), pak je nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně neprověřil též výdajovou stránku žalovaného. K výdajům žalovaného je nutno uvést, že jako jedinou prokázanou položku je možno posoudit nájemné, když jeho výše byla doložena jednak nájemní smlouvou a jednak pokladními doklady potvrzujícími jeho pravidelnou měsíční úhradu (respektive jeho úhradu 3 měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru). Další výdaje žalovaného pak nejsou nijak dále specifikovány a lze pochybovat i o jejich uvedené výši. Jako jediná výdajová položka (vyjma nájemného) je v žádosti o úvěr uvedena částka 7 500 Kč, která je označena jako„ stravování, výživné“. K tomu je nutno uvést, že pokud je následně celková výše výdajů domácnosti vydělena počtem výdělečně činných členů domácnosti (tj. žalovaného a pravděpodobně jeho manželky, či partnerky), pak výše této částky absolutně neodpovídá výdajům, které by bylo možné pro celou domácnost považovat za přiměřené – pokud přihlédneme k tomu, že by se jednalo o výdaje pro dvě dospělé osoby a jedno vyživované dítě do 6 let, pak je tato částka dokonce nižší než stanovené životní minimum pro dvě dospělé osoby a jedno dítě do 6 let v roce 2017 (v tomto roce by životní minimum pro tyto 3 osoby činilo 7 710 Kč). Dále je potřeba zmínit, že je jen těžko uvěřitelné, že žalovaný neměl v době uzavření smlouvy žádné výdaje na energie (elektřinu, plyn, vodu) a ani žádné ostatní výdaje, kam by bylo možné zařadit např. spoření, platby za internet, telefon, koníčky a další běžné oblasti. Soud se dále nemůže ztotožnit s postupem právního předchůdce žalobkyně, kdy tento prostě vydělil dvěma výdaje domácnosti (které navíc dle názoru soudu absolutně neodpovídají výši výdajů za dvě dospělé osoby a jedno dítě do 6 let), aniž by bylo zjištěno a doloženo, jaké jsou skutečné příjmy celé domácnosti – tj. jaké jsou příjmy druhé výdělečné osoby v domácnosti a samozřejmě jaké jsou též její výdaje (tj. jakou částkou je schopna přispívat na chod domácnosti jako takové). V souhrnu je tedy nutné postup právního předchůdce žalobkyně označit za nedostatečný a nelze mít za prokázané, že před uzavřením smlouvy byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když jednak nebyla řádně ověřena jeho příjmová stránka a především nebyly dostatečně zkoumány jeho pravidelné měsíční výdaje a výdaje osob žijících s ním ve společné domácnosti. To, že jeho pravidelné měsíční výdaje nebyly nijak dále zkoumány, potvrzuje i samotná žádost o úvěr, když v ověřených dokladech k výdajům jsou uvedeny pouze nájemní smlouva a pokladní doklady. Pokud se však právní předchůdce žalobkyně omezil pouze na zkoumání výdajů určených na platbu nájemného, pak tento postup jistě nelze považovat za dostatečný.

15. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce informace zjištěné od žalovaného ověřoval, a neprokázala tedy, že učinila zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalovaného (o výši příjmu a především o výši jeho měsíčních výdajů) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.

16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaný převzal v den podpisu smlouvy o úvěru v hotovosti částku 15 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Soud má však za prokázané, že žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil celkem částku 16 550 Kč, tedy celé bezdůvodné obohacení již vydal. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 2991 o. z.

17. Soud dále doplňuje, že žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. přesto, že z výsledku dokazování vyplynulo, že neunáší své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku na celou žalovanou částku. Podle § 118a o. s. ř. totiž soud poskytuje poučení účastníkům pouze při jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, ačkoli byla řádně obeslána a tím soudu znemožnila, aby jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., a proto jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Soud není ani povinen, ani oprávněn sdělovat potřebná poučení jinak, než při ústním jednání, ani není povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

18. Přitom rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže být pro žalobkyni překvapivým rozhodnutím ani vzhledem k tomu, že původně byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě zcela vyhověno. Z ustanovení § 172 odst. 1 věta první o.s.ř. (Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem) ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. totiž vyplývá, že podmínkou pro vydání elektronického platebního rozkazu je – mimo jiné – aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil, a tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupř., zda jsou tvrzené skutečnosti„ prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Pravdivostí tvrzených skutečností se tedy soud nezabývá, pouze zvažuje, zda existuje právní norma, na jejímž základě lze žalobci přiznat požadovaný nárok, a zda žalobcova tvrzení odpovídají znakům skutkové podstaty této nárokové normy. (viz Komentář ASPI k § 172 o. s. ř.) Platební rozkaz je rozhodnutí ve věci samé vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. (viz C.H.Beck: Občanský soudní řád, Komentář I., II. 1. vydání 2009, str. 1149). V daném případě tedy soud vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr, a protože byly splněny i ostatní podmínky stanovené v § 172 a § 174a o. s. ř., vydal elektronický platební rozkaz, aniž se zabýval prokazováním tvrzených skutečností. Poté však, co byl elektronický platební rozkaz zrušen, soud věc projednal formou standardního sporného civilního soudního řízení, v rámci něhož provedl dokazování všemi důkazy, které žalobkyně označila, resp. předložila. Dokazováním se tedy soud zabýval až po zrušení elektronického platebního rozkazu. Pokud žalobkyně nenavrhla, resp. neoznačila všechny důkazy k prokázání skutečností rozhodných pro vyhovění žalobnímu nároku, pak musí nést následky neunesení důkazního břemene, a to bez toho, aby byla o následcích své nečinnosti poučena, pokud se k jednání nedostavila.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci procesně úspěšný a měl by tak právo na náhradu svých nákladů řízení, avšak žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.