6 C 97/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-jih rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Millerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 8 100 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 8 100 Kč se zákonným úrokovým příslušenstvím se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 8 100 Kč s úrokovým příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 6.9.2007 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni s účinností ke dni 24.8.2018. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná na základě uzavřené smlouvy uhradila žalobkyni částku 8 860 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 6.9.2007 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalované půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 6 960 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 53 týdenních splátkách po 320 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 16 960 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 206,80 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně.

5. Podle § 657 a násl. občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen o.z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků.

7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 6.9.2007 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud dospěl k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2007, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, činily v průměru 13,04 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 206,80 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba patnáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 6 960 Kč je pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 o.z. neplatné.

9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 6.9.2007 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. Za této situace musel soud o nároku žalobkyně rozhodnout na základě zákonného ustanovení o bezdůvodném obohacení.

10. Dle § 451 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně požadovala po žalované úhradu částky 8 100 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaná žalobkyni na předmětný dluh uhradila částku 8 860 Kč, není již žalovaná povinna vydávat bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.