6 C 299/2019

Plný text

Okresní soud Plzeň-jih rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Millerem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa svědka a žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa pro: žaloba na určení vlastnictví <b>I. Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných a [list vlastnictví] pro [územní celek], k.ú. [obec], vydaného [stát. instituce], k.ú. [okres].</b> <b>II. Zamítá se vzájemný návrh žalovaných na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální neoddělené poloviny ve vztahu k celku) pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce].</b> <b>III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta [titul] [jméno] [příjmení] částku 46 140 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu, na účet Okresního soudu Plzeň-jih soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 5 000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků označených ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce i žalovaní jako podíloví spoluvlastníci jsou zapsáni jako vlastníci týchž nemovitostí na [list vlastnictví], [územní celek], k.ú. [obec] (duplicitní vlastnictví). Žalobce nabyl vlastnictví k oběma pozemkům na základě tří kupních smluv uzavřených dne 6. 11. 2017, zatímco podílové spoluvlastnictví žalovaných bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z 27. 6. 1995 v rámci pozemkové restituce. Žalobce odvozuje původ svého vlastnictví od vlastnického práva [jméno] a [jméno] [příjmení]. Když v roce 1982 zemřela [jméno] [příjmení], došlo rozhodnutím státního notářství z 30. 9. 1982 k přechodu vlastnického práva na manžela zemřelé, [jméno] [jméno]. Po úmrtí [jméno] [jméno] byla usnesením Okresního soudu Plzeň-jih z 17. 11. 1997 schválena dohoda dědiců a majetek zůstavitele byl vypořádán tak, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na dědice, a to [jméno] [jméno], narozeného 1944, [jméno] [příjmení], narozenou 1945 a na [jméno] [příjmení], narozenou 1974, a to u každého v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3. Posledně jmenovaní převedli své podílové spoluvlastnické právo k pozemkům samostatnými smlouvami uzavřenými 6. 11. 2017 na žalobce, který se stal právními účinky vkladu vlastnického práva k 14. 12. 2017 oprávněným vlastníkem pozemků.

2. V průběhu řízení po provedeném dokazování žalobce s poukazem na provedené důkazy, především na základě přídělových listin a rozhodnutí v dědických řízeních podpořil tvrzení uvedená v žalobě a zdůraznil, že k nabytí vlastnického práva předchůdců v žalobě došlo ze zákona okamžikem převzetí přídělu. Pokud nedošlo v roce 1948 k řádnému zaknihování tohoto přídělu, nemá to žádný vliv na nabytí vlastnického práva manželi [příjmení]. Z opatrnosti žalobce také vznesl námitku vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, minimálně [jméno] starším. V tomto směru odkázal na důkaz návrhem přídělu půdy a budov označeným II, v němž je výslovně potvrzen den přídělu k 1. 10. 1948. Jednalo se o příděl na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/ 1945 Sb. se zdůrazněním, že se nemůže jednat o restituci pozemků zabavených v letech 1948 -1989 komunistickým režimem. Tudíž se nemůže jednat o nápravu křivd dle zákona č. 229/1991 Sb. ke dni zahájení řízení pozemkového úřadu, který rozhodl o restituci ve prospěch žalovaných, přestože byl v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník [příjmení] [jméno] starší a nebyly tudíž splněny zákonné podmínky uvedené v § 5 zákona o půdě. Proto žalobce považuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 1995 sp.zn. [anonymizováno] [číslo] za rozhodnutí nicotné. Navíc pozemkový úřad ani nedoručil své rozhodnutí právním předchůdcům žalobce. Nemůže z tohoto důvodu obstát argumentace žalovaných, že jim svědčí soudní ochrana dobré víry a že rozhodnutí pozemkového úřadu je konstitutivního charakteru. Žalobce dále poukazoval na to, že pozemkový úřad rozhodl o pozemcích uvedených v Pozemkové knize, knihovní vložka [číslo] zatímco předmětné pozemky byly knihovány v Pozemkové knize, knihovní vložka [číslo]. Pozemkový úřad tedy mylně zařadil pozemky parc. [číslo] za soubor jiných pozemků, přičemž uvedl i chybné označení pozemků, jestliže neurčil, že jde o parcely ve zjednodušené evidenci. Restituce proto nemůže podle názoru žalobce popřít vlastnické právo právních předchůdců žalobce, které byly v dobré víře zapsány do katastru nemovitostí. V případě nabytí vlastnického práva právními předchůdci žalobce, je však dána na základě přídělu jejich priorita vlastnictví. Žalovaným náležela dle uvedeného zákona pouze finanční náhrada za nevrácený majetek, ale vlastnické právo jim svědčit nemůže. Odkázal při tom také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 3745/2011, který řešil identickou situaci duplicity vlastnického práva.

