11 C 108/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 34 345 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 990 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně, a to z částky 4 005 Kč od [datum] do [datum] a z částky 11 990 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba jako nedůvodná zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 34 345 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo [datum], žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 64,59% ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 335 Kč, splatných k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpen 2021. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru, i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 164 Kč, tak jak bylo sjednáno v příloze [číslo] smlouvy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobci uhrazeno pouze 6 splátek po 1 335 Kč v měsících září 2021 až lednu 2022, celkem ve výši 8 010 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu [datum]. Žalobce se v tomto řízení domáhal úhrady částky označené jako nová jistina ve výši 22 453,69 Kč, zahrnující i úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklý v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 400 Kč, částku 492 Kč jako úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny, celkem ve výši 9 002 Kč, a roční úrokovou sazbu ve výši 64,59% ročně z částky 19 350,54 Kč (výše původní jistiny). Tyto částky žalovaný žalobci dosud neuhradil 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobcem smlouvu o úvěru [číslo]. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna smluvní ujednání, jak je žalobce popsal v podané žalobě a jak jsou uvedena výše, tedy ohledně sjednání úvěru ve výši 20 000 Kč, splatného po 48 měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 64,59% ročně a RPSN ve výši 87,58% a rovněž s dalšími sankčními ujednáními ohledně smluvních pokut. Poskytnutí úvěru žalobcem na účet žalovaného číslo: [bankovní účet] bylo doloženo výpisem účtu ke dni [datum]. Žalobce dále doložil listiny označené jako Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení dlužných plateb z úvěru datované [datum], [datum], dále oznámení z [datum] o zesplatnění úvěru a výzvu k okamžité úhradě. Z listiny označené jako Karta klienta na jméno žalovaného byla potvrzena výše částky zaplacené žalovaným ve výši 8 010 Kč. Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou jinou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobcem jako věřitelem nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě předložené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu předložené smlouvy, soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku - smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy.

5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z [datum], rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C [číslo]. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů (listina Hodnocení klienta) vyplývá, že si žalobce jako poskytovatel úvěru informace od žalovaného zjišťoval spíše formálně zejména ohledně výdajů žalovaného, kdy vycházel v podstatě pouze ze sdělení žalovaného a tyto blíže neprověřoval, takže ohledně výdajů žalovaného byly žalobcem zohledněny pouze položky označené jako životní minimum 3 860 Kč a náklady na bydlení 2 608 Kč měsíčně (bydlení u rodičů), tedy výdaje, které bez dalšího ověření nelze považovat s ohledem na jejich výši za věrohodně zjištěné. Smlouvu o úvěru ze dne [datum] je proto nutno hodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Uzavřená smlouva o úvěru uvádí výši úroku 64,58 p.a., RPSN ve výši 87,58%. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně [webová adresa], systém časových řad [příjmení]). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Neplatnost smlouvy soud dovozuje i s přihlédnutím k dalším sankčním ujednáním o smluvních pokutách cílících výhradně na žalovaného jako spotřebitele, které tak v celkovém vyznění činí smlouvu nevyváženou v neprospěch žalovaného jako spotřebitele.

7. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 20 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z předložených listin a tvrzení žalobce však vyplývá, že žalovaný na pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dosud uhradil částku 8 010 Kč a na bezdůvodném obohacení proto žalobci zůstává nárok na zaplacení částky 11 990 Kč. Žalobě soud vyhověl včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce požadoval úrok z prodlení z žalované částky od [datum] do zaplacení. Soud počátek prodlení žalovaného odvozoval z výzev žalobce žalovanému o zaplacení, a to z výzvy ze dne [datum] o zaplacení tehdy dlužné částky 4 005 Kč a z výzvy ze dne [datum] k úhradě celé žalované částky ve lhůtě deseti dnů od tohoto oznámení. Soud proto přiznal úrok z prodlení od [datum] pouze z částky 4 005 Kč, když v té době již žalovaný byl v prodlení s úhradou této částky, a úrok z prodlení z celé částky 11 990 Kč byl přiznán až od [datum], kdy na základě pozdější výzvy již žalovaný rovněž byl v prodlení. Ve zbytku, tedy co do částky 22 355 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl 8. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a soud proto rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., že žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřísluší.