11 C 125/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Strejcem v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19 279 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 279 Kč s úrokem z prodlení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutou částku společně s úroky, celkem částku 15 990 Kč, ve lhůtě do [datum]. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, a je proto povinen zaplatit dluh na jistině, úroku, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně a náklady spojené s vymáháním pohledávky. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 13 000 Kč na jistině, 990 Kč na úroku, smluvní pokuta činila 6 292 Kč a neuhrazené paušální náklady na upomínání 150 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny, smluvní pokutu, úrok částečně kapitalizovaný, zákonný úrok z prodlení částečně kapitalizovaný a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobce ani žalovaný neměli námitek proti postupu soudu dle § 115a o.s.ř., a soud proto věc rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listin.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] uzavřít smlouvu o úvěru [číslo]. Soudu byla k prokázání uzavření úvěrové smlouvy předložena pouze nepodepsaná kopie dané smlouvy, z níž nelze mít prokázaný projev vůle žalované uzavřít úvěrovou smlouvu právě v tomto znění. V této listině bylo uvedeno datum splatnosti do [datum] a úrok 2 990 Kč, RPSN je uvedeno ve výši 1141,20% a roční úrok 279,83%. Žalobkyně doložila výpisem z účtu, že žalovaný poslal na účet předchůdkyně žalobkyně dne [datum] platbu ve výši 1 Kč z účtu na jméno žalovaného č. [bankovní účet], ani z této skutečnosti však nelze mít prokázání uzavření tvrzené úvěrové smlouvy za prokázané. Dalším výpisem z účtu žalobce prokázal, že dne [datum] zaslal předchůdce žalobkyně na účet uvedený ve smlouvě shodný s účtem, ze kterého přišla platba ve výši 1,00 Kč platbu ve výši 13 000 Kč. Předmětný účet byl účtem žalovaného, jak bylo zjištěno ze zprávy [právnická osoba] Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] odeslaným na adresu žalovaného, kterým byl žalovaný vyzván též k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky). Dále byly žalovanému zasílány další dvě upomínky původním věřitelem, žalobkyní a dne [datum] pak právním zástupcem žalobkyně (zjištěno z upomínek). Dle tvrzení žalobkyně po postoupení pohledávky žalovaný nezaplatil ničeho. Sám žalovaný netvrdila ani nedokládal žádnou úhradu na žalovanou částku.

4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru na základě tvrzené úvěrové smlouvy. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neprokázání tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy, resp. akceptace návrhu na uzavření smlouvy a neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou soud dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a z nemravnosti tvrzené smlouvy.

5. Soud se předně zabýval tím, zda byla prokázána tvrzení žalobkyně o tom, že mezi jejím předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, ať by již byla hodnocena jako úvěrová či o zápůjčce. Listina předložená žalobkyní není podepsána ani jedním z účastníků smluvního vztahu. Tvrzení žalobkyně o tom, že smlouva byla uzavřena online způsobem tak, že byly vyplněny na webových stránkách předchůdce žalobkyně určité údaje žalovaného, prokázána nebyla. Bylo prokázáno jen tvrzení, že žalovaný zaslal platbu ve výši 1 Kč na účet předchůdce žalobkyně, nebyl však zjištěn jakýkoliv vztah platby k předmětné žalobkyní tvrzené smlouvě. Následně byla na stejný účet žalovanému zaslána postupně částka 13 000 Kč dne [datum]. Žádné jiné důkazy se k procesu uzavírání smlouvy nevztahují. Soud dospěl k závěru, že k prokázání uzavření smlouvy nedošlo.

6. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z [datum], rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] EU, sp. zn. C [číslo]. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru ze dne [datum], o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla uzavřena, což nebylo prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.

7. Nad rámec shora uvedeného se soud zabýval i tím, zda by nebyly smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 2 990 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 13 000 Kč zaplatit navíc. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Úroková sazba je smlouvě uvedena ve výši 279,83% ročně, RPSN ve výši 1141,2%. Takové ujednání je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně [webová adresa], systém časových řad [příjmení]). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o úvěr, který se na první pohled ze samotné listiny jeví jako krátkodobý. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.

8. Žalobkyně tedy neprokázala uzavření smlouvy, a pokud by k závěru o uzavření smlouvu dospěl, jednalo by se o smlouvu absolutně neplatnou. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 13 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán vznik závazkového vztahu a i pokud by k tomu došlo, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu, představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí 13 000 Kč.

9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, ten je vázán na výzvu věřitele dlužníku o zaplacení. Žalobce doložil první upomínku o úhradu částky 13 000 Kč adresovanou žalovanému ze dne [datum], soud proto vycházel z toho, že nejpozději od [datum] již byl žalovaný v prodlení a od tohoto data přiznal žalobci úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, nikoliv od [datum], jak navrhoval žalobce. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení (tedy ohledně smluvní pokuty ve výši 6 292 Kč a ohledně paušálních náhrad nákladů na upomínání ve výši 150 Kč a úroku), neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění. Soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

10. Žalobce i žalovaný byli v tomto řízení částečně úspěšní i neúspěšní, a to při zohlednění všech uplatněných nároků přibližně ve stejném rozsahu, soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.