3. Žalovaní naopak považovali za stěžejní nabývací vlastnický titul, zmíněné restituční rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 1995 sp.zn. [anonymizováno] [číslo]. Zdůrazňovali, že nebyla vydána žádná přídělová listina, kterou by byly nemovitosti ze zbytkového statku právních předchůdců žalovaných přiděleny fyzickým osobám. Pozemkový úřad konstatoval, že vlastnické právo k nemovitostem ve zbytkovém statku [obec] I na jednotlivé přídělce nepřešlo. Celý zbytkový statek byl přidělen státu – Státnímu statku [obec]. Zmiňovaný [příjmení] [jméno] byl účastníkem předmětného řízení. Žalovaní proto zpochybňují, že by žalobce prokázal dobrověrné držení vlastnického práva svých právních předchůdců od roku 1947. Rozhodnutí pozemkového úřadu má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnictví a má za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je při střetu dvou základních práv nutné nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých stran kolidují a soud má poskytnout ochranu vlastnickému právu s ohledem na majetkové křivdy, které byly v minulosti způsobeny. K návrhu přídělu půdy a budov pro k.ú. [obec], který je označen II a byl vydán 1. 10. 1948, nebyla vydána žádná přídělová listina, přičemž vlastníky pozemků parc. [číslo] v Pozemkové knize byli právní předchůdci žalovaných. Manželům [příjmení] nebyl s ohledem na absenci přídělové listiny příděl zaknihován. Parc. [číslo] nebyla odepsána z knihovní vložky [číslo] a z tohoto důvodu došlo posléze k neoprávněnému zápisu této parcely manželům [příjmení], tedy i k duplicitnímu vlastnictví. Žalovaní dále také namítali, že právní předchůdci žalobce nikdy předmětné pozemky neužívali, přičemž od prosince roku 1992 užívali tyto pozemky žalovaní a jejich právní předchůdci. K námitce vydržení vlastnického práva ze strany žalobců žalovaní uvedli, že k němu nemohlo dojít z důvodu, že chybí dobrá víra právních předchůdců žalobce a chybí jejich oprávněná držba. Právní předchůdci žalobce totiž nikdy předmětné pozemky neovládali, nevykonávali na nich žádnou činnost, ani neměli nad nimi tzv. právní panství. Jednalo se pouze o tzv. knihovní držbu, která nepožívá právní ochrany. Žalovaným i jejich právním předchůdcům nelze spravedlivě vytýkat, že rezignovali v totalitní době na hájení svého majetku, neboť v té době byly předmětné pozemky v užívání totalitního státu, resp. jeho socialistické organizace. Žalovaní proto navrhovali, aby podaná žaloba byla zamítnuta a v podání ze dne 16. 3. 2020 (čl. 56 spisu) učinili vzájemný návrh na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí žalovaní tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

4. Soud provedl z návrhu účastníků listinné důkazy, které byly obsahem spisu a k návrhu žalovaných vyslechl svědka [jméno] [příjmení], soukromého zemědělce, který uvedl, že je pravnukem původních majitelů [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří koupili statek v [obec] v roce 1935. Žalovaná [celé jméno žalované] je jeho matkou a žalovaný [celé jméno žalovaného] je jeho strýcem. Svědek se vyjádřil k hospodaření statku v [obec] i k právnímu vývoji předmětných pozemků. K pozemkům parc. [číslo] uvedl, že nikdy nebyly přečíslovány. Současně však uvedl, že návrh přídělu půdy a budov v k.ú. [obec] založený na čl. 15-16 spisu nikdy nebyl realizován. Dovodil, že oba manželé [jméno] nemohli tyto pozemky nabýt do vlastnictví, neboť neexistují žádné přídělové listiny. Podle svědka existuje pouze rozhodnutí o přídělu ze dne 12. 4. 1961, kterým byl zbytkový statek přidělen Československému státu – Státnímu statku [obec]. Podle svědka došlo zřejmě k problému v roce 1971, kdy na základě přídělového plánu, který však neměl žádný podklad, došlo k přechodu vlastnického práva, ale zápis v evidenci nemovitostí vedený střediskem geodesie v roce 1971 nebyl právně ani věcně opodstatněný. Na předmětných pozemcích hospodařil Státní statek [obec] od roku 1948 až do roku 1993, kdy svědek začal na pozemcích hospodařit se svou matkou. Dle názoru svědka došlo k chybě soudu, který rozhodoval o dědictví po manželech [příjmení], přičemž podotkl, že manželé [jméno] nikdy na předmětných pozemcích nehospodařili.

