11 C 108/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 34 345 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 990 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně, a to z částky 4 005 Kč od datum do datum a z částky 11 990 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba jako nedůvodná zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 34 345 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru číslo dne datum, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo datum, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 64,59% ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 335 Kč, splatných k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpen 2021. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru, i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 164 Kč, tak jak bylo sjednáno v příloze číslo smlouvy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobci uhrazeno pouze 6 splátek po 1 335 Kč v měsících září 2021 až lednu 2022, celkem ve výši 8 010 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu datum. Žalobce se v tomto řízení domáhal úhrady částky označené jako nová jistina ve výši 22 453,69 Kč, zahrnující i úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklý v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 400 Kč, částku 492 Kč jako úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny, celkem ve výši 9 002 Kč, a roční úrokovou sazbu ve výši 64,59% ročně z částky 19 350,54 Kč (výše původní jistiny). Tyto částky žalovaný žalobci dosud neuhradil 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne datum s žalobcem smlouvu o úvěru číslo. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna smluvní ujednání, jak je žalobce popsal v podané žalobě a jak jsou uvedena výše, tedy ohledně sjednání úvěru ve výši 20 000 Kč, splatného po 48 měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 64,59% ročně a RPSN ve výši 87,58% a rovněž s dalšími sankčními ujednáními ohledně smluvních pokut. Poskytnutí úvěru žalobcem na účet žalovaného číslo: bankovní účet bylo doloženo výpisem účtu ke dni datum. Žalobce dále doložil listiny označené jako Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení dlužných plateb z úvěru datované datum, datum, dále oznámení z datum o zesplatnění úvěru a výzvu k okamžité úhradě. Z listiny označené jako Karta klienta na jméno žalovaného byla potvrzena výše částky zaplacené žalovaným ve výši 8 010 Kč. Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou jinou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobcem jako věřitelem nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě předložené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu předložené smlouvy, soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku - smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy.

5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z datum, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C číslo. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů (listina Hodnocení klienta) vyplývá, že si žalobce jako poskytovatel úvěru informace od žalovaného zjišťoval spíše formálně zejména ohledně výdajů žalovaného, kdy vycházel v podstatě pouze ze sdělení žalovaného a tyto blíže neprověřoval, takže ohledně výdajů žalovaného byly žalobcem zohledněny pouze položky označené jako životní minimum 3 860 Kč a náklady na bydlení 2 608 Kč měsíčně (bydlení u rodičů), tedy výdaje, které bez dalšího ověření nelze považovat s ohledem na jejich výši za věrohodně zjištěné. Smlouvu o úvěru ze dne datum je proto nutno hodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Uzavřená smlouva o úvěru uvádí výši úroku 64,58 p.a., RPSN ve výši 87,58%. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně webová adresa, systém časových řad příjmení). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Neplatnost smlouvy soud dovozuje i s přihlédnutím k dalším sankčním ujednáním o smluvních pokutách cílících výhradně na žalovaného jako spotřebitele, které tak v celkovém vyznění činí smlouvu nevyváženou v neprospěch žalovaného jako spotřebitele.

7. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 20 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z předložených listin a tvrzení žalobce však vyplývá, že žalovaný na pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dosud uhradil částku 8 010 Kč a na bezdůvodném obohacení proto žalobci zůstává nárok na zaplacení částky 11 990 Kč. Žalobě soud vyhověl včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce požadoval úrok z prodlení z žalované částky od datum do zaplacení. Soud počátek prodlení žalovaného odvozoval z výzev žalobce žalovanému o zaplacení, a to z výzvy ze dne datum o zaplacení tehdy dlužné částky 4 005 Kč a z výzvy ze dne datum k úhradě celé žalované částky ve lhůtě deseti dnů od tohoto oznámení. Soud proto přiznal úrok z prodlení od datum pouze z částky 4 005 Kč, když v té době již žalovaný byl v prodlení s úhradou této částky, a úrok z prodlení z celé částky 11 990 Kč byl přiznán až od datum, kdy na základě pozdější výzvy již žalovaný rovněž byl v prodlení. Ve zbytku, tedy co do částky 22 355 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl 8. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a soud proto rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., že žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřísluší. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.