11 C 124/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 30 679 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 30 679,20 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 679 Kč s úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru číslo dne datum, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne datum, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 129,7% ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 233 Kč, splatných k 20. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červen 2019. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu datum. Za dobu do zesplatnění žalovaný uhradil celkem částku 55 825 Kč, po zesplatnění částku 10 500 Kč. Žalobce se v tomto řízení domáhal úhrady částky označené jako nová jistina ve výši 19 535,34 Kč, zahrnující i úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 2 495 Kč, náhradu nákladů vzniklý v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny, celkem ve výši 6 649,20 Kč a roční úrokovou sazbu ve výši 86,11% ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne datum s žalobcem uzavřít smlouvu o úvěru číslo. Z této úvěrové smlouvy byla zjištěna smluvní ujednání, jak je žalobce popsal v podané žalobě a jak jsou uvedena výše, ohledně sjednání úvěru ve výši 30 000 Kč, splatného po 48mi měsíčních splátkách s úrokovou sazbou a RPSN ve výši 129,7% ročně a rovněž s dalšími sankčními ujednáními ohledně smluvních pokut. Poskytnutí úvěru žalobcem na účet žalovaného číslo: 0 bankovní účet bylo doloženo výpisem při pohybu na účtu ke dni datum. Žalobce dále doložil listiny označené, jako Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení dlužných plateb z úvěru datované datum, datum, datum, datum, datum, dále oznámení z datum o zesplatnění úvěru a výzvu k okamžité úhradě. Z listiny označené jako Karta klienta na jméno žalovaného byla znovu potvrzena výše vyplacené částky 30 000 Kč a částka zaplacená žalovaným ve výši 66 325 Kč. Sám žalovaný netvrdil ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti dané smlouvy.

5. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z datum, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C číslo. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů (listina Hodnocení klienta) vyplývá, že by si poskytovatel úvěru informace od žalovaného zjišťoval spíše formálně a tyto zřejmě dále neprověřoval, když ohledně výdajů žalovaného jsou zohledněny pouze položky označené jako životní minimum 3 410 Kč a náklady na bydlení 1 000 Kč měsíčně, tedy výdaje, které bez dalšího ověření nelze považovat s ohledem na jejich výši za věrohodně zjištěné. Smlouvu o úvěru ze dne datum, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, je proto nutno hodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

6. Soud se dále zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Uzavřená smlouva o úvěru uvádí výši úroku 129,7% p.a., RPSN ve stejné výši. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Výše uvedené ujednání o výši úroku a RPSN je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně webová adresa, systém časových řad příjmení). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o úvěr, který se na první pohled ze samotné listiny jeví jako krátkodobý. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.

7. S ohledem na neplatnost dané smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 30 000 Kč. Proto představuje plnění žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z předložených listin a tvrzení žalobce však vyplývá, že žalovaný pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení již uhradil dosud provedenými platbami, a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. Žalovaný byl v tomto řízení úspěšný, a měl by podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.