5. Vyrozumění právních předchůdců žalobce a žalovaných o duplicitním vlastnictví provedl katastrální úřad přípisem z 13. 2. 1998. Ve vyjádření k žádosti soudu katastrální úřad k duplicitnímu zápisu (viz. čl. 153 spisu) uvedl, že důvodem byla existence dvou různých listin, které prokazovaly vlastnické právo k týmž nemovitostem, přičemž první listinou bylo rozhodnutí Okresního úřadu [okres], pozemkového úřadu čl. Pú [číslo] ze dne 27. 6. 1995, jímž byly předmětné pozemky vydány [celé jméno žalované] a [celé jméno žalovaného] se spoluvlastnickým podílem jedné poloviny u každého z nich. Druhou listinou bylo usnesení Okresního soudu Plzeň-jih o dědictví sp.zn. D [číslo] ze dne 17. 11. 1997, jímž stejné pozemky přešly do podílového spoluvlastnictví [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], každému z nich v rozsahu jedné třetiny vzhledem k celku. Tyto listiny měly podle názoru katastrálního úřadu pro zápis stejný význam. Předmětné nemovitosti označené jako parcely [anonymizováno] [číslo] v k.ú. [obec] se staly součástí dvojího přídělového řízení. Podle návrhu přídělu půdy, převzetí přídělu k 1. 10. 1948 byly výše uvedené pozemky přiděleny přídělcům [jméno] a [jméno] [příjmení], přičemž příděl byl označen pořadovým [číslo]. Listina nebyla zaknihována a z tohoto důvodu nebyly pozemky odepsány z knihovní vložky [číslo]. Přídělovou listinou dostal výše uvedené pozemky i Státní statek [obec], a to rozhodnutím vydaným 1. 4. 1961 pod č.j. Z [číslo] s účinností od 1. 10. 1948. Předmětem byly nemovitosti evidované v knihovní vložce [číslo] pro k.ú. [obec]. Tato přídělová listina byla knihována v pozemkové knize.

6. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu v [obec] ze dne 27. 6. 1995, PÚ [číslo] vyplývá, že [celé jméno žalovaného], narozený 1956 a [celé jméno žalované], nar. 1954 nabyli podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě vlastnické právo k pozemkům mimo jiné p. [číslo]. V tomto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že k vydání nemovitostí došlo, neboť v provedeném řízení bylo prokázáno, že k přechodu vlastnického práva na fyzické osoby nedošlo. V rozdělovníku účastníků řízení, kteří měli obdržet rozhodnutí pozemkového úřadu, je uveden mimo jiné [příjmení] [jméno], [obec] – [část obce a číslo]. Ačkoli z připojeného spisu pozemkového úřadu vyplývá, že rozhodnutí bylo doručeno [jméno] [jméno] [datum], je zřejmé, že pozemkový úřad se možností nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům právními předchůdci [jméno] [jméno] vůbec nezabýval. Podle návrhu přídělu půdy a budov však zmíněný právní předchůdci [obec] a [jméno] [jméno] převzali příděl půdy mimo jiné parc. [číslo] parc. [číslo] dne 1. 10. 1948 (viz např. č.l. 15 spisu). Z výkazu přídělců (č.l. 96 spisu) vyplývá, že pod [číslo] jsou jmenovaní rovněž uvedeni. Nejdůležitějším důkazem pro právní posouzení věci je pak přídělová listina založená na č.l. 158-162. V této přídělové listině byli v seznamu přídělců rovněž [obec] a [jméno] [jméno], přičemž listina byla vydána podle § 5 dekretu prezidenta republiky z 20. 7. 1945 č. 28 Sb. V této přídělové listině se mimo jiné uvádí, že držba, užívání a povinnosti veřejnoprávní a soukromoprávní přecházejí na přídělce dnem přídělu. To potvrzuje současná judikatura, například rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97. Zde se výslovně uvádí, že dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. neměl zvláštní ustanovení pro nabytí vlastnického práva. Pouze § 13 zcitovaného dekretu předpokládal zápis (nikoliv vklad) přídělu do pozemkových knih; tento zápis nemá konstitutivní charakter. K nabytí vlastnického práva k zemědělskému majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nebylo třeba vkladu do pozemkových knih. Dekret prezidenta republiky č. 28/ 1945 pak výslovně stanovil, že přidělená půda přechází do vlastnictví dnem převzetí držby (§ 5 odst. 2); tento právní předpis tedy zjevně nevyžadoval pro nabytí vlastnického práva přídělcem intabulaci přídělu. Za této situace je nutné konstatovat, že [obec] a [jméno] [jméno] se stali vlastníky pozemků parc. [číslo] dnem převzetí přídělu, tj. dnem 1. 10. 1948. Tuto skutečnost však nevzal v úvahu pozemkový úřad, který rozhodl o restituci pozemků v rozporu se zákonem o půdě, neboť fyzické osoby nebyly ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. o půdě nebyli povinnými osobami. Nemovitosti v jejich vlastnictví proto nebylo možné v restituci vydat. Navíc pozemkový úřad zcela pominul zápis v pozemkové knize, knihovní vložce 203, ve které bylo poznamenáno dne 20. 12. 1947 vlastnické právo k předmětným pozemkům pro manžele [jméno] (viz č.l. 14 spisu). Lze proto konstatovat jednoznačné pochybení pozemkového úřadu v rozhodnutí PÚ [číslo]. Soud se proto ztotožnil s názorem žalobce, že toto rozhodnutí je odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 4. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3745/2011 nicotné a nemohlo založit vlastnictví žalovaných k pozemkům, které jsou předmětem žaloby. Soud se proto ani nemusel zabývat námitkou vydržení předmětných pozemků právními předchůdci žalobce.

7. Pokud jde o vývoj vlastnických vztahů týkajících se původních vlastníků pozemků manželů [příjmení], soud jej ověřil z dědických rozhodnutí založených v připojených dědických spisech. Podle rozhodnutí Státního notářství [okres] z 30. 9. 1982 č.j. [spisová značka], veškerý majetek po [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], převzali pozůstalý manžel [příjmení] [jméno], [datum narození] a pozůstalý syn [příjmení] [jméno], [datum narození]. V dědickém spise se nachází mimo jiné výpis z evidence nemovitostí v němž jsou uvedeny také pozemky parc. [číslo] v obci [obec], k.ú. [obec] Tyto pozemky se nacházejí rovněž ve výpisu z katastru nemovitostí založeném v dědickém spise zůstavitele [jméno] [jméno], [datum narození], který zemřel [datum]. Z usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 17. 11. 1997, č.j. [spisová značka] vyplývá, že dědici po zůstaviteli podle dědické dohody byli pozůstalý syn [příjmení] [jméno], pozůstalá dcera [jméno] [příjmení] a pozůstalá vnučka [jméno] [příjmení]. Každý z dědiců převzal mimo jiné pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek] v rozsahu jedné neoddělené třetiny. Žalobce pak doložil, že svými kupními smlouvami uzavřenými dne 3. 11. 2017 samostatně s [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] (viz č.l. 68-70) nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům.

8. Za situace, že žalobce prokázal, že jeho právní předchůdci nabyli do svého vlastnictví pozemky parc. [číslo] zapsané pro [územní celek], k.ú. [obec] nyní na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce], soud podané žalobě vyhověl. Naproti tomu musel zamítnout vzájemný návrh žalovaných na určení vlastnictví k týmž pozemkům z důvodu, že rozhodnutí pozemkového úřadu o jejich restituci považoval z výše uvedený důvodů za nicotné.

9. O nákladech řízení soud rozhodl na podkladě ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci, který měl ve věci plný úspěch přiznal náhradu nákladů proti žalovaným kteří ve věci úspěch neměli. Soud se však neztotožnil s názorem žalobce, který uplatnil náhradu nákladů za úkony v řízení o podané žalobě, ale dále také za úkony v řízení o vzájemném návrhu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017. Podle tohoto rozhodnutí je nutné věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemnou žalobou považovat za samostatnou věc a u každé samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků ve vztahu ke každé jednotlivé věci. Podle názoru soudu si žalobce uvedený judikát vysvětlil chybně ve vztahu k hodnocení poměru úspěchu a neúspěchu žalobce a žalovaného. V případě částečného úspěchu jednoho z těchto účastníků je skutečně nutné tento judikát aplikovat. V daném případě však měl plný úspěch ve věci pouze žalobce. Ten však kromě náhrady svých nákladů žádal, aby byly mu byly přiznány i náklady za stejné úkony poté, co došlo k uplatnění vzájemné žaloby, a to v celkové výši 37 026 Kč. S připočtením svých nákladů ve výši 46 140 Kč by tak tak činila náhrada nákladů částku 83 166 Kč. S tímto názorem žalobce soud však nesouhlasí a žalobci přiznal náhradu nákladů za deset úkonů advokáta po 3 100 Kč, za deset režijních paušálů po 300 Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. s připočtením náhrady DPH ve výši 7 140 Kč a náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč Lhůta k plnění byla stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

10. Žalovaný podal vzájemný návrh na určení práva k nemovitým věcem a vznikla mu tak povinnost zaplatit z něj soudní poplatek. Vzhledem k tomu, že tak dosud neučinil, soud rozhodl o jeho povinnosti zaplatit soudní poplatek, který činí podle položky č. 4 odst. 1 písm. a) odst. 3 Sazebníku soudních poplatků 5 000 Kč, a to na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